Aluze 2/2009 - Recenze

Na výsměch všemu, o čem sníti chceš

Bohuslav Brouk: Zde trapno existovat.

Brno, Host 2008.

08_recenze.pdf

„Autor […] se narodil, nikoliv vlastní vinou, počátkem 20. století v rakousko­ uherské říši na území budoucích československých republik a žije celkem bez zájmu a proti svému přesvědčení až dosud.“ (s. 70) Tak začíná v Dopisech z exilu příštím milenkám (1949) životopis Jana Vlasáka alias Gottloba Brauka vulgo Boguslava Broukčenka neboli Bohuslava Brouka. Ale, pseudonym nepseudonym, v závěru se podepisuje přece a jinak, totiž charakteristickým konstatováním, že: „[...] autor je už dosti stár, aby věděl, že po každé lásce zbývá jen smutek a že se ženami, právě tak jako s kýmkoliv z lidí vůbec, nelze dlouho s uspokojením obcovati.“ (s. 71)

Bohuslav Brouk (1912–1978) patří stále k méně známým, ale nejpozoruhodnějším personám kulturního života 30. let. Jako enfant terrible a vysoce kultivovaný a vzdělaný literát nám ve svých esejích podnes nabízí velice neotřelý (či neotřele nový) pohled na vůkolní svět, mimo jiné také na legendami zkrášlenou dobu první republiky (i v této šťastné a demokratické éře českých dějin směly leckteré Broukovy texty vycházet nanejvýš nákladem vlastním). Je to pohled o to zajímavější, že proniká za svou dobovost a čtenář Broukových textů může popatřit na člověka a společnost nápadně se podobajícím těm dnešním; zrovna tak lze říci, že Broukova pozorovatelská perspektiva a názory jsou pro stejný typ lidí dnes stejně provokativní, jako byly v době svého vzniku.

Nakladatelstvím Host vydaná kniha Zde trapno existovat ale nechce mapovat „zlatou éru“ 30. let, tedy dobu pro Brouka autorsky nejplodnější a nejtypičtější. Místo toho předkládá veřejnosti dosud neznámé texty v souboru dochovaných písemností Bohuslava Brouka z doby počínající se jeho odchodem do emigrace a zakončené, přirozeně, autorovou smrtí. Soubor textů (jejichž kolísavá kvalita je přirozeně vysvětlitelná dokumentární povahou svazku) se v publikaci přehledně člení na oddíly prózy, poezie, publicistiky a korespondence a je navíc bohatě vypravený obrazovými přílohami (archivní fotografie a faksimilia úředních dokumentů), rejstříky a medailonky všech zmiňovaných osobností. Jednotlivé tematické oblasti v Broukově písemném odkazu reflektují úvodem publikace Viktor A. Debnár, který knihu připravil k vydání, Vladimír Papoušek a Vladimír Borecký v obsáhlých statích, jež čtenáři mnohé usnadňují; zajímavou osobní vzpomínku nabízí ještě krátký rozhovor s básníkem Františkem Listopadem.

Kniha Zde trapno existovat chce především obeznámit s druhou – prakticky neznámou – etapou Broukova života prostřednictvím jeho literárního odkazu, který by v nejednom případě jen těžce snášel samostatné vydání (mnoho publicistických čísel je vysloveně příležitostné povahy a není z nich cítit sebemenší autorův interes) a vytváří tak jakousi ilustraci, prohlubující zážitek životního příběhu za nimi.

