Aluze 2/2009 - Recenze

Tycho a Kepler

Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler. Nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír.

Praha, Academia 2009. Přel.: Zuzana Šťastná.

08_recenze.pdf

V roce 1609 vydal Johannes Kepler dílo, které znamenalo zásadní přelom v dosavadních dějinách astronomie. Spis se jmenoval Astronomia nova a vyšel v Praze. V Praze se proto letos uskutečnila velká konference, která měla toto významné výročí připomenout. Možná také právě při této příležitosti vydalo nakladatelství Academia ve své popularizační edici Galileo knihu Kitty Fergusonové Tycho a Kepler: Nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír.

Fergusonová si zvolila zajímavé a čtenářsky vděčné téma. Popisuje životní osudy dvou astronomů, kteří měli odlišný sociální původ i zásadně rozdílné povahy. Tycho Brahe (1546–1601) byl dánský šlechtic, který byl zvyklý na přepych, na aristokratickou společnost a na poslušnost poddaných. Johannes Kepler (1571–1630) pocházel ze skromných poměrů a byl příkladem „selfmademana“, který se vypracoval jen díky vlastnímu talentu a píli a celý život musel tvrdě bojovat o živobytí. Tycho Brahe byl skvělý pozorovatel a disponoval mnoha empirickými daty, která bylo třeba už jen analyzovat a vtělit do nějaké astronomické teorie. Kepler se neproslavil jako dobrý pozorovatel (trpěl oční vadou), ale na druhou stranu měl výrazné matematické nadání a dokázal systematicky zpracovávat data a vytvářet na jejich základě teorie. Tycho Brahe si sice vážil Koperníka, ale heliocentrický systém světa vždy odmítal. Proti tomu Kepler byl vášnivým zastáncem Koperníkovy astronomie. Jedna věc však oba tyto odlišné lidi spojovala. A to byla láska k astronomii: Tychona čekala coby příslušníka významného dánského šlechtického rodu tradiční dvorská kariéra, přesto se rozhodl k nemalému pobouření svých příbuzných pro mnohem méně honosnou dráhu astronoma. Kepler řešil jiný problém. Původně se chtěl stát teologem, ale jeho domovská univerzita v Tübingenu mu to nikdy neumožnila kvůli jeho neortodoxnímu pojetí luteránské víry. Když byl nucen přijmout povolání astronoma, rozhodl se, že se k Bohu zkusí přiblížit jinak – zkoumáním nebe. Byl totiž přesvědčen, že Bůh se při stvoření světa řídil matematickými pravidly. A pokud se lidem podaří odhalit tato pravidla, poznávají tak myšlenky samotné stvořitelské mysli. Matematický výklad nebeských jevů tak pro Keplera představoval určitou podobu přirozené teologie.

Fergusonová svou knihu pojala jako dvojí životopis. Přibližně první polovina knihy je koncipována především jako životopis dánského šlechtice v polovině 16. století. Fergusonová podrobně líčí dobové zvyklosti aristokratů v Dánsku, pravidla feudální společnosti, dvorské intriky i rodokmen Tychonovy rodiny. Díky autorčině pečlivosti poznáváme snad všechny Tychonovy příbuzné a jejich manželky a manžele ad nauseam. Fergusonová dále popisuje Tychonova studia, ztrátu nosu při šermířském souboji, vstup do vzdělaneckého prostředí a na univerzitu nebo soužití s neurozenou manželkou Kirsten. Zvláště důkladně Fergusonová popisuje Tychonovu legendární astronomickou observatoř Uraniborg na ostrůvku Hven a upozorňuje i na konflikty aristokratického astronoma s poddanými. Následuje líčení roztržky s novým dánským panovníkem, který už nechtěl Tychona podporovat, a vyprávění o odchodu celé Tychonovy rodiny do Německa. Součástí životopisného vyprávění jsou i popisy některých slavných Tychonových pozorovacích přístrojů a vysvětlení postupů, které užíval Tycho při pozorování.

Když se autorka ve svém vyprávění dostává do roku 1571, vstupují do Tychonova příběhu také kapitoly, v nichž se začínáme seznamovat s mladým Keplerem. A také s jeho matkou, otcem, sestrou, bratrem atd., opět ad nauseam. Fergusonová líčí Keplerova studia a s pomocí Keplerových vlastních zápisků a vzpomínek se pokouší rekonstruovat jeho mladistvé duševní rozpoložení, vztah ke spolužákům atp. V dalších kapitolách se vypráví o tom, jak Kepler po studiích musel odejít do Štýrského Hradce a jak vznikala jeho astronomická prvotina Mysterium Cosmographicum. Její hlavní myšlenky Fergusonová poutavě a srozumitelně představuje.

Vypravěčský vrchol knihy nastává ve chvíli, kdy se Fergusonová ve svém vyprávění dostane do roku 1600, neboť právě v tomto roce se Kepler seznámil s Tychonem. Tehdy také začala nesnadná a problematická spolupráce obou astronomů, kteří se sice respektovali, ale současně se v mnoha ohledech neshodovali. Tycho zemřel předčasně v roce 1601. Fergusonová se naštěstí příliš nepouští do spekulací o příčinách jeho smrti, které se znovu objevily v posledních letech. Zbytek knihy, přibližně poslední třetina, se pak přirozeně soustředí na Keplera. Fergusonová líčí jeho pobyt v Praze, nesnadné majetkové i rodinné poměry, smrt jeho dětí a první ženy, další námluvy a sňatek s druhou ženou. Ostatně téma námluv a sňatků (Tychonových, Keplerových, jejich dětí a dalších příbuzných) se v knize objevuje s poněkud únavnou pravidelností a bohužel s mnoha podrobnostmi (např. s. 62n., 192, 195–200, 217n., 224, 300, 351n., 374n.) Na druhou stranu se Fergusonová také snaží představit Keplerovy klíčové práce (Astronomia nova, Harmonice mundi atd.) a jeho hlavní objevy. Celá kniha končí popisem Keplerovy smrti. Žádný závěr, ani pointa se v knize neobjevuje. Za textem následují tři přílohy, které objasňují některé technické detaily astronomických pozorování a teorií.

Životopisná kniha Kitty Fergusonové nepřináší nic nového. Víceméně jen opakuje to, co obsahují standardní monografie o obou astronomech. Na tom není nic špatného, protože se jedná o popularizační dílo, nikoli původní historickou práci. Kitty Fergusonová (podle údajů na obálce) je totiž vystudovaná hudebnice, která se živila dvacet let interpretováním klasické hudby. V pozdějším věku se však nadchla pro vědu a v posledních letech se živí jako popularizátorka vědy (tzv. science writer).

Na popularizační dílo nelze uplatňovat stejná hodnotící kritéria jako na odbornou historickou práci, a proto se taková kniha těžko posuzuje. Ostatně i recenze v prestižním Journal for the History of Astronomy (35, 2004, s. 115 n.) od bývalého editora Keplerových spisů Volkera Bialase je dosti zdrženlivá. A s její hlavní tezí nelze než souhlasit: Fergusonové se daří živě představit Tychonův život v prostředí dánské a středoevropské aristokracie. (I když to asi nejspíše nebyl její nápad, ale výsledek toho, že vydatně čerpala z posledních tychonovských biografií – V. E. Thoren, G. E. Christianson –, které se soustřeďují právě na analýzu sociální kontextu.) Proti tomu, podle Bialase, výklad Keplerova života do roku 1600 připomíná spíše nepodstatný apendix, který se nezakládá na historické znalosti prostředí, ale víceméně vychází z četby Keplerovy korespondence. Líčení Keplerova života v Praze je sice bohatší a informovanější, ale Keplerovo vrcholné tvůrčí období (tj. roky 1606–1630) zabírá v knize pouhých 35 stránek (dílo má celkem 400 stran). Je docela možné, že Fergusonové v závěru knihy došly síly. Anebo autorka nechtěla obsáhlý rukopis dále prodlužovat, aby kniha nenabyla rozsahu, který by negativně ovlivňoval její prodejnost. Přece jen je třeba mít na paměti, že Fergusonová se psaním živí, takže její dílo je víceméně komerční produkt.

Celá práce je přesycena detaily až na samotnou hranici únosnosti. Díky Fergusonové víme, jak tlusté byly zdi Tychonova rodného domu, jak vypadal jeho kočár, kolik ho táhlo koní a co se jedlo na oslavách; dále víme, jaké byly různé verze výpovědí v procesu s Keplerovou matkou atd. Detaily v knize o dějinách vědy rozhodně nejsou na škodu, pokud mají nějakou funkci. To znamená, pokud jejich prostřednictvím lépe pochopíme život, dílo nebo myšlenky daného autora. Detaily v knize Tycho a Kepler jsou naprosto samoúčelné, žádnou funkci nemají a jen prodlužují četbu. Je však docela dobře možné, že právě tento rys knihy někteří čtenáři ocení. Se zálibou v detailech souvisí i záliba v psychologizování. Fergusonová se často snaží rekonstruovat myšlenkové pochody obou astronomů a opírá se přitom o jejich vzpomínky nebo dopisy. Potíž je v tom, že velmi naivně podléhá stylizovaným vyprávěním stárnoucích astronomů o vlastním mládí (např. s. 45), a výsledek její amatérské psychoanalýzy pak působí dosti nevěrohodně.

