Aluze 1/2011 - Archiválie

Techné grammatiké

Dionýsios Thrax

13_archivalie_dionysios.pdf

1. Gramatika

Gramatika je empirická znalost běžného jazykového úzu básníků a prozaiků.

Má šest částí:

1. správné čtení v souladu s prozódií

2. výklad básnických obratů v textu

3. pohotové objasnění neobvyklých slov a historických údajů

4. etymologický výklad

5. výčet pravidelných vzorců

6. kritické hodnocení básní – což představuje nejlepší část disciplíny.

2. Čtení

Čtení je bezchybný přednes básnického či prozaického textu.

Při čtení je nutno respektovat tón, diakritická znaménka a pomlky. Podle tónu se totiž pozná umělecká hodnota díla, podle rozlišování diakritických znamének čtenářova dovednost a podle pomlk celkový smysl textu.

Tragédii musíme číst heroickým tónem, komedii způsobem vhodným pro každodenní život, elegické verše smutným tónem, epické básně tónem výrazným, lyrickou poezii melodicky a žalozpěvy tlumeně a plačtivě. Pokud nejsou respektována tato pravidla, ztrácí se hodnota básnického díla a čtenář se takovým projevem zesměšňuje.

3. Přízvuk

Přízvuk je melodická rezonance hlasu – v případě ostrého přízvuku hlas stoupá, v případě těžkého je rovnoměrný a v případě průtažného přízvuku stoupá a klesá.

4. Interpunkce

Interpunkční znaménka jsou tři: koncové, střední a dolní. Koncové znaménko označuje dokončenou myšlenku, střední znaménko naznačuje, kde se má čtenář nadechnout, a dolní znaménko označuje myšlenku, která dosud není úplná a která vyžaduje doplnění.

Čím se liší koncové znaménko od dolního? Rozdíl je v délce trvání. Po koncovém znaménku následuje dlouhá pomlka, po dolním naopak velmi krátká.

5. Rapsódie

Rapsódie je část básně, která tvoří určitý tematický celek. Rapsódií se nazývá proto, že je jakousi „rabdódií“,¹ protože pěvci, kteří cestovali a zpívali homérské básně, drželi v ruce vavřínovou hůlku.

6. Písmeno (hláska)

Písmen je od α do ω dvacet čtyři. Nazývají se písmena (γράμματα, grammata), protože jsou tvořena tahy (γραμμαῖς) a škrabáním (ξυσμαῖς). U klasických autorů totiž „napsat“ znamenalo „vyškrabat“ (ξῦσαι), např. u Homéra:

Νῦν δέ μ᾽ ἐπιγράψας τάρσον ποδὸς εὔχεαι αὔτως; (Il. 11.388)²

Písmena jsou nazývána také „elementy“ (στοιχεῖα), protože tvoří určitou řadu (στοῖχος) a následují za sebou v určitém pořádku.

Vokálů je přitom sedm: α ε η ι ο υ ω. Nazývají se vokály (φωνήεντα), protože samy o sobě vytvářejí „hlas“ (φωνή).³

Dlouhé vokály jsou dva – η a ω, krátké také dva – ε a ο, a tři jsou ambivalentní – α ι υ. Říká se jim „ambivalentní“,⁴ protože se mohou dloužit i krátit.

Pět vokálů může tvořit prepozici: α ε η ο ω. Nazývají se vokály „v prepozici“, protože jsou-li přiřazeny před ι nebo υ, vytvářejí s těmito vokály slabiku, např. αι, αυ.

Vokály v postpozici jsou dva: ι a υ. Někdy bývá υ preponováno před ι, např. ve slovech μυῖα a ἅρπυια.

Diftongů je šest: αι αυ ει ευ οι ου.

Zbývajících sedmnáct písmen tvoří konsonanty: β γ δ ζ θ κ λ μ ν ξ π ρ ς τ φ χ ψ. Říká se jim konsonanty (σύμφωνα), protože samy o sobě nemají „hlas“, avšak ve spojení s vokály hlas vytvářejí.

Z toho osm písmen jsou polovokály: ζ ξ ψ λ μ ν ρ ς. Nazývají se polovokály, protože samy o sobě jsou méně zvučné než vokály a jsou tvořeny mručením a syčením.

Němých hlásek je devět: β γ δ κ π τ θ φ χ. Říká se jim němé, protože mají horší zvuk než ostatní hlásky. Tak také o tragickém herci, který špatně recituje, říkáme, že nemá hlas.

Z němých hlásek jsou tři hladké – κ π τ –, tři hrubé⁵ – θ φ χ – a tři střední – β γ δ. Střední se nazývají proto, že jsou hrubější než hladké a hladší než hrubé.

