Aluze 2/2009 - Recenze

Bruno Trismegistos

Frances Yatesová: Giordano Bruno a hermetická tradice.

Praha, Vyšehrad 2009. Přel.: E. Gajdoš, K. Gajdošová, D. Mervart, M. Žemla.

08_recenze.pdf

V úvodu k německému výboru ze spisů Giordana Bruna, který vyšel v řadě Philosophie jetzt! roku 1999, německý filozof Peter Sloterdijk napsal, že interpreti Brunova díla se vždy více šťourali v jeho popelu než v jeho spisech. V dějinách filozofie se podle Sloterdijka objevilo jen málo autorů, jejichž dílo by se stalo tak výrazně obětí pozdějších dezinterpretací, projekcí a přivlastňování pro vlastní zájmy. Sloterdijkova slova jsou zcela oprávněná. Předně platí, že recepce a pozdější hodnocení Brunova díla byly vždy výrazně ovlivněny tragikou jeho osudu. Přenášení dojmů z Brunovy popravy do výkladů jeho filozofického díla ovšem často vedlo k interpretačním zkreslením. Ukázalo se, že zkrátka nelze interpretovat Brunovy spisy ve světle plamenů hranice na Campo dei Fiori. Stejně tak platí i Sloterdijkova poznámka, že Bruna si pro své účely přivlastňoval kde kdo. Zatímco v 17. století byl považován za podivína, kacíře a nebezpečného mága, od 18. století se právě kvůli své smrti dostával do kánonu hrdinů, který se objevoval ve vyprávění o dějinném šíření světla rozumu. V 19. století si z Brunova díla vybírali určité myšlenky němečtí filozofové, ale stejně tak se na něj odvolávali také pozitivisté a političtí liberálové, kteří ho vnímali jako bojovníka za svobodu. Národovečtí pokrokáři mu pak nechali na místě popravy vystavět pomník jako italskému hrdinovi v boji proti předsudkům a církvi. U pomníku na náměstí Campo dei Fiori se pak scházeli italští anarchisté. Marxisté v Brunovi zase spatřovali jednoho z mnoha domnělých předchůdců materialismu. Novodobí esoterikové v něm vidí jednoho ze svých velkých učitelů. Historikové vědy a filozofie zase ve svých výkladech zdůrazňovali Brunovy „pokrokové“ myšlenky, jako byl heliocentrismus a idea nekonečného kosmu, zatímco jeho magii, mnemotechniku a novoplatónské spekulace přehlíželi jako iracionální balast, který se nehodí k hrdinské osobnosti velkého mučedníka.

V roce 1964 publikovala pětašedesátiletá anglická historička Frances Yatesová práci, která znamenala přelom v brunovském bádání a v hodnocení renesanční filozofie vůbec. Kniha se jmenovala Giordano Bruno a hermetická tradice a nakladatelství Vyšehrad nyní vydalo její český překlad. Yatesová hned v úvodu píše, že hodlá přistoupit k Brunovu dílu zcela jinak než dosavadní interpreti, protože se jí podařilo objevit klíč, s jehož pomocí lze vyložit řadu nejasných míst v Brunových spisech. Tímto klíčem je hermetismus.

V obsáhlé knize Frances Yatesové lze rozlišit tři části. V prvních devíti kapitolách Yatesová popisuje hermetickou tradici renesanční doby. Věnuje se zprvu analýze hermetického korpusu a jeho recepci v renesanční době. Dále zdůrazňuje, že hermetismus měl zásadní podíl na utváření renesanční magie, a zvláštní kapitoly věnuje třem klíčovým postavám – Ficinovi, Mirandolovi a Agrippovi z Nettesheimu. Krátkou kapitolu Yatesová věnuje rovněž ohlasu hermetik u renesančních vědců. Zde pak vyzdvihuje roli hermetismu při utváření heliocentrické kosmologie, protože podle autorky právě hermetické uctívání Slunce, které bylo zváno „druhým“ nebo „viditelným“ bohem, „emocionálně ovlivnilo“ Koperníka (s. 162). První část knihy představuje velmi působivý vhled do světa renesanční magie, kabaly a okultních věd, který do značné míry rozrušuje tradiční obraz renesance jako věku úsvitu rozumu a obnovení antiky. Yatesová přesvědčivě ukazuje, že renesanční myslitelé se neobraceli jen k Platónovi či Ciceronovi, ale také se hlásili k domněle prastaré, předkřesťanské, mojžíšovské moudrosti obsažené v hermetických a okultních traktátech.

