Aluze 2/2009 - Recenze

Ecova sémiotická teorie

Umberto Eco: Teorie sémiotiky.

Praha, Argo 2009. Přel.: Marek Sedláček.

08_recenze.pdf

Český překlad Ecovy Teorie sémiotiky vyšel poprvé před pěti lety (vydala ho Janáčkova akademie múzických umění v Brně; recenzi Petra A. Bílka otiskla Aluze č. 3/2005). Nové, druhé vydání tento rok představilo nakladatelství Argo a je součástí ecovské řady, v níž vycházejí práce beletristické (Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany), esejistické/teoretické/vědecké (např. Poznámky na krabičkách od sirek, Umění a krása ve středověké estetice, Skeptikové a těšitelé – v říjnu pak vyšla kniha Bludiště seznamů).

Snaha nakladatelství Argo přiblížit českému čtenáři Ecovy teoretické práce musí být z obecného hlediska ceněna, ale nikoli přeceňována. Teorie sémiotiky je stará více než třicet let. Během této doby prošla sémiotika jistým vývojem, proto lze tento nakladatelský počin vnímat spíše jako vyrovnání dluhu vůči minulosti než jako příspěvek k aktualizování literatury oboru. První otázka, kterou je tedy nutné položit, zní: proč vydávat zrovna tuto knihu ve chvíli, kdy na jedné straně existuje nepřeberné množství „úvodů“ do sémiotiky, které by pro širší publikum plnily svou úlohu mnohem lépe než poměrně náročná Ecova teorie vyžadující již jistý rozhled v oboru, na straně druhé existují tituly (např. Serendipities. Language and Lunacy, 1998), které by mohly pro své datum vydání, návaznost (na Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře) a esejistickou přístupnost seznamovat české čtenáře s aktuálnější podobou Ecova myšlení. Teorie sémiotiky je bezpochyby výjimečná kniha, jejíž důležitost není možné přecenit. Robert Scholes v dobové recenzi v časopise The Journal of Aesthetics and Art Criticism dokonce tvrdil, že se jedná o nejdůležitější příspěvek sémiotice od dob Peirce a Morrise. Reprezentativní české vydání by ale nemělo budit falešnou představu, že se sémiotika „vyčerpává“ tím, co je řečeno v Teorii sémiotiky. Považuje­ li Eco sám tuto svou práci za úvod do oboru, pak se lze samozřejmě ptát, zda je vůbec možné napsat něco jiného, než jen úvod do (obecné) sémiotiky, zda obecná sémiotika není „jen“ metoda, velmi široký rámec, s nímž je nutné dále zacházet různě v různých vědních oborech (literární sémiotika, biosémiotika, kulturální studia/kulturologie apod.), a tak ji nechat v těchto oborech také rozpustit (srov. s. 15–16). Stejným způsobem uvažuje John Deely ve svém článku v antologii Reading Eco, kde sémiotikou­ vědou rozumí oblast zkoumání podmínek existence znaku (s explicitním odkazem na Locka a Peirce) a sémiotikou­ metodou rozumí jednotlivá specializovaná odvětví (muzikologii, architekturu atd.). Nebezpečí sémiotiky spočívá v tom, že může mluvit takřka o všem, což by mohlo znesnadňovat formulování teorie, která by nebyla triviální, či pro svou komplikovanost nepoužitelná. Eco si je však vědom všech těchto úskalí a z toho důvodu lze Teorii sémiotiky bez rozpaků odejmout nálepku „úvodovosti“ a považovat ji za ambiciózní projekt kritického myšlení, který je projevem afinity mezi (americkou) sémiotikou a (evropskou) sémiologií.

Vznik knihy popisuje Eco v předmluvě, tedy peripetie spojené se vznikem Appunti per una semiologia delle cumicazioni visive a vztahem k La struttura assente, marné pokusy, které vedly k původní, anglicky vydané knize Theory of Semiotics, jež byla později přeložena do italštiny jako Trattato di semiotica generale. To, co nicméně – a ze zcela zřejmých důvodů – Umberto Eco ve své předmluvě nečiní, by představoval přehledový kontext, v němž tato kniha vznikla. Na jedné straně zde totiž existuje kontext Ecových textů (myšlenky z Teorie sémiotiky rozvíjí později kniha Semiotics and the Philosophy of Language a Meze interpretace – obě však mají podobu souboru článků, čímž se od relativně ucelené Teorie sémiotiky odlišují), na straně druhé pak myšlenkové pnutí šedesátých a sedmdesátých let, které vedlo k etablování sémiotiky jak konceptuálně, tak institucionálně. V roce 1971 Umberto Eco založil časopis Versus, o němž se také zmiňuje v předmluvě a upozorňuje na vliv, který na Teorii sémiotiky diskuze v tomto periodiku měly. V roce 1974 se v Milaně konal první kongres IASS – AIS (Mezinárodní asociace pro sémiotická studia), jež byla založena o pět let dříve a jejíž činnost hraje v oblasti sémiotiky ústřední úlohu dodnes (desátý kongres se konal letos v září). Osobnost Umberta Eca byla (a v jistém ohledu stále je) integrujícím prvkem sémiotického hnutí, které transdisciplinaritu – pro Eca příznačnou – vyžadovalo jako svou nutnou podmínku. Široké pole, které sémiotika (a Umberto Eco) na první pohled zabírá, podléhá jisté redukci, jež může mít své emblematické příklady v Morrisově definici sémiotického předmětu bádání, resp. znaku či Jakobsonově konceptu invariantu.

Eco si klade za cíl „prozkoumat teoretickou možnost a sociální funkci jednotného přístupu ke každému jevu signifikace a/nebo komunikace“ (s. 11). Tento – na první pohled neskromný – záměr má své předchůdce, na něž Eco může navazovat, čímž se odvážnost tohoto podniku poněkud zmírňuje (nikoli však zcela eliminuje). Na prvním místě by bylo vhodné zmínit Charlese Peirce. Eco rozvíjí zejména jeho koncept interpretantu, který slouží jako princip segmentace sémantického univerza (s. 92–93), a stojí tak v základu encyklopedického modelu významu (jako protipól hjelmslevovskému modelu slovníku) (s. 124–126) – tuto dichotomii Eco dále rozpracovává v druhé kapitole Semiotics and the Philosophy of Language, kde také upozorňuje na Hjelmslevův „slovníkový“ primát. Přestože z jistého úhlu pohledu se Ecova teorie kriticky vymezuje vůči figurální (tzn. slovníkové) koncepci, čerpá z myšlenek Louise Hjelmsleva některé klíčové termíny – např. jednotky výrazové a obsahové roviny (s. 67–72), denotace a konotace (s. 72–74, 109) atd. –, a právě proto lze tohoto dánského lingvistu považovat za druhý hlavní inspirační zdroj. Vedle odkazů k sémiotickým velikánům (již zmíněným a dalším: Charles Morris, GottlobFrege, Ferdinand de Saussure, Jurij Lotman...) se Ecova Teorie sémiotiky vřazuje do diskurzu moderní sémiotiky také diskuzí o několika tématech, která myšlení o znacích ve 20. století považuje za základní a pro něž lze najít takřka bezpočet možných přístupů a řešení.

Rozlišením své sémiotické teorie (a také v důsledku textu knihy) na oblast teorie kódů a teorie znakové produkce se Umberto Eco účastní debaty o dualitě signifikace – komunikace. Vedle skutečnosti, že tato debata přispívá k vyjasnění definice sémiotiky jako takové, resp. definování jejího předmětu zkoumání (řekněme vnější vymezování), vykazuje také rysy vnitřního členění oboru, tedy posun od čistě systémového zkoumání ke zkoumání komunikačně­ pragmatickému. Eco chápe dichotomii signifikace – komunikace na základě kritéria interpretační aktivity. Zatímco „[v] procesech stroj­ stroj nemá signál schopnost označovat“ (s. 16), a jedná se tedy o komunikaci, v případech, kdy příjemcem je lidská bytost, která signál nejen přijímá, ale taktéž ho nějakým způsobem interpretuje, se jedná o signifikaci. „[K]aždý akt komunikace k lidské bytosti nebo mezi lidskými bytostmi [...] předpokládá systém signifikace jako svou nutnou podmínku“ (s. 17) (Ecův postoj je tedy přesně opačný než ten, který zastává Luis Prieto [Messages et signaux, 1966], pro něhož je komunikace znaků závislá na intenci odesílatele, která musí být rozeznána/rozeznatelná na straně adresáta, zatímco signifikací rozumí pouze materiální přenos signálu.) Kulturní komunikace tedy vyžaduje kód jakožto diferenční strukturu, tzv. s­ kód, ale také jakožto systém korelačních pravidel, kód v užším slova smyslu (Johansen a Larsen v knize Signs in Use stejné rozdělení terminologicky uchopují jako strukturální a procesuální kód). Za jeden z hlavních přínosů Ecovy teorie lze proto považovat jasné formulování pojmu „kód“ (čemuž se Eco věnoval také v páté části Semiotics and the Philosophy of Language), resp. rozlišení jeho dvojí povahy (s. 51–54), které na jedné straně vykazuje shody s langueovým chápáním – s­ kód je vlastně strukturou, v níž každý prvek nabývá své hodnoty na základě (o)pozic –, na straně druhé je projevem komunikačního obratu – kód je jistým komplexním pravidlem, které spojuje jednotky jednotlivých s­ kódů v interpretovatelné texty.

