Úvodní poznámka adresáta

Byl jsem vždycky přesvědčen o užitečnosti a prospěšnosti vydávání korespondence tvůrčích osobností; nejednou jsem citoval kardinála J. H. Newmana, jehož výrok jsem si odněkud vypsal ještě jako student: „Opravdový život člověka je v jeho dopisech… vydávat dopisy je správné nejenom v zájmu biografie, ale už proto, abychom pronikli až k věci. Životopisci nanášejí barvu, přisuzují pohnutky, dohadují se citů – ale soudobé dopisy, to je skutečnost.“

Přesto jsem byl uveden do rozpaků, když mě vydavatelé Aluze požádali, abych dal k dispozici ke zveřejnění dopisy, které mi zejména v průběhu sedmdesátých let psal dr. Bedřich Fučík. Ne proto, že bych je považoval za nezávažné a nezajímavé, tím méně za dokumenty někoho kompromitující. Takové dopisy dr. Fučík nepsal ani v úředním styku, ani tehdy, když korespondenci ve funkci nakladatelského ředitele – v tom šmahem i mnoho dopisů přátelům – diktoval sekretářce: i tato „úřední“ korespondence má svou jiskru. Měl jsem příležitost přesvědčit se o jejích hodnotách mnohonásobně při listování kopiemi oněch nakladatelských dopisů, jen napůl osobních. Nejde ani o to, že bych bránil publikování dopisů mně adresovaných jako příliš důvěrných, nežádoucích pro cizí oči.

Nepovažoval jsem za vhodné zveřejňování tohoto souboru kvůli některým, nikoli ojedinělým dopisům sice rázu povýtce pracovního, ale v nichž se dostává příliš do popředí moje osoba: dopisům, v nichž pisatel považoval za potřebné různým způsobem mne na dálku povzbuzovat, podněcovat a motivovat k literární práci, a jako zkušený pedagog užíval nejosvědčenějšího povzbuzujícího prostředku, pochvaly a uznání. S odstupem času a po smazání konkrétních okolností a živé situace mezi korespondenty ztrácejí listovní reakce svůj aktuální charakter, přirozeně vybledne pedagogické poslání slov upřílišněné chvály a může vzniknout dojem, že adresát – ještě žijící – má k dispozici materiál k  marnivé sebeoslavě. Přitom vynětím některých listů nebo škrtnutím příslušných pasáží by se nepřípustně zkreslil celkový ráz souboru, porušila by se celistvost podoby celé korespondence, podstatné újmy by došla ona Newmanem proklamovaná skutečnost.

Byl bych nerad, kdyby onen trapný dojem vznikl, ale nemohu s dobrým svědomím bránit publikaci jen pro tuto možnost – to by bylo známkou přecitlivělé ješitnosti naruby. A nemohu a nechci se tomu bránit tím, že bych publikaci zatěžoval obsáhlým a mnohomluvným komentářem, který by si předsevzal zevrubně vykreslit každou situaci, jíž se dopisy dotýkají. Nemohu hlavně proto, že sklíčeně pozoruji a přiznávám chatrnost vlastní paměti, která selhává a ledacos si nevybavuje již vůbec anebo jen nespolehlivě, nejasně a s velkou pravděpodobností nepřesně. A nechci také proto, že bych musel místo komentáře spisovat memoáry nevěrohodného pamětníka, což by zvlášť v souvislosti s  hlavním obsahem a určením publikace bylo neseriózní a opovážlivé. Ostatně moje osobní čtenářské zkušenosti s  obdobnými takto vzniklými hybridy jsou nepříznivé a odrazují od podobného pojetí prezentace dopisů.

A konečně: nesmím podceňovat soudnost čtenářů. Ti vážně zainteresovaní nepotřebují průvodce a instruktora; a nahodilí lovci skandálních pozoruhodností si tak jak tak nepřijdou na své.

Jestliže jsem před časem poskytl několik dopisů Bedřicha Fučíka básníku Martinu J. Stöhrovi, a ten je publikoval v Modrém květu blahé paměti, těžko se mi shledávaly vážné a jiné než čistě osobní argumenty proti publikování. Mimoto: jako adresát nemohu být považován za nezaujatého a ve všem všudy objektivního rozhodčího.