Jedna otázka po přečtení díla vyvstává zvláště naléhavě: Pochopíme díky knize Tycho a Kepler, v čem spočívala inovativnost astronomů, kteří podle Fergusonové „katapultovali lidstvo do moderní éry vědeckého bádání a objevování“ (s. 23)? Tato otázka vyvstává především kvůli tomu, že samotná astronomie se z knihy poněkud vytrácí. Přesněji řečeno, z knihy není příliš jasné, proti jakým představám o kosmu Tycho a Kepler vlastně vystupovali. To je způsobeno tím, že znalosti Fergusonové o astronomickém kontextu, v němž Tycho a Kepler pracovali, tj. o aristotelsko­ ptolemaiovském obrazu světa, jsou silně nedostatečné. Lze tak soudit na základě naprostých nesmyslů, které se v knize místy objevují. Fergusonová například pohrdavě píše, že podle dobových představ sestával vesmír ze sfér „z průhledného skla“ (s. 35). Obrázek kosmologického systému nějakých „raných astronomů“, nejspíše Ptolemaia, rovněž nedává smysl (s. 36). Podobně i výklad astronomické metodologie (s. 82 n., 206) svědčí o tom, že autorka o jeho původu, motivaci a smyslu mnoho neví. Jak ale někdo může hovořit o katapultování lidstva k moderní vědě, když neví, proti čemu se Tycho a Kepler vymezovali a v čem tedy vlastně spočívala jejich originálnost?

V knize se objevuje řada míst, v nichž Fergusonová vysvětluje myšlenky a objevy obou astronomů. Tato vysvětlení jsou vždy kompetentní a v některých případech jsou skutečně velmi zdařilá. Na druhou stranu se takové výklady dají snadno dohledat v každé slušné encyklopedii, o internetu ani nemluvě. Jinými slovy, Fergusonová víceméně představuje dobře známá fakta, ale nedaří se jí překročit rámec encyklopedického hesla. To znamená, že není schopná vysvětlit význam nebo smysl daného objevu či myšlenky. Hovoří sice kupříkladu o tom, jak Tycho pozoroval supernovu a kometu, ale téměř vůbec nevysvětluje, jak drtivý dopad měla tato pozorování na soudržnost aristotelsko­ scholastické kosmologie. Fergusonová tedy líčí zasvěceně a s přehledem, to co astronomové dělali a co se o nich píše v encyklopediích, ale nevysvětluje, proč to dělali a jaký to mělo význam. Nedozvíme se, čeho Tycho s Keplerem vlastně chtěli dosáhnout. Fergusonová samozřejmě předpokládá, že zkrátka chtěli přinést pravdu a pokrokové poznání, ale takový náhled na dějiny vědy je beznadějně naivní. Například teologická motivace Keplerova se v knize odbývá několika nepříliš informovanými větami. Stejně tak chybí i výklad Tychonova zájmu o alchymii, který s jeho astronomickým výzkumem v nemalé míře korespondoval.

Podobně sporný je také celkový dějinný rámec obou životopisů. V práci Tycho a Kepler se totiž objevuje klasický případ tzv. teleologického chápání dějin, které vysvětluje běh událostí jako nevyhnutelné směřování k naplnění předem stanoveného smyslu. „Jestliže Tycho Brahe a Johannes Kepler v průběhu mnoha let směřovali ke svému rozhodujícímu setkání a krátkému konfliktnímu a úžasně plodnému vztahu, jako by k sobě byli přitahováni neviditelnými lany, lze říci, že tato lana se začala splétat a utahovat téměř už v okamžiku jejich narození“ (s. 24, srov. s. 51). Taková teleologie, která je zde jen jiným označením pro hegelovskou „lest rozumu“, je samozřejmě patrná teprve zpětně, vševědoucímu historikovi. Jedná se tedy o retrospektivní konstrukt, který má dát běhu událostí jakýsi vnitřní smysl a romantickou osudovou nevyhnutelnost.

Souhrnně řečeno, hodnocení této popularizační práce závisí na tom, s jakými očekáváními k ní čtenář přistupuje. Pokud doufá, že lépe pronikne do renesanční astronomie, že pochopí dobové problémy a že zjistí, jak Tycho s Keplerem změnili astronomii, čeká ho zklamání. Pokud očekává barvité líčení exotického světa renesančních aristokratů a renesančních učenců doplněné několika technickými výklady, bude se mu kniha líbit.

Daniel Špelda