Bohuslav Brouk byl ze strany KSČ napadán již od 30. let, o to více pak v letech poválečných a hned v únoru 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V tomtéž roce přechází hranice, i když přesné datum přechodu známo není. Brouk, věren své „paradoxní povaze“, odchází do emigrace (údajně) vybaven pouze diplomatkou, když předtím manželku lišácky ubezpečil, že se chystá do lázní. Paní Brouková se o emigraci svého chotě dovídá až z Mladé fronty, když už je Bohuslav Brouk v záchytném táboře Goetheschule v Řeznu. Ještě téhož roku dostane pas a odjíždí do Francie, kde si po čase nachází místo ve funkci tajemníka Výboru pro sociální pomoc československým uprchlíkům. Přispívá také do nepravidelníku Zpravodaje československé emigrace, jehož vydavateli jsou Hubert Ripka a František Kovárna – ve Zde trapno existovat Broukovi korespondenti (vedle zmíněného již Františka Listopada a Jaroslava Dreslera). Těžké chvíle spojené s Lyonem, kde se živí co pomocný dělník na stavbě, přivádějí Brouka dokonce k psaní poezie, která do té doby bývala mimo oblast jeho literárních aktivit i – řeklo by se – letory. Roku 1949 odjíždí do Austrálie; na lodi vzniká knižní reflexe emigrace a emigranství Dopisy z exilu příštím milenkám (vydaná autorem pod nejstarším z pseudonymů Jan Vlasák), jejíž sžíravý tón a vyhraněný subjektivismus tehdy neměl v souvislosti s tématem obdoby. Čteme například, že „[...] mnozí exulanti se vydávají za nadlidi, ačkoliv exilem neprokázali nic jiného než své bezmezné lpění na životě neboli totéž, co prokázali ti, kdo pod nátlakem vstoupili po únoru do KSČ, aby obhájili své životbytí.“ (s. 57) A o těchže: „[...] ani oni neprojevili hrdinství a že místo toho, aby nesnesitelnost komunistického režimu demonstrovali sebevraždou, která by jim nadto ještě zaručila opravdu čestný odchod z tohoto světa, utekli do exilu, kde z nich již dnes mnozí vedou pramálo důstojný život, zaprodávajíce se z bídy a zoufalství kdekomu a hašteříce se hůře než lůza zmocnivší se doma moci.“ (s. 58)

Pro slova o pramálo důstojném životě Brouk nemusel chodit daleko. Jelikož mu žádný z jeho dvou doktorátů (z přírodních věd a filozofie) není v zahraničí mnoho ku pomoci, musí Brouk i nadále vykonávat zaměstnání pod svou odbornou úrovní. Přesto se období let 1951–1958, které prožil v Austrálii, zdá být o poznání šťastnější. Po epizodě v továrně na výrobu plastů nastupuje na místo laboranta v Laboratořích Australského svazu pro výzkum sér v Parkeville a za svou choť (v pořadí druhou) pojímá českou vychovatelku Libuši Kalinovou. Brouk v tomto čase údajně počíná psát své memoáry a román, ale ani jedno z těchto děl se nám (jak se zatím zdá) nedochovalo. Dlouhá léta také pracuje na svém filozofickém spisu O šalbě svobody a demokracie.

V říjnu 1958 se Brouk přemisťuje do nové náhradní vlasti – Spojeného království (tentokrát i s manželkou). Během 60. let cestuje po Evropě (v roce 1969 navštěvuje i Prahu), pracuje jako středoškolský profesor a posléze jako biolog na North Western Polytechnic; v letech 1968–1975 je činný na Borough Polytechnic v oddělení aplikované biologie a potravin. Z tohoto období pochází odborná práce Plants Consumed by Man, zaobírající se etymologií, geografickým rozšířením a fyziologií plodin využívaných člověkem. Po smrti své druhé ženy vstupuje ještě do svazku manželského s její sestrou; tento vztah ale trvá pouhých pět let. Bohuslav Brouk umírá osamocen ve svém bytě 19. ledna 1978 na krvácení do mozku, a jeho tělo je nalezeno až několik dní poté.