Netroufám si posoudit, do jaké míry tyto dopisy vzbudí zájem a v čem jej uspokojí. Korespondenční soubory literátů zpravidla vyhledávají zájemci připravení a vážní, a právě jim mohou listy Bedřicha Fučíka vedle specifického slovesného půvabu nabídnout nikoli nezajímavé informace z několika okruhů. V první fázi korespondence se jedná o přípravu Spisů Jana Čepa – od původních úvah (a shromažďování textů) o daleké perspektivě „legálního“ vydání, až k postupně upřesňované koncepci a posléze realizaci vydání samizdatového. V návaznosti na tento projekt se otevírá pohled do organizace a technické přípravy širšího samizdatového podnikání pod egidou Rukopisy VBF Praha (s modifikacemi „FT“ nebo „FTZ“ u díla Jana Čepa a Jana Zahradníčka). V souvislosti s tím – i při jiných příležitostech – se osobnost Fučíkova formátu a temperamentu nevyhne glosování různých literárních a jiných dobových jevů a osob, vyslovuje závažné soudy a názory. A konečně – pro poznání Fučíkovy biografie významně, v textech listáře bohužel okrajově – dochází na zmínky a zprávy o Fučíkových těžkostech, nemocech, operacích, úmrtích přátel a jiných svízelích stáří; je až dojímavé, že o těchto problémech a trýzních, které stále více a trvaleji naplňovaly život jeho posledních let, se zmiňuje převážně jen formou omluvy nebo věcného vysvětlení různých prodlení, zdržení v práci apod.

Pracovní ráz převážného počtu dopisů má svůj význam pro chronologii, datování, sledování geneze a vývoje některých Fučíkových prací a projektů. Lze například sledovat cestu k Sedmeru a posléze Čtrnácteru zastavení; nebo ediční přípravu Čepových básní v próze, „proužků“ ze začátku třicátých let, přikládaných původně k dopisům paní Jitce Fučíkové. Nejprve se připravovaly „ne pro veřejnost, to ne, jen pro nás dva a pro mé děti“, ale postupně ze skromného strojopisového sešitku došlo až k zařazení do Spisů Jana Čepa a samostatnému knižnímu vydání v mnichovské edici Arkýř. Podobně s většími či menšími podrobnostmi lze sledovat pořádání Díla Jakuba Demla, díla Zahradníčkova i počáteční fázi příprav vlastních Spisů Bedřicha Fučíka.

Nejde ovšem o souvislou historii těchto podniků. Je třeba si uvědomit, že dopisy zpravidla upřesňovaly a doplňovaly to, co bylo ujednáno a prodebatováno při osobních návštěvách. Určité podrobnosti nebylo radno svěřovat dopisům, snadno zranitelným všudypřítomným čmucháním příslušných orgánů. Při vší své zlomkovitosti, která je údělem každého dopisování, je však časová hustota a specifická váha Fučíkových dopisů natolik dostačující, že vytváří srozumitelný reliéf nejen osobních vztahů s adresátem, ale i jejich vzájemné spolupráce.

Mám tedy dobré důvody domnívat se, že bez ohledu na osobní ráz některých stránek a bez ohledu na osobu adresáta poskytne tento soubor významné dílčí pohledy na některé aspekty samizdatu sedmdesátých let. Pohledy do tvůrčí, organizační a iniciátorské dílny Bedřicha Fučíka, na řadu jeho iniciativ, projektů a zájmů v poslední dekádě jeho bohatého života. Má tudíž nepochybnou dokumentární hodnotu.

Předkládanému souboru dopisů z let 1969-1984 předchází jediný dopis z ledna 1948, kdy dr. Fučík odpovídal šestnáctiletému studentovi na jeho dotazy a připomínky k edičnímu plánu Katolického literárního klubu a nakladatelství Vyšehrad, a vybízí ho, aby psal recenze o knihách pro časopis Vyšehrad. Zmiňuji se o tomto ztraceném dopisu pro úplnost a kvůli tomu, že v další korespondenci o něm padne zmínka.

K nejnutnějším poznámkám a vysvětlivkám jsem přispěl některými údaji, pokud mi to dovolila paměť, korigovaná dostupnými prameny.

7. 7. 2002 Mojmír Trávníček