Aluze 2/2009 - Recenze

Zaostřeno na Josefa Svatopluka Machara

Petr Sýkora: Básník proti Hradu: neposlušný občan Josef Svatopluk Machar.

Praha, Libri 2009.

08_recenze.pdf

Život a dílo básníka Josefa Svatopluka Machara (1864–1942) přitahovaly a zajímaly většinu jeho monografistů především v souvislostech s modernistickým hnutím v české literatuře přelomu 19. a 20. stol. Tak doposud publikované studie Vojtěcha Martínka (1912), Zdeňka Pešata (1959), Fedora Soldana (1974) aj. nešetří prostorem pro vylíčení básníkova bezmála třicetiletého pobytu ve Vídni, odkud zasahoval do kulturního života v Čechách, nového rozpoutání bojů o Hálka (1894), zásadní spoluúčasti na koncepci Manifestu České moderny (1895), svérázné filozofie dějin lidstva a ovšem jeho temperamentního zájmu o věci veřejné, jež si nacházely v jeho pracích veršovaných i prozaických vždy své místo. Naproti tomu literární vědci nevyvíjeli nijak silnou iniciativu směrem k podrobnějšímu studiu Macharova života a díla z pozdějšího, jen o málo kratšího období od jeho příchodu do Československé republiky a za protektorátu. Tu jakoby nezkrotný bouřlivák a vášnivý debatér téměř přestal existovat a zájem o něj vