Básně Michala Jareše

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie.

S tím souvisí „závazek formy“. Nejen, že na pozadí pevně dodržované formy střídavě rýmovaných osmiverší a abecedy v incipitech vynikne přirozenost vyjádření (je jistě náročnější být přirozený přes obtíže formy); myslím si dokonce, že forma se na této přirozenosti přímo podílí. Zvládnutá forma znamená nadhled: přestává být omezením a stává se naopak prostředkem, možností, slouží básni. Rým pak například může úplně jednoduše a elegantně říci to, na co by samotná slova nestačila.

„Závazek“ sbírky Brzo je k lásce Pozdě k řečem je ovšem vzácně vyvážený. Forma básně – dvě čtyřveršové rýmované strofy, které jsou tak nenápadné, že bychom je skoro přešli bez povšimnutí – není artistní, netlačí se do popředí, zdá se být samozřejmá. Koncentruje báseň, ale nenutí ji k žádným krkolomným kouskům. Podřizuje se výpovědi, nelpí důsledně na dodržování pravidelného rytmu, takže místy se třeba spád zrychlí a báseň se blíží volnému verši, ale jindy je zas ukázněná a jednoduše pravidelná, bez přesahů. Je to forma dostatečně pružná a pestrá, aby jí nehrozilo nebezpečí monotónnosti. Zřejmá je inspirace východní poezií, jejími sevřenými formami i dovedností obsáhnout maximum na malém prostoru. Předchozí sbírka Michala Jareše Prospal jsi hedvábí, která vyšla jako příloha Tvaru před dvěma lety, je dokonce přímo pokusem o české variace východní formy sidžo. (Zdrojů inspirace by samozřejmě bylo víc, ale tím ať se zabývají jiní.) A pak je tu forma sbírky, abecední cyklus, který jednotlivé básně poutá prvními verši k jednomu středu, omezuje rozsah sbírky, ale zároveň umožňuje nadhled a vnáší do básní spodní tón hravosti – vždyť jsou tu stále ještě cítit ozvuky poetismu.

A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rýmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec nejspíš v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi. Zdá se, že když si to nějak pojmenujeme, když už máme pocit, že to trošku známe, že to držíme za suchou patu, vždycky se to někam ztratí. A neodpustím si tu poťouchlost, možná se to tiše chichotá. Té zaslepenosti, expresi a gestu, monumentálnímu obrazu nebo hlubokomyslné větě, která je zase vedle. Tady někde leží ironický význam abecedy. Přeci nabízí se věta: „Nedojde k ROZDĚ- / LENÍ vyřčeného světa!“

Jiří Chocholoušek

Až rozhlídneš se po kraji
ozdoby způsobené mečem
jsou němé Přesto říkají
Brzo je k lásce Pozdě k řečem

Nevím jestli jim rozumíš
Ozdobám rostlým po přeslici
Mezičas prozradil svou skrýš
Brzo je k smrti Pozdě k spícím

Kůl světla plot nezachrání
Cestu vypásá písek
Řeč Jedno velké přání
z kterého zbyl jen výsek

Cizí psi z lesa přijdou
Narozdíl od nás mlčí
Čenichem jak mokrou křídou
čmárají řeči vlčí

Pod kameny měl dopis od ní
Psaný listím a trávou
Rozpily ho už vody spodní
i s celou její zprávou

Tak nevěděl co napsala mu
Lehce jí ale odepsal
Na trosku prožraného trámu
prachem co vítr rozevlál

Řekou se brodí Kamení
je drobné vlhké blátivé
Lámavé světlo klame Ji
Snad další krok brod nemine

O kousek dál proud podtrhává
a nenasytně tříští
V nakročení se nepoznává
co přinese krok příští

Voj kapek dešťových
těžce evokuje
Chuť smírů prastarých
Časů uprostřed sluje

Starý jak země v zimě
ulpělý na chodníku
Lísá se neupřímně
kalný stín zpod deštníků

Židle jak otisk života
na pohled prázdná Přeci
je vyřčená ta prázdnota
již nabízejí věci -

Jenže se nabízí věta:
"Nedojde k ROZDĚ-
LENÍ vyřčeného světa!"

(Brzo je...Je i pozdě?)