Ecova teorie kódů vyrůstá z diferenčního paradigmatu, jež lze (alespoň zpočátku) ztotožnit se strukturalistickým hnutím (představovaným zejména Kursem obecné lingvistiky či Lévi­ Straussovou strukturální antropologií) a zjednodušeně popsat jako teorii, která traktuje význam znaku jako systémový, relační, topologický koncept neztotožnitelný s jednoduchou kauzalitou či vztahy znaku a mimo­ znakové reality (referencí). Jedním z kroků, které Eco na cestě od prostého ztotožňování/zjednodušování sémiotiky s klasickým strukturalismem činí, je substituce – s odkazem na Hjelmsleva – termínu „znak“ za termín „znaková funkce“. Je to na jedné straně pokus překonat „tradiční“, statický koncept znaku, který byl vypracován v rámci klasického strukturalismu. Je také ale součástí proudu, jehož příklon (související se vznikem fonologie, teorie distinktivních rysů, teorie dvojí artikulace/rozlišování znaků a figur) k analytičtějším jednotkám byl jednou z příčin vzniku moderního sémiotického myšlení.

Kompoziční analýza, která by měla modelovat sémantický prostor a přimyká se k analytickému uvažování, je strukturální podmínkou komunikace (s. 120), proto Eco podstatnou část teorie kódů věnuje kritické reflexi koncepcí, které si jako svůj cíl vytyčily právě analýzu sémému – některým věnuje poměrně velký textový prostor, např. modelu Katze a Fodora, resp. Katze a Postala, s nímž se čeští čtenáři mohli seznámit v překladu knihy Celistvá teorii lingvistických popisů (s. 122 a dále), či Quillianovu modelu sémantické paměti (s. 153 a dále); k některým se vyjadřuje formou rozptýlených poznámek a komentářů, např. ke Greimasově strukturální sémantice.

(Ecova) Teorie kódů je založena na (1) konceptu kulturní korelace výrazu a obsahu (s. 65), (2) který je – mimo jiné jako důsledek sémiotického modelu „lhaní“ (s. 15) – chápán intenzionálně. Takový přístup odsouvá některé problémy, které byly/jsou pro sémiotiku klíčové. Jeden z nich představuje i tzv. ikonicita. Tu Eco chápe jako značně heterogenní fenomén (s. 266), jehož popis pomocí nějakého jednotného klíče není principiálně možný. Z toho důvodu postuluje druhou velkou oblast sémiotického výzkumu, teorii znakové produkce, v jejímž základě stojí tvrzení, že produkce různých typů znaků je založena na různých typech „úsilí“, které je na jejich tvorbu nutné vynaložit. Eco tak reformuluje „klasické” otázky ikonicity, indexálnosti, ostenze (atp.) do čtyř­ dimenzionální klasifikace (s. 269), jejíž kritéria (fyzické úsilí, poměr type/token, typ zformovaného kontinua a složitost artikulace) pokrývají značně široké pole, které nemusí ve všech případech vykazovat sémiotickou (tzn. korelační) povahu. Stejně jako v případě teorie kódů i zde se Eco inspiruje u jiných sémiotiků a jejich teorie dále rozvíjí/upravuje. Např. v případě čtvrtého parametru (artikulace) vychází ze známé Prietovy klasifikace kódů, kterou sice podkládá Martinetova teze dvojí artikulace (resp. kritérium počtu artikulací), ale zároveň – a explicitně to zdůrazňuje i Eco (s. 288) – se odpoutává od strukturalistického modelu (přirozeného) jazyka jakožto vzoru pro všechny znakové systémy, saussurovské „la langue“ přestává být privilegovanou sémiotickou metodou. Za pozornost také stojí druhé kritérium (poměr type/token). „Ratio difficilis“ a „ratio facilis“, dva způsoby projevu (token) s ohledem na typ, jsou principy odlišující případy, kdy je vytváření znaků řízeno jasně stanovenými pravidly výběru výrazu, výrazový projev je ve shodě s výrazovým typem (ratio facilis), a případy, kdy je výrazový projev ve shodě se svým obsahem (ratio difficilis), tedy zjednodušeně řečeno neexistuje kulturní konvence, která by umožňovala izolovat příslušné výrazové jednotky, resp. umožňovala jejich replikaci. Taková úvaha – mimo jiné – relativizuje (pseudo)synonymické řady digitální­ arbitrární­ konvencionální a analogový­ motivovaný­ přirozený (s. 236), ale mohla by také sloužit například jako ideální model rozlišování psané a mluvené komunikace.