Druhá část knihy pojednává o životě a díle Giordana Bruna. Yatesová postupuje víceméně chronologicky. Sleduje tedy Brunovo putování po Evropě a představuje spisy, které Bruno vydával v místech svého pobytu. Yatesová své vyprávění samozřejmě zakončuje popisem Brunova zatčení v Itálii a představením okolností jeho procesu. Brunovy obtížné spisy Yatesová interpretuje především jako výraz hermetické tradice. Brunovo myslitelské dílo díky tomu považuje za velkolepý projekt duchovní obnovy lidstva, která se má uskutečnit prostřednictvím znovuoživení prastarého, heliocentrického, egyptského náboženství a jeho magických a mnemotechnických postupů. Yatesová nelíčí Bruna jako mučedníka novodobé astronomie. Bruno v jejím podání není kopernikánský vědec, ale především mág se světodějnými ambicemi. Školský obraz pokrokového ducha bořícího předsudky se tak rozplývá a na jeho místo Yatesová klade postavu megalomanského, nekritického vizionáře, který se snažil reformovat evropskou kulturu prostřednictvím dědictví, jež považoval za mnohem starší než řecké vědění.

Třetí, nejkratší část sestává ze tří kapitol, které se věnují osudům hermetismu a Brunova díla v 17. století. Zvláště v obsáhlé kapitole o Campanellovi se Yatesová snaží prokázat přítomnost hermetických nebo přímo brunovských ohlasů. Dokonce se domnívá, že povstání v Kalábrii, kvůli němuž byl Campanella na dlouhou dobu uvězněn, bylo motivováno rovněž hermetismem a jednalo se tedy o reformní projekt, který se v mnoha ohledech blížil Brunovým záměrům (s. 350n.). Yatesová dále popisuje hodnocení a recepci hermetismu poté, co protestantský teolog Isaac Casaubon roku 1614 prokázal, že hermetické spisy nepocházejí z Mojžíšovy doby, jak se domnívali renesanční učenci, ale že se jedná o řecké spisy pocházející z 1. a 3. století. V závěrečné kapitole popisuje spory představitelů nové vědy a nové filozofie (Mersenne, Gassendi a Kepler) s urputnými obhájci hermetické tradice, jako byl Robert Fludd. V návaznosti na francouzského historika R. Lenobla Yatesová také poměrně přesvědčivě ukazuje, že odpor novověké vědy a filozofie proti renesančnímu myšlení byl do značné míry motivován nábožensky. Odmítnutí renesančního vitalismu a panteismu nebylo triumfem rozumu nad pověrou, jak se často uvádí, ale podrážděnou teologickou reakcí na renesanční pohanství.

Kniha Frances Yatesové je nesmírně zajímavá a působivá především kvůli tomu, že představuje renesanční myšlení jinak, než jak ho známe z učebnic. Na druhou stranu však kniha také vyvolává rozpaky. Předně je silně nejasný samotný pojem hermetismu, pod který Yatesová zahrnuje mnoho nesourodých myšlenek a který si pružně přizpůsobuje podle potřeb. Dále představuje kniha Yatesové typický příklad toho, čemu se říká monokauzální vysvětlování historických událostí a myšlenek. Yatesová interpretuje všechno, s čím se v renesanci setkává, jako projev hermetismu. Magie podle ní vzešla z hermetismu (s. 50), Ficinův spis De vita je podle ní komentářem k hermetikám (s. 74) a dokonce i renesanční záliba ve vizuální kráse má původ v hermetismu (s. 111). Yatesová dále poměrně podrobně představuje různé renesanční magické traktáty a Brunovy spisy, ale soustředí se většinou jen na pečlivě vybrané aspekty, a nakonec vždy prohlásí, že hlavní myšlenky těchto spisů pocházejí z hermetické tradice. Pokud se jí nedaří v dobových dílech přítomnost hermetických ideálů najít, tak jejich přítomnost jen vágně naznačí. V náboženství Morových Utopijců je tak podle ní „cosi hermetického“ (s. 190). Podobně v jednom z Brunových spisů se podle Yatesové zase objevuje mnoho novoplatónských konstrukcí, ale ty jen překrývají „hermetické jádro“ (s. 275). Tendence k monokauzálnímu výkladu vede Yatesovou často k opomíjení jiných možných vlivů. Tak je tomu třeba ve výkladu Campanellova Slunečního státu, kde říká, že tradičně zmiňované vlivy jsou sekundární a opravdovým zdrojem pro Campanellu byly „skryté magické proudy“ (s. 355, srov. s. 365). Stejně tak v pasáži o Koperníkovi opomíjí četbu Cicerona a opět přeceňuje vliv hermetismu (s. 162).

Další problém spočívá v tom, že Yatesové zcela chybí pojem kontextu, paradigmatu nebo epistémy, zkrátka jakéhosi dobově sdíleného souboru představ. Proto také interpretuje jakoukoli podobnost myšlenek a koncepcí jako výsledek přímého vlivu. A proto má také sklon k vytváření nepodložených spekulací, které leckdy působí velmi naivně svou snahou přisoudit původ některých raně novověkých kulturních jevů vlivu hermetismu. Například skutečnost, že Campanella pobýval roku 1592 v Padově pár měsíců po Brunově odjezdu, vede Yatesovou k otázce, zdali se ve městě po Brunově odjezdu neudržela jakási brunovská „atmosféra“, která mohla Campanellu ovlivnit (s. 348). Dále Yatesová naznačuje Brunův vliv na Shakespeara (s. 343, 377), na alžbětinskou poezii (s. 284) a alžbětinský kult (s. 281). Naděje na mír a toleranci spojené s nástupem Jindřicha IV. Navarrského na trůn podle Yatesové rovněž pocházely z hermetismu (s. 333). Bruno a hermetismus stojí i v pozadí vzniku anglického svobodného zednářství (s. 268, 397). Bruno také možná založil sektu „giordanistů“, z níž nejspíše vznikli rosenkruciáni (s. 302, 396). Tuto poslední spekulaci Yatesová později podrobněji rozpracovala: Zatímco knížka o Brunovi pojednává o epochálním vlivu hermetismu na renesanční kulturu 15. a 16. století, pojednává její další kniha Rosenkruciánské osvícenství analogicky o vlivu rosenkruciánství na filozofii a vědu 17. století (kniha je dostupná českému čtenáři v poněkud insitním vydání nakladatelství Pragma).

Při posuzování knihy Yatesové je třeba mít na paměti dobu, v níž kniha vyšla. V polovině šedesátých let 20. století znamenalo vydání knihy o hermetickém Brunovi senzaci. Yatesová zásadně nerespektovala hranice mezi obory, které se tehdy v anglosaském prostředí nezřídka dost důsledně dodržovaly, a ve své práci zcela bez ohledu na pravidla smísila dějiny kultury, dějiny filozofie, dějiny vědy, dějiny náboženství, dějiny umění atd. Díky tomu představila renesanční myšlení z perspektivy, která badatelům uzavřeným v oborových hranicích unikala. Kromě toho nový obraz Bruna jako renesančního mága zásadně otřásl racionalisticko­ liberalistickou představou o Brunovi jako mučedníkovi pokroku. Yatesová ve své knize přesvědčivě ukázala, jak hluboce byl Bruno ovlivněn tradicemi, které zpravidla platí za ztělesnění nerozumu. Senzace, kterou Yatesová vyvolala, podnítila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznik zcela nového typu zkoumání, které se začalo soustředit na hledání „iracionálních“ a „obskurních“ vlivů za teoriemi, které byly tradičně považovány za ztělesnění pokroku, bezpředsudečnosti a racionální osvícenosti. Zvláště pro historiografii vědy byla důležitá tzv. teze Yatesové, jejíž náznaky se objevují v knize o Brunovi (s. 432–434) i v jiných pracích anglické historičky. Podle této teze, kterou sama Yatesová vyjádřila spíše v náznaku, renesanční magie a hermetismus rozrušily dominantní postavení aristotelismu a přišly s aktivistickým pojetím poznání i s novým výkladem kosmu a postavení člověka v něm. Díky tomu prý přispěly ke vzniku nového výkladu světa – mechanistické a experimentální vědy, která důsledně opomíjela své magicko­ hermetické kořeny. Tento názor i mnohé další domněnky Frances Yatesové byly vyvráceny nebo poopraveny pozdějšími badateli (B. Copenhaver, B. Vickers, H. Gatti, I. P. Culianu, P. Zambelliová, P. Rossi aj.). Přesto zůstává velkou zásluhou Yatesové, že upozornila anglosaské historiky vědy a filozofie, že hýčkaný ideál vědy a racionální filozofie se v novověku rozvíjel v souvislosti s okultními obory a v souvislosti s nevědeckými ideály.

Z hlediska překladatelské náročnosti kniha o Brunovi představovala nelehký úkol už kvůli poměrně obtížné terminologii související s magicko­ hermetickými symboly, alegoriemi a postupy. Překladatelé však odvedli mimořádně zdařilou práci a s obtížným textem se vypořádali velmi úspěšně. Zvláštní ocenění si pak zaslouží nesmírně pečlivá práce s překlady dobových pramenů. Překladatelé se zjevně nedrželi jen textu Yatesové, ale citáty si dohledávali v originálních pramenech, což je nesmírně pracné. Asi jediná věc, která by se dala českému vydání vytknout, je přesunutí poměrně rozsáhlého poznámkového aparátu na konec knihy. Badatelskou práci s textem pracné dohledávání odkazů poněkud znepříjemňuje. Ale v nakladatelství Vyšehrad bývá takové uzpůsobení poznámkového aparátu pravidlem, a to je třeba respektovat.

Kniha Frances Yatesové Giordano Bruno a hermetická tradice je již téměř padesát let stará a v mnoha ohledech byly její závěry přehodnoceny. Přesto zůstává velmi sugestivním a poučným vstupem do myšlenkového světa renesance. Každého příznivce „ezoterické“ tematiky může poučit o tom, jak vypadá seriózní historické zkoumání okultní tradice. A pro každého zájemce o renesanční myšlení je tato klasická práce zkrátka povinnou četbou.

Daniel Špelda