Konsonant β tvoří střed mezi π a φ, γ tvoří střed mezi κ a χ a δ mezi θ a τ. Hrubé konsonanty korespondují s hladkými, φ koresponduje s π, např.: Ἀλλά μοι εἴφ᾽ ὅπῃ ἔσχες †ἰὼν εὐεργέα νῆα (Od. 9.279),

χ koresponduje s κ, např.: Αὐτίχ᾽ ὁ μὲν χλαῖνάν †τε χιτῶνά τε ἕννυτ᾽ Ὀδυσσεύς (Od. 5.229),

θ koresponduje s τ, např.: Ὣς ἔφαθ᾽· οἱ δ᾽ ἄρα πάντες †ἀκὴν ἐγένοντο σιωπῆ (Il. 3.95).

Mezi konsonanty se vyskytují také tři dvojité – ζ ξ ψ. Říká se jim dvojité, protože se všechny skládají ze dvou konsonantů: ζ se skládá ze σ a δ, ξ z κ a ς, ψ se skládá z π a ς.

Neměnné jsou čtyři: λ μ ν ρ. Nazývají se neměnné, protože se nemění ani ve tvarech slovesného futura ani ve jmenné flexi. Říká se jim také likvidy.

Nezdloužená substantiva maskulina v přímém pádu singuláru mají pět koncových elementů:

ν ξ ρ ς ψ, např. Δίων, Φοῖνιξ, Νέστωρ, Πάρις, Πέλοψ.

Pro feminina jich existuje osm: α η ω ν ξ ρ ς ψ, např. Μοῦσα, Ἑλένη, Κλειώ, χελιδών, ἕλιξ, μήτηρ, Θέτις, λαῖλαψ.

Pro neutra jich je šest: α ι ν ρ ς υ, např. ἅρμα, μέλι, δένδρον, ὕδωρ, δέπας, δόρυ. Někteří přidávají ještě ο, např. ἄλλο.

Pro duál existují tři typy zakončení: α ε ω, např. Ἀτρείδα, Ἕκτορε, φίλω. Pro plurál čtyři: ι ς α η, např. φίλοι, Ἕκτορες, βιβλία, βέλη.

7. Slabika

Slabika ve vlastním slova smyslu je seskupení konsonantů s vokálem nebo s vokály, např. καρ, βοῦς. V širším slova smyslu hovoříme o slabice i tehdy, sestává-li slabika pouze z jednoho vokálu, např. α, η.⁶

8. Dlouhá slabika

Dlouhá slabika může vzniknout osmi způsoby, a to třemi způsoby přirozeně a pěti dohodou.

Slabika je dlouhá přirozeně,

1. pokud se vyslovuje s dlouhými vokály, např. ve slově ἥρως,

2. obsahuje-li jeden z ambivalentních vokálů užitý v dlouhé podobě, např. ve slově Ἄρης,

3. obsahuje-li jeden z diftongů, např. ve slově Αἴας.

Slabika je dlouhá dohodou,

1. pokud končí na dva konsonanty, jako např. ἅλς,

2. pokud následují po krátkém nebo zkráceném⁷ vokálu dva konsonanty, např. ἀγρός,

3. pokud končí na jednoduchý konsonant a následující slabika na konsonant začíná, např. ve slově ἔργον,

4. pokud po ní následuje dvojitý konsonant, např. ve slově ἔξω,

5. končí-li na dvojitý konsonant, např. ve slově Ἄραψ.

9. Krátká slabika

Krátká slabika se realizuje dvěma způsoby:

1. buď obsahuje-li některý z přirozeně krátkých vokálů, např. ve slově βρέφος,

2. anebo obsahuje-li některý z ambivalentních vokálů, a to v krátké podobě, např. ve slově Ἄρης.

10. Obojetná slabika

Existují tři způsoby, jak může vzniknout obojetná slabika:

1. končí-li slabika na dlouhý vokál a následující slabika na vokál začíná, např.: Οὔ τί μοι αἰτίη ἐσσί· θεοί νύ μοι αἴτιοί εἰσιν (Il. 3.164);

2. následují-li po krátkém nebo zkráceném vokálu dva konsonanty, z nichž druhý je neměnný a první je němý, např.: Πάτροκλέ μοι δειλῇ πλεῖστον κεχαρισμένε θυμῷ (Il. 19.287);

3. je-li slabika krátká a uzavírá část věty a bezprostředně následující slabika začíná na vokál, např.: Νέστορα δ᾽ οὐκ ἔλαθεν ἰαχὴ πίνοντά περ ἔμπης (Il. 14.1).

11. Slovo

Slovo je nejmenší část vytvořené věty.

Věta je kombinace slov v próze představující myšlenku, která je sama o sobě kompletní.

Věta má osm částí:⁸ jméno, sloveso, participium, člen, zájmeno, předložka, adverbium, spojka. Apelativum jakožto druh jména totiž spadá pod jméno.

12. Jméno

Jméno je část věty, která podléhá pádové flexi a označuje těleso (např. kámen) nebo něco netělesného⁹ (např. výchova¹⁰) a používá se buď obecně (např. člověk, kůň), nebo jednotlivě (např. Sókratés). Má pět kategorií: rod, druh, formu, číslo a pád.

Rody jsou tři: maskulinum, femininum a neutrum. Někteří k nim přidávají ještě další dva: obourodá jména (např. ἵππος, κύων) a pospolná (např. χελιδών, ἀετός).

Druhy jmen jsou dva: jména primární a odvozená. Primární jméno je jméno používané v původní podobě, např. Γῆ (země), odvozené je jméno, které má svůj původ v jiném jménu, např. Γαιήϊος (pozemský) (Od. 7.324).

Odvozených jmen je sedm druhů: patronymikon, posesivum, komparativ, superlativ, deminutivum, denominativum a deverbativum.

1. Patronymikon ve vlastním smyslu je jméno vytvořené od jména otce, v širším smyslu to může být i jméno vytvořené od předků, např. Πηλείδης, Αἰακίδης (Péleovec, Aiakovec) jakožto Achilleova jména. Existují tři typy patronymik mužského rodu: typ zakončený na -δης, na -ων a na -αδιος, např. Ἀτρείδης, Ἀτρείων, a typ specificky aiolský Ὑρράδιος (Pittakos byl syn Hyrradův). Právě tak existují tři typy zakončení feminin: typ zakončený na -ις, např. Πριαμίς, na -ας, např. Πελιάς, a na -νη, např. Ἀδρηστίνη (Il. 5.412). Od jmen matek však Homér nevytváří žádný druh patronymik, ale činí tak mladší básníci.

2. Posesivum je druh odvozeného jména, které spadá pod pojem vlastnění a zahrnuje vlastníka, např. Νηλήϊοι ἵπποι (Néleovi koně; Il. 11.597), Ἑκτόρεος χιτών (Hektorův plášť; Il. 2.416), Πλατωνικὸν βιβλίον (Platónova kniha).

3. Komparativ je druh odvozeného jména obsahující srovnání jednoho jedince s jiným jedincem téhož druhu, např. Ἀχιλλεὺς ἀνδρειότερος Αἴαντος (Achilleus je statečnější než Aiás), anebo jednoho s mnoha jedinci jiného druhu, např. Ἀχιλλεὺς ἀνδρειότερος τῶν Τρώων (Achilleus je statečnější než Trójané). Jsou tři typy komparativů: typ zakončený na -τερος, např. ὀξύτερος, βραδύτερος, zakončený na prosté -ων, např. βελτίων, καλλίων, a typ zakončený na -ων, např. κρείσσων, ἥσσων.

4. Superlativ je odvozené jméno, které se používá při srovnávání jednoho jedince s mnoha, přičemž se poukazuje na vysoký stupeň vlastnosti. Existují dva typy tohoto odvozeného jména: jeden zakončený na -τατος, např. ὀξύτατος, βραδύτατος, a druhý na -τος, např. ἄριστος, μέγιστος.

5. Deminutivum¹¹ je odvozené jméno, které vyjadřuje zmenšení původního jména bez srovnávání, např. ἀνθρωπίσκος (človíček), λίθαξ (kamínek), μειρακύλλιον (mladíček).

6. Denominativum je druh odvozeného jména, které je tvořeno ze jména, např. Θέων, Τρύφων.¹²

7. Deverbativum je jméno, které je odvozeno od slovesa, např. Φιλήμων, Νοήμων.¹³

Formy (σχήματα) jmen jsou tři: jméno jednoduché, kompozitum a odvozené od kompozita. Jednoduché jméno je např. Μέμνων, kompozitum např. Ἀγαμέμνων a odvozené od kompozita např. Ἀγαμεμνονίδης, Φιλιππίδης.

Existují čtyři varianty kompozit:

1. kompozita tvořená dvěma úplnými slovy, např. Χειρίσοφος,

2. kompozita tvořená dvěma neúplnými slovy, např. Σοφοκλῆς,

3. kompozita sestávající z jednoho neúplného a jednoho úplného slova, např. Φιλόδημος,

4. kompozita sestávající z jednoho úplného a jednoho neúplného slova, např. Περικλῆς.

Čísla jsou tři: singulár, duál a plurál. Singulár je např. ὁ Ὅμηρος, duál je např. τὼ Ὁμήρω a plurál je např. οἱ Ὅμηροι. Existují také tvary v singuláru, které se používají o množství, např. δῆμος, χορός, ὄχλος (lid, sbor, dav)¹⁴, a tvary v plurálu, které se používají o skutečnostech povahy singulární či duální. Povahy singulární je např. Ἀθῆναι, Θῆβαι (Athény, Théby),¹⁵ povahy duální např. ἀμφότεροι (oba).

Pádů jmen je pět: pravý, genitiv, dativ, kauzativ,¹⁶ vokativ. Pád pravý se nazývá také nominativ nebo přímý, genitiv se nazývá také posesivní a otcovský, dativ se nazývá také pád dopisování, kauzativ se nazývá také podle příčiny, vokativ se nazývá také oslovovací.

Pod jméno spadají následující podtypy, které se rovněž nazývají druhy:

proprium, apelativum, adjektivum, relativum, kvazirelativum, homonymum, synonymum, feronymum, dionymum, eponymum, jméno etnické, interogativum, neurčité, anaforické (které se nazývá též similativum, demonstrativum a korelativum), kolektivum, distributivum, jméno inkluzivní, onomatopoické jméno, generické jméno, specifické jméno, řadové jméno, číslovka, absolutní a participativum.

1. Proprium je jméno, které označuje zvláštní podstatu, např. Homér, Sókratés.

2. Apelativum je jméno, které označuje obecnou podstatu, např. člověk, kůň.

3. Adjektivum je jméno, které se připojuje stejným způsobem k propriu a k apelativu a vyjadřuje chválu nebo výčitku. Používá se třemi způsoby: ve vztahu k duši (např. rozvážný, prostopášný), ve vztahu k tělu (např. rychlý, pomalý) a ve vztahu k vnějším okolnostem (např. bohatý, chudý).

4. Relativum je např. otec, syn, přítel, pravý.

5. Kvazirelativum je např. noc, den, smrt, život.

6. Homonymum je jméno, které se používá ve stejném tvaru o více referentech, např. u proprií je to Ajax, syn Telamónův a Ajax, syn Íleův, u apelativ je to např. myš mořská a myš suchozemská.

7. Synonymum je vyjádření téhož významu různými výrazy, např. ἄορ, ξίφος, μάχαιρα, σπάθη, φάσγανον.¹⁷

8. Feronymum je jméno odvozené od nějaké události, např. Τισαμενός (Mstitel), Μεγαπένθης (velký zármutek).

9. Dionymum je používání dvou jmen o jedné osobě, např. Alexandros, který se jmenuje také Paris, přičemž pořadí není zaměnitelné. Tedy je-li někdo Alexandros, neznamená to, že je také Paris.

10. Eponymum¹⁸ (které se také nazývá dionymum) je jméno, které se používá spolu s jiným propriem o jedné osobě, např. Zemětřas (Ἐνοσίχθων) pro Poseidóna a Zářící (Φοῖβος) pro Apollóna.

11. Jméno etnické je jméno, které odhaluje národnost, např. Frýg, Galaťan.

12. Interogativum (které se nazývá také jméno tázací) se takto nazývá, protože se používá při tvoření otázky, např. kdo? jaký? jak velký? jak starý?

13. Neurčité jméno je jméno, které se používá jako protějšek k interogativu, např. někdo, nějaký, jakkoli velký, jakkoli starý.

14. Anaforické jméno (které se nazývá též similativum, demonstrativum a korelativum) označuje identifikaci, např. takový, tak velký, tak starý.

15. Kolektivum je jméno, které formou singuláru vyjadřuje množství, např. lid, sbor, dav.

16. Distributivum je jméno, které se ve skupině dvou nebo více referentů vztahuje na každý referent zvlášť, např. jeden i druhý, každý.

17. Inkluzivní jméno je jméno, které naznačuje, že v sobě samém něco obsahuje, např. δαφνών, παρθενών.¹⁹

18. Onomatopoické jméno je jméno, které napodobuje zvukové vlastnosti toho jevu, ke kterému se vztahuje, např. φλοῖσβος, ῥοῖζος, ὀρυγμαδός (rachot, svist, hřmot).

19. Generické jméno je jméno, které lze přidělit mnoha druhům, např. živočich, rostlina.

20. Specifické jméno je jméno, které se rozlišuje podle rodu, např. dobytek, kůň, réva, oliva.

21. Řadové jméno je jméno, které značí pořadí, např. první, druhý, třetí.

22. Číslovka je jméno, které označuje počet, např. jeden, dva, tři.

23. Absolutní jméno je jméno, které je myšleno samo sebou, např. bůh, rozum.

24. Participativum je jméno, které participuje na podstatě něčeho, např. ohnivý, dubový, jelení.

Jméno má dvě diateze: aktivum a pasivum. Aktivum je např. soudce – ten, který soudí, a pasivum je např. odsouzený – ten, který byl souzen.

13. Sloveso

Sloveso je slovo, které nepodléhá pádové flexi, ale vykazuje časy, osoby a čísla a vyjadřuje aktivum a pasivum. Má osm kategorií: způsoby, diateze, druhy, formy, čísla, osoby, časy a konjugace.

Způsobů existuje pět: indikativ, imperativ, optativ, konjunktiv a infinitiv.

Diateze jsou tři: aktivum, pasivum a medium. Aktivum je např. τύπτω, pasivum např. τύπτομαι a medium je diateze, která vyjadřuje někdy aktivum, někdy pasivum, např. πέπηγα, διέφθορα, ἐποιησάμην, ἐγραψάμην.

Druhy sloves jsou dva: primární a odvozená. Primární je např. ἄρδω, odvozené např. ἀρδεύω.

Formy sloves jsou tři: sloveso jednoduché, kompozitum a odvozené od kompozita. Jednoduché je např. φρονῶ, kompozitum je např. καταφρονῶ, odvozené od kompozita je např. ἀντιγονίζω, φιλιππίζω.

Čísla jsou tři: singulár, duál a plurál. Singulár je např. τύπτω, duál je např. τύπτετον a plurál je např. τύπτομεν.

Osoby jsou tři: první, druhá, třetí. První osoba je osoba, od které pochází výpověď, druhá osoba je osoba, které je výpověď adresována, a třetí osoba je osoba, o které se vypovídá.

Časy jsou tři: přítomný, minulý a budoucí. Z toho čas minulý má čtyři varianty: imperfektum, perfektum, plusquamperfektum a aorist. Mezi časy jsou tři blízké vztahy, a to mezi prézentem a imperfektem, mezi perfektem a plusquamperfektem a mezi aoristem a futurem.

14. Konjugace

Konjugace je pravidelná flexe sloves.

Existuje šest konjugací sloves baryton:

1. první konjugace je tvořena hláskami β, φ, π nebo πτ, např. λείβω, γράφω, τέρπω, κόπτω;

2. druhá hláskami γ, κ, χ nebo κτ, např. λέγω, πλέκω, τρέχω, τίκτω;

3. třetí hláskami δ, θ nebo τ, např. ᾄδω, πλήθω, ἀνύτω;

4. čtvrtá hláskami ζ nebo σσ, např. φράζω, νύσσω, ὀρύσσω;

5. pátá je tvořena čtyřmi neměnnými hláskami λ, μ, ν, ρ, např. πάλλω, νέμω, κρίνω, σπείρω;

6. šestá je tvořena pomocí prostého ω, např. ἱππεύω, πλέω, βασιλεύω.

Někteří uvádějí ještě sedmou konjugaci, tvořenou hláskami ξ a ψ, např. ἀλέξω, ἕψω.

Slovesa s průtažným přízvukem (na poslední slabice) mají tři konjugace:

1. první konjugace je tvořena v druhé a třetí osobě diftongem ει, např. νοῶ νοεῖς νοεῖ;

2. druhá je tvořena diftongem αι, přičemž ι je připsáno, ale nevyslovuje se, např. βοῶ, βοᾶις, βοᾶι;

3. třetí je tvořena diftongem οι, např. χρυσῶ, χρυσοῖς, χρυσοῖ.

Slovesa zakončená na -μι mají čtyři konjugace:²⁰

1. první konjugace vychází z první konjugace sloves s průtažným přízvukem, takže z τιθῶ vznikne τίθημι;

2. druhá vychází ze druhé konjugace, takže z ἱστῶ vznikne ἵστημι;

3. třetí vychází ze třetí konjugace, takže z διδῶ vznikne δίδωμι;

4. čtvrtá vychází z šesté konjugace baryton, takže z πηγνύω vznikne πήγνυμι.

15. Participium

Participium je slovo, které má částečně vlastnosti slovesa a částečně vlastnosti jména. Má stejné kategorie jako jméno a jako sloveso, s výjimkou osoby a způsobu.

16. Člen

Člen je část věty podléhající pádové flexi a může předcházet před jmennou flexí, anebo po ní následovat. Předchází-li, má podobu ὁ, následuje-li, má podobu ὅς.

Má tři kategorie: rody, čísla, pády.

Rody jsou tři: ὁ ποιητής, ἡ ποίησις, τὸ ποίημα (básník, poezie, básnické dílo).

Čísla jsou tři: singulár (ὁ, ἡ, τό ), duál (τώ, τά, †), plurál ( οἱ, αἱ, τά).

Pády jsou: ὁ, τοῦ, τῷ, τόν, ὦ, † ἡ, τῆς, τῇ, τήν, ὦ.²¹

17. Zájmeno

Zájmeno je slovo, které se používá místo jména a které označuje určité osoby.

Zájmeno má šest kategorií: osoby, rody, čísla, pády, formy, druhy.

Osoby primárních zájmen jsou: ἐγώ, σύ, ἵ; a odvozených:²² ἐμός, σός, ὅς.

Rody primárních zájmen se neliší formou,²³ ale tím, k čemu odkazují, např. ἐγώ (já), avšak u odvozených se formou liší, např. ὁ ἐμός, ἡ ἐμή, τὸ ἐμόν (můj, má, mé).

Čísla primárních zájmen jsou: singulár ἐγώ, σύ, ἵ, duál νῶϊ, σφῶϊ a plurál ἡμεῖς, ὑμεῖς, σφεῖς; odvozených: singulár ἐμός, σός, ὅς, duál ἐμώ, σώ, ὥ a plurál ἐμοί, σοί, οἵ.

Pády primárních zájmen jsou: přímý, ἐγώ, σύ, ἵ, genitiv, ἐμοῦ, σοῦ, οὗ, dativ, ἐμοί, σοί, οἷ, kauzativ, ἐμέ, σέ, ἕ, vokativ, σύ; odvozených zájmen ἐμός, σός, ὅς, genitiv ἐμοῦ, σοῦ, οὗ, dativ ἐμῷ, σῷ, ᾧ, kauzativ ἐμόν, σόν, ὅν.

Formy jsou dvě: jednoduchá a kompozitum. Jednoduchá forma je např. ἐμοῦ, σοῦ, οὗ, kompozitum je např. ἐμαυτοῦ, σαυτοῦ, αὑτοῦ.

Existují také druhy zájmen – některá jsou totiž primární, např. ἐγώ, σύ, ἵ, a jiná odvozená, např. všechna posesiva, která se nazývají také bipersonální.²⁴ Odvozují se takto: od singuláru se odvozují ta zájmena, která označují jediného vlastníka, např. ὁ ἐμός od ἐμοῦ; od duálu ta, která označují dva vlastníky, např. νωΐτερος od νῶϊ, a od plurálu ta, která označují mnoho vlastníků, např. ἡμέτερος od ἡμεῖς.

Některá zájmena se používají bez členu, některá se členem; bez členu se používá např. ἐγώ, a se členem např. ὁ ἐμός.

18. Předložka

Předložka je slovo, které je kladeno před všechny části věty, a to jak ve složených tvarech, tak v syntaktických konstrukcích.

Všech předložek je celkem osmnáct, z toho šest je jednoslabičných: ἐν, εἰς, ἐξ, σύν, πρό, πρός (v, do, z, s, před, po); tyto předložky nelze postponovat; dvouslabičných je dvanáct: ἀνά, κατά, διά, μετά, παρά, ἀντί, ἐπί, περί, ἀμφί, ἀπό, ὑπό, ὑπέρ (na, pod, skrz, s/po, mezi, proti, na, o, kolem, od, pod, nad).

19. Adverbium

Adverbium je nesklonná část věty, která vypovídá o slovesu nebo se ke slovesu připojuje. Některá adverbia jsou jednoduchá, některá jsou kompozita. Mezi jednoduchá patří např. πάλαι, mezi kompozita např. πρόπαλαι.

1. Adverbia, která označují čas, např. νῦν, τότε, αὖθις (nyní, tehdy, ihned). K těm se řadí jako podtyp adverbia vyjadřující časový úsek, např. σήμερον, αὔριον, τόφρα, τέως, πηνίκα (dnes, zítra, dokud, dosud, kdy).

2. Adverbia prostřednosti, např. καλῶς, σοφῶς (krásně, moudře).

3. Adverbia kvality, např. πύξ, λάξ, βοτρυδόν, ἀγεληδόν (pěstí, patou, v hroznech, ve stádě).

4. Adverbia kvantity, např. πολλάκις, ὀλιγάκις (často, málokdy).

5. Adverbia vyjadřující číslovku, např. δίς, τρίς, τετράκις (dvakrát, třikrát, čtyřikrát).

6. Adverbia místní, např. ἄνω, κάτω (nahoru, dolů). Vyjadřují tři vztahy: na místě, na místo a z místa, např. οἴκοι, οἴκαδε, οἴκοθεν (doma, domů, z domova).

7. Adverbia vyjadřující přání, např. εἴθε, αἴθε (kéž), ἄβαλε (kéž by jen).²⁵

8. Adverbia vyjadřující stížnost, např. παπαῖ, ἰού, φεῦ (ach, běda).²⁶

9. Adverbia popření nebo odmítnutí, např. οὔ, οὐχί (ne), οὐδῆτα, οὐδαμῶς (nikoli, nikterak).²⁷

10. Adverbia přitakání, např. ναί, ναίχι (ano).

11. Adverbia zákazu, např. μή, μηδῆτα, μηδαμῶς (ne, nikterak).

12. Adverbia přirovnání nebo identifikace, např. ὡς, ὥσπερ, ἠΰτε, καθάπερ (jako, tak jako).

13. Adverbia údivu, např. βαβαῖ (ó, ach).²⁸

14. Adverbia předpokladu, např. ἴσως, τάχα, τυχόν (snad, asi).

15. Adverbia pořadí, např. ἑξῆς, ἐφεξῆς, χωρίς (v řadě, za sebou, zvlášť/vyjma).

16. Adverbia seskupování, např. ἄρδην, ἅμα, ἤλιθα (zcela, spolu, hojně).

17. Adverbia vybízení, např. εἶα, ἄγε, φέρε.²⁹

18. Adverbia srovnávání, např. μᾶλλον, ἧττον (více, méně).

19. Adverbia tázací, např. πόθεν, πηνίκα, πῶς (odkud/proč?, kdy?, jak?).

20. Adverbia intenzity, např. λίαν, σφόδρα, πάνυ, ἄγαν, μάλιστα (dost, velmi, zcela, dost, nejspíše).

21. Adverbia sdružování, např. ἅμα, ὁμοῦ, ἄμυδις (spolu).

22. Adverbia záporné přísahy, např. μά.³⁰

23. Adverbia kladné přísahy, např. νή (ano, opravdu).

24. Adverbia ujišťování, např. δηλαδή (ovšem).

25. Adverbia závaznosti, např. γαμητέον, πλευστέον.³¹

26. Adverbia božského vytržení, např. εὐοἵ, εὔἁν.³²

20. Spojka

Spojka je slovo, které spojuje a uspořádává myšlenku a které odhaluje implicitní význam výpovědi.³³

Spojky mohou být kopulativní, disjunktivní, konektivní, subkonektivní, kauzální, dubitativní, sylogistické, expletivní.

1. Kopulativní spojky jsou spojky spojující výraz, který se rozšiřuje bez omezení. Jsou to spojky: μέν, δέ, τέ, καί, ἀλλά, ἠμέν, ἠδέ, ἰδέ, ἀτάρ, αὐτάρ, ἤτοι, κέν, ἄν.³⁴

2. Disjunktivní spojky jsou spojky, které také spojují výpověď, ale zároveň oddělují jednu věc od druhé. Jsou to spojky: ἤ, ἤτοι, ἠέ (nebo, buď-anebo).

3. Konektivní spojky jsou spojky, které neoznačují žádnou existenci, ale přesto označují důsledek. Jsou to spojky: εἴ, εἴπερ, εἰδή, εἰδήπερ.³⁵

4. Subkonektivní spojky jsou spojky, které spolu s existencí označují i pořadí. Jsou to spojky: ἐπεί, ἐπείπερ, ἐπειδή, ἐπειδήπερ.

5. Kauzální spojky jsou spojky, které se používají k uvedení příčiny. Jsou to spojky: ἵνα, ὄφρα, ὅπως, ἕνεκα, οὕνεκα, διὅ, διὅτι, καθ᾽ ὅ, καθ᾽ ὅτι, καθ᾽ ὅσον.³⁶

6. Dubitativní spojky jsou spojky, které se obvykle připojují v případě pochybností. Jsou to spojky: ἆρα, κᾶτα, μῶν (zda, což, či snad ne).

7. Sylogistické spojky jsou spojky, které jsou vhodné pro použití v závěrech a důsledcích důkazů. Jsou to spojky: ἄρα (tedy, totiž), ἀλλά, ἀλλαμήν (ale), τοίνυν, τοιγάρτοι, τοιγαροῦν (proto, tedy).

8. Expletivní spojky jsou spojky, které se používají z metrických důvodů nebo jako ozdoba. Jsou to spojky: δή, ῥά, νύ, ποῦ, τοί, θήν, ἄρ, δῆτα, πέρ, πώ, μήν, ἄν, αὖ, νῦν, οὖν, κέν, γέ.³⁷

Někteří přidávají ještě adverzativní spojky, např. ἔμπης, ὅμως (přece, přesto).

Z řeckého originálu přeložila a poznámkami opatřila Magdalena Bláhová.

Poznámky:

¹ Tj. zpěvem s hůlkou – ῥάβδος (rabdos) je hůlka.

² „Že jsi mi maličko škrábl (ἐπιγράψας) teď chodidlo, takhle se chlubíš?“ překlad R. Mertlík.

³ Φωνήεντα: výraz přesně odpovídá českému výrazu samohlásky a latinskému vocales.

⁴ Výraz δίχρονα je v češtině doslova dvoudobý.

⁵ Tj. aspiráty.

⁶ Συλλαβή znamená totiž doslova spojení, seskupení, sestavení.

⁷ Nejedná se o zkrácený vokál, ale o ambivalentní vokál v krátké podobě; tak i v ostatních případech slabiky dlouhé dohodou.

⁸ Dionýsios celkově v Techné grammatiké nerozlišuje mezi flexí a derivací, což se projevuje i v jeho rozdělení osmi slovních druhů, přičemž části řeči identifikoval s částmi věty (proto překládáme λόγος jako věta, a ne řeč). Kombinuje prvky sémantické, morfologické a distributivní. Jeho části věty nesou určité morfologické rysy: některé z nich mají schopnost vyjadřovat vlastnosti kategorií flexe (číslo, čas, pád apod.), jiné jsou výsledkem dané struktury slova. Tyto slovotvorné rysy mají stejný gramatický status jako rysy flektivní. Všechny tyto rysy jsou označeny jako παρεπόμενα (parepomena).

⁹ Doslova jednání, konání. Protože však výraz πρᾶγμα širokou škálou významů přesahuje pouhé konání, volíme překlad něco netělesného.

¹⁰ Uváděné příklady jsou ponechány v originále, pokud mají význam morfologický (překlad je někdy uveden v závorce); pokud mají význam sémantický, jsou obvykle přeložené do češtiny.

¹¹ Překlad deminutivum (zdrobnělé slovo) je zvolen proto, že v Techné grammatiké definice termínu ὑποκοριστικόν významově odpovídá tomuto termínu, nikoli termínu hypokoristikon v dnešním pojetí – hypokoristikon v současné terminologii označuje slovo domácké, citově zbarvenou formu vlastního jména, případně příbuzenského jména (např. Pepa, Honza, mamka).