„[…] nikdy jsem nikoho neopustil a nikdy nikoho neopustím, neboť slušný člověk je vždy a vždy sám a sám.“ (s. 62) Tento výrok odkrývá jeden důležitý rys v Broukově spletité osobnosti, která nebyla snad ani tak (jak se vždy znovu zdůrazňuje) kontroverzní, jako spíš samotářská či osamělá. Obklopen koldokola lidmi, které mohl shledávat leda barbary a jejichž nízkost a záliba v malichernostech mu připadala nepochopitelná, utíkal se sám k sobě jako jedinému zdroji vnímání a myšlení, jemuž mohl plně důvěřovat. Odtud také jeho obezřelost (a vzápětí sarkasmus) ve všem, co s lidmi souviselo. Svěření vlády lidu, ať už cestou demokratickou nebo komunistickou (a zde se objasňují důvody jeho nadrežimové nepohodlnosti), považoval za velmi nešťastné a neuvážené: pro demokracii ještě neshledával člověka dosti zralým. „Kdyby bylo možno vystopovat prazárodek lidové demokracie, objevili bychom jej jistě v nějaké milostné scéně, kdy třeba jeden z milenců, držících se v objetí, neváhá druhému mocně říhnout do obličeje.“ (s. 66) Lidé si podle Brouka navíc nejsou rovni, a proto by byla (respektive: je) chyba namlouvat si, že je tomu jinak. „S demokracií, s rovnostářstvím je to podobné jako s nudismem. Proč bychom se měli stydět za nahotu? Která róba je vkusnější než krásné lidské tělo? Ale, kdo má opravdu krásné tělo? Kdyby všichni lidé chodili nazí, nechtěl byste asi už nikdy vyjít na ulici, kde by v záplavě hnusně nebo alespoň komicky působících těl zanikla sebekrásnější těla. Přiznejme si, kdo má zadnici opravdu vhodnou pro veřejné vystoupení? […] A právě tak je nesmyslné hlásat ideu rovnoprávnosti, demokracie a svobody, poněvadž ještě méně lidí má ducha neurážejícího nejzákladnější pravidla logiky a vkusu. Většina lidí jsou blbečci, duševní kreténi, a v zbývající hrstce lidí zavládají pak ještě značné rozdíly v míře jejich kultivovanosti. […] Kdyby mrzáctví ducha bylo neméně zjevné a nepřezíratelné jako neforemnost těla, byli by jistě demokraté pokládáni za nejztřeštěnější sektu na světě...“ (s. 108n)

Zajímavý je v knize oddíl poezie. Dochované texty se sice mohou zdát svou uměleckou kvalitou sporné, a mnohdy jde navíc jen o parodické hříčky k pobavení přátel, kterým například své Ohlasy básní českých posílal s přáním k novému roku a kde si čtenář může vychutnat vpravdě pikantní úpravy českých básníků, jako je tato z Nezvalova Edisona: „Už zas líbat bledých prsů lilie / už zas jíti na štrych do kavárny Slávie / už zas míti v klínu zaklesnutou hlavu / už zas slyšet dívku že je v jiném stavu / už zas míti obligátní strachy / už zas čekat v ordinacích na výplachy / už zas chtíč nás jak ostruhou bodá / už zas zesmilníme vše co osud dodá.“ (s. 130) Vedle těchto hříček se objevují i projevy reflexivní lyriky, která (v tom menším množství zdařilejších kousků) zazáří a osvětlí jinak nevystavovanou tvář Bohuslava Brouka: „Jednou jsem smutek zapomněl / jen jednou pouze / anděl rozdával barvu těl / vznešenost z nouze“ (báseň „Zvolna, nejzvolněji“, s. 112) Zde trapno existovat je asi především knihou smutku, a to smutku narůstajícího. Třebaže je kniha členěna chronologicky až v rámci jednotlivých oddílů, přece si nelze nevšimnout, jak autorovi postupně ubývá na jiskrnosti, humoru a životním elánu vůbec. Tady se už jen nakrátko mihne onen bouřlivák očekávaný i obávaný v mnoha pražských kavárnách; zakládající člen pražské surrealistické skupiny, podrobující ke zděšení všech zainteresovaných nesmlouvavé psychoanalýze všechno, nač příjde; autor (oněch soukromě vydaných) publikací Onanie jakožto světový názor, Autosexualita a psychoerotismus, Stoupa života nebo Manželství – sanatorium pro méněcenné. I ona příznačná „pikantnost“, radost z promlouvání o věcech, o kterých se nemluví, poznenáhlu odchází, uvolňujíc tak místo věcem opravdu důležitým.

Jako P. F. 1968 rozesílá báseň „Minisukně aneb Konec ideálu nitroděložního života“ a v ní:„Je zimní den / Dnes sukně zkrátila se / Jak cesta po níž s milou jdeš / Dětinským střihem / Stehna odkryla se / Na výsměch všemu o čem sníti chceš“ (s. 142) Snění bylo přitom pro ostře vyhraněného individualistu a solitéra Bohuslava Brouka opravdu velmi důležité, a to z důvodů existenciálně nepostradatelných: „A proto, prosím též Vás, má drahá, abyste se v mém loži nevrtěla a nevyrušovala mne tak ze snění – bez něhož není lásky, neboť jen fantasií lze zvábnit tristní skutečnost.“ (s. 59)

Filip Mikuš