Tento problém velmi úzce souvisí s pojmy podkódování a nadkódování (s. 162–170), kterými Eco upřesňuje Peircovu abdukci a které konceptuálně uchopují dialektickou dynamiku kód­ text, a stojí proto na rozhraní teorie kódů a teorie znakové produkce. Spolu s ratio facilis/difficilis pak tento komplex pojmů/metod slouží pro popis toho, (1) že/jak může být obohacován kód (či kódy), popř. (2) jaké mechanismy podkládají estetickou komunikaci chápanou jako inovační proces (s. 317–335). Závěrečná část Ecovy knihy („Ideologické přepínání kódu“) pak ukazuje, že sémiotika není pouze oborem či metodologií, u nichž můžeme evidovat jisté umělé, přirozené či epistemologické hranice (těmto hranicím Eco věnuje pozornost v úvodní kapitole), ale také jistou sociální praxí, která je nadána schopností odhalovat anomální zjednoznačňování sémantického (sub) systému jako (dílčí) interpretace „světa“ (s. 351).

O Teorii sémiotiky Marek Sedláček v „Poznámce překladatele“ říká, že „představuje základní odbornou literaturu ve svém oboru“ (s. 391). Takové tvrzení, konfrontuje­ li se s zahraniční vysokoškolskou pedagogickou praxí, je však zjednodušující. Např. při pohledu na sylaby předmětů Centra pro sémiotiku v Aarhusu či Katedry sémiotiky na Univerzitě v Lundu se ukazuje, že tato „základní odborná literatura“ ve výčtech doporučené literatury chybí. V případě českých „sémiotik“ ale naopak tento titul uváděn bývá. Důvodem však bude spíše skutečnost, že existence českého překladu přiměla české pedagogy k zařazování této knihy do svých výukových plánů. Tato „schizofrenie“, která Ecovu (sémiotickou) teorii provází, má pravděpodobně svůj původ v něčem poněkud obecnějším, a její projevy lze proto pozorovat i v jiných oblastech než pouze domácí vs. zahraniční postavení Ecova (teoretického) díla. Mám na mysli zejména jakési vytrvalé recepční ticho, které existuje mimo tradiční ecovské oblasti (zejména literární teorii, estetiku či kulturální/kulturní studia). Lingvistika a filozofie jazyka (jakkoli široké pole tyto obory zaujímají) jsou důkazem, že „základovost“ Teorie sémiotiky je velice sporná. Odpovědět na to, proč tomu tak je, zároveň znamená učinit explicitní kritiku, která musí v jistém smyslu podkládat ono mlčení. V závěru již zmiňované recenze Petr Bílek říká, že Ecova teorie „[n]ení příliš přenositelná a aplikovatelná jako celek, protože její systémovost brání použití částí bez ohledu na celek“. Nedomnívám se, že by tato nepřenositelnost mohla být základem pro konstruktivní odmítnutí Ecovy teorie, neboť je možné právě na její jednotlivé části dále navazovat (a že se tak skutečně děje, dokládají např. knihy Signs in Use J. D. Johansena a S. E. Larsena či Caged in Our Own Signs K. L. Kima), zatímco Ecovu teorii jako celek lze přenášet jen těžko spíše pro její syntetizující povahu. Z toho důvodu může být pro lingvistu a (analytického) filozofa (jakožto reprezentanty nikoli snad anti­ ecovského hnutí, nýbrž proudu o­ Ecovi­ mlčícím) vhodnější vycházet z „klasických“ obecně sémiotických teorií Peircových, Morrisových, Hjelmslevových či Saussurových, než ze syntéz, s nimiž přichází Eco v Teorii sémiotiky. Ukazuje se tak, že přispět k teorii zkoumání znakových systémů je velmi obtížné, a dokonce by se mohlo zdát, že tato „teorie“ je z jistého úhlu pohledu již uzavřena. To, co lze dále rozvíjet, budou pak především „praxe“ a aplikace znakového prizmatu v oborech jako je biosémiotika (biologie), kognitivní sémiotika (psychologie, neurologie) či obecně jakémkoli odvětví, které může definovat svůj předmět bádání jako „něco, co stojí za něco jiného“. Nelze samozřejmě vyloučit, že se objeví (nová) sémiotická teorie. Zatím jsme však většinou zaplavování „pouhými“ prolegomeny, které mají buď popularizační nebo pedagogický účel, a chceme li „něco“ sémioticky analyzovat, sáhneme raději po literatuře fundamentálnější.

Velmi rád bych zakončil tento text konstatováním, že má smysl Ecovu Teorii sémiotiky číst i po více než čtvrtstoletí, a pozitivní predikcí, že nové české vydání bude zásadním stimulem pro širokou odbornou veřejnost a zvýší zájem o (teoretickou) sémiotiku, nicméně jsem v tomto případě skeptikem (spíše než těšitelem). Současný zájem o sémiotiku vede rozličnými cestami, na nichž se však s Teorií sémiotiky – přes všechny přednosti, kterými tato kniha disponuje – často potkávat nebude.

Vít Gvoždiak