¹² Jména odvozená od substantiv θεός (bůh, bohyně) a τρυφή (pýcha, rozmařilost)

¹³ Jména odvozená od sloves φιλεῖν (milovat) a νοεῖν (myslet).

¹⁴ Jedná se o kolektiva.

¹⁵ Ἀθῆναι, Θῆβαι (Athény, Théby) jsou pomnožná jména.

¹⁶ Kausativ – pád příčiny je v důsledku nesprávného překladu do latiny znám jako akusativ – pád obviňovací.

¹⁷ Všechny výrazy jsou označením pro meč.

¹⁸ Jedná se o antonomasii.

¹⁹ Δαφνών je vavřínový háj, tedy obsahuje v sobě vavřín (δάφνη), a παρθενών je dívčí pokoj, tedy obsahuje v sobě dívku (παρθένος).

²⁰ Původ sloves zakončených na -μι a jejich vztah ke slovesům zakončeným na -ω je v Techné uveden nesprávně – ve skutečnosti je tomu právě naopak: slovesa na -μι jsou slovesa původní a slovesa zakončená na -ω jsou od nich odvozena.

²¹ Tvary členu pro nom. – vok. sg. m. a f., přičemž v případě vok. se nejedná o tvar členu, ale pouze o interjekci doprovázející vokativ.

²² Primárními zájmeny jsou míněna zájmena osobní, odvozenými zájmena posesivní.

²³ Výraz φωνή, kterého je zde užito, nelze v tomto případě chápat jako hlásku, jedná se spíše o zvukovou formu, a proto překládáme forma.

²⁴ Termín bipersonální, διπρόσωποι, znamená, že kořen posesivního zájmena označuje vlastníka, zatímco zakončení se shoduje s vlastnictvím; např. ὁ ἐμ-ὸς ἵππος, ὁ σ-ὸς ἵππος.

²⁵ Podle dnešní klasifikace se jedná o partikule.

²⁶ Jedná se o subjektivní pocitové interjekce, v tomto případě vyjadřující rozhořčení nebo odpor.

²⁷ Dnes jsou klasifikována jako odpověďové (tak i následující) či negační partikule.

²⁸ Interjekce; srov. s výše uvedenou skupinou 8.

²⁹ Partikule (původem ustrnulé imperativy) s významem nuže.

³⁰ Užívá se ve spojení s jinými výrazy a obvykle vyjadřuje zápor; např. οὐ μὰ τὸν Δία (při Diovi, ne).

³¹ Jedná se o slovesná adjektiva.

³² Jsou to rituální bakchické výkřiky.

³³ Na rozdíl od jiných částí Techné není v definici spojky uvedeno, zda se jedná o část řeči, která podléhá pádové flexi, či nikoli. Není uvedeno ani rozlišení spojek jednoduchých a složených a chybí také důsledné rozlišení spojek hypotaktických a parataktických a spojek spojujících věty a (pouze) větné členy.

Zcela odlišná je definice spojky ve stoickém pojetí (- ta by byla snadněji začlenitelná do celkového charakteru Techné; srv. P. Swiggers, A. Wouters, Philosophical aspects of the Techne grammatike of Dionysius Thrax, Leuven 1994, s. 38):

Σύνδεσμος δέ ἐστι μέρος λόγου ἄπτωτον, συνδοῦν τὰ μέρη τοῦ λόγου (Spojka je nesklonná část řeči, jež spojuje části řeči; Díogenés Laertios VII, 58).

³⁴ μέν, δέ (a; na jedné straně ... na druhé straně), τέ, καί (a), ἀλλά (ale), ἠμέν, ἠδέ (i ...i), ἰδέ (a), ἀτάρ, αὐτάρ (ale), ἤτοι (jistě, opravdu), κέν, ἄν nelze samostatně přeložit, používají se při vyjadřování potenciality. V Techné jsou zařazeny také pod spojky expletivní. Spojky ἀλλά, ἀτάρ, αὐτάρ jsou spojky adversativní a rovněž do skupiny kopulativních spojek nepatří. Spojka ἀλλά se vyskytuje také pod spojkami sylogistickými.

³⁵ Názvy συναπτικοὶ a παρασυναπτικοὶ jsou původu stoického, kde označují typy axiómat. Συναπτικός znamená spojující (dohromady), ale toto spojování má význam hypotetické spojky jestliže a představuje hypotetickou situaci. Následující παρασυναπτικοὶ jsou spojky, které mají význam když nebo protože a označují tedy situaci skutečnou (srov. A. Kemp, The Tekhné Grammatiké of Dionysius Thrax, s. 362).

³⁶ Pod kausální spojky jsou zde zařazeny jednak spojky skutečně kausální (ἕνεκα, οὕνεκα, διὅ, διὅτι, καθ᾽ ὅ, καθ᾽ ὅτι, καθ᾽ ὅσον), jednak spojky významem finální (ἵνα, ὄφρα, ὅπως).

³⁷ Expletivní spojky jsou většinou spíše partikule, které jsou často nepřeložitelné nebo mají význam jistě, ovšem apod.