Aluze 1/2010 - Recenze

Z odkazu Miroslava Červenky

Miroslav Červenka: Záznamník.

Brno, Atlantis 2009.

08_recenze.pdf

V listopadu 2006 zaslal Miroslav Červenka do nakladatelství Atlantis digitální rukopis svých vybraných deníkových záznamů (od března 1985 do listopadu 1989) s přáním, aby byly po dalších autorských úpravách publikovány. Záznamník tvoří zápisy, v nichž autor rozvrhuje koncepty svých odborných prací, polemizuje s pracemi cizími (Gasparov, Kiparsky aj.), komentuje soudobou společensko-politickou situaci a v neposlední řadě zaznamenává své rybářské úspěchy.

O srovnání s jinými žánrově podobnými a časově blízkými texty se nedávno pokusil Pavel Šidák („O verši, sráčích a rybách“, A2, č. 9, 2010, s. 7), začlenění do širšího dobového kontextu nabízí recenze Jiřího Peňáse („Ideje srdce a rytmus hlavy“, Lidové noviny, 27. 2. 2010). Následující řádky by se chtěly zaměřit na usouvztažnění versologických poznámek v Záznamníku s celkem Červenkova vědeckého díla a snad alespoň částečně suplovat bibliografický a poznámkový aparát, kterým už autor nestihl text opatřit a který k velké škodě v knize chybí.

Prvním versologickým vstupem je krátká polemika s Levého tezí o nadvládě sylabického principu nad tónickým v české versifikaci (s. 11–12). Už zde je naznačen Červenkův příklon k pragmatickému řešení této problematiky: „Porušení přízvukové organizace by v českém sylabotónickém verši bylo chápáno jako přechod k sylabickému systému […] Naproti tomu nesčetné systematické odstupy od izosylabismu řádek provázející přízvučný verš od samého jeho vzniku nikdy nepřiměly autory a čtenáře takových textů, aby přestali pokládat verš těchto textů za dobře sylabotónický.“ (Kapitoly o českém verši, Praha, Karolinum 2006, s. 18–19) Zároveň se v zápisu otevírá otázka reakce modernistů na lumírovský verš, která je rozvedena v poznámkách z 3. února 1986: „Zvrat verše mezi lumírovci a modernou vidím teď asi takhle: Náhle nesnesitelnou slitinu automatizované realizace metra (přízvuková organizace) a stabilizované veršové intonace, nejideálněji realizovanou v pětistopém jambu Vrchlického, Zeyerově a Čechově, destruovali básníci moderny tak, že zachovávajíce a diferencujíce jednu ze stránek likvidovali druhou. Zároveň všichni od základu přetvářeli to, co u lumírovců bylo variabilním protihráčem těchto plně znormovaných složek, totiž zvučnou a patetickou intonaci větnou.“ (s. 22) Společným jmenovatelem se tak vysvětluje Macharův i Hlaváčkův pravidelný verš, coppéovský i dekadentní alexandrin (zejm. Sova, Březina), Bezručův daktyl i různé invarianty volného verše. Tím Červenka začíná práci na monografii Z večerní školy versologie II (Pardubice, Akcent 1991), jejíž základní vývojová koncepce (zejm. kapitoly „Verš v básnických strukturách devadesátých let“, „Hlavní veršové útvary a jejich užití“) bude tvořena právě výše uvedenými úvahami o motivaci jednotlivých útvarů.

Prvním z excerpovaných modernistů je Antonín Sova. Červenka se podrobněji zmiňuje o raném díle, přičemž interpretaci alexandrinu jako vývojově progresivního útvaru vyznačujícího cestu k symbolismu (s. 34) provází ještě značná nejistota ohledně funkce daktylu a daktylotrocheje (onomatopoické a metametrické významy těchto rozměrů budou nalezeny až v Z večerní školy versologie II, s. 134–135). Práce na kapitole o verši Petra Bezruče pak vyvolává opět polemiku o poměru sylabismu a tónismu, tentokrát s koncepcí Josefa Hrabáka („O charakter českého daktylu“, in: O charakter českého verše, Praha, Svoboda 1970, s. 79–96). Nechybí ani Otokar Březina, který se ovšem neobjevuje v souvislosti s prací na monografii, ale v rámci příprav referátu o „Modlitbě za nepřátele“ (Proměny 26, 1989, s. 107–124).

Dalším z versologických témat Záznamníku je otázka generativního přístupu k českému verši. Zápis z 10. května 1985 (s. 17–18) dokumentuje, jak čtenářská zkušenost s Koptovým překladem Verlainovy Moudrosti přivádí Červenku k revizi dosavadní verze generativních pravidel („Metrická norma jambu a trocheje. Halle-Keyserova teorie a verš ruský a český“, in: Z večerní školy versologie I, samizdat 1983). Koptovy realizace ženských jambů s přízvukem na poslední pozici („Tak, jak jej vánek podzimní dme“) a „výrazný pocit, že se vymykají standardu“ vyžadují úpravu, protože podle dosavadní verze by byl tomuto verši přikládán stejný stupeň negativní metričnosti jako konfiguraci s přízvukem monosylaba na slabé pozici vnitroveršové („Tu řekl, že chce se s ní procházet“, „Z otravy dnů, jež jsme si ztížili“). To reflektuje později Červenka v Kapitolách o českém verši, kde na jedné straně označuje poslední citované verše za „případy, jež jsou dojista méně v konfliktu s metrem než řádky s přízvukem víceslabičného slova na slabé pozici“ (s. 63), na druhé straně diskvalifikuje přízvuk na poslední pozici ženských veršů přímo korespondenčním pravidlem: „Slabým pozicím za poslední silnou pozicí odpovídají nepřízvučné slabiky.“ (s. 117)

Podruhé se generativní problematika objevuje v poznámkách k četbě dvou studií Bruce Hayese („A Grid-Based Theory of English Meter“, Linguistic Inquiry 14, 1983, s. 357–393. „The Phonology of Rhythm in English“, Linguistic Inquiry 15, 1984, s. 33–74): „Procedury té školy jsou závislé na prozodii anglického verše, který závisí (už před lety o tom Levý! [Umění překladu, Praha, Československý spisovatel 1963, pozn. PP]) na hierarchii monosylab (mají v angličtině převahu) a tedy na rozmístění přízvuků ve víceslovných segmentech. Český verš pracuje především s polysylaby, a proto vystačí s kontrastem prominence / neprominence uvnitř slova […] I kdybychom nakrásně dokázali, že například básník X se vyhýbá spojení duch zla v pozici silná – slabá a Y je připouští, byla by to vcelku okrajová pozorování, nadto nejistá, protože u Y by takových případů stejně bylo jen pár (při nízké frekvenci plnovýznamových monosylab v češtině), a nedalo by se tedy říci, že u X jejich úplná nepřítomnost není náhodná. Ale snad by se to přece jen mělo ověřit.“ (s. 273) Skepse vůči možnosti adaptovat Hayesovy postupy do české tradice sice v dalších letech přetrvává (srov. „Halle-Keyserova teorie a slovanská metrika [pozn. z. r. 1989]“, Slavia 59, s. 155. Kapitoly o českém verši, s. 59), ale přes tyto pochybnosti Červenka úlohu hierarchie přízvučných monosylab přece jen ověřuje (Kapitoly o českém verši, s. 75–79) a dospívá k poznatkům, které patří z jeho versologického odkazu k nejinspirativnějším.

Od Záznamníku tedy nelze očekávat, že by nějakým zásadním způsobem přispěl do odborné diskuze. Nabízí však něco neméně cenného: náhled do tvůrčího procesu badatele, jehož zápal a erudice nepřestává udivovat.

Petr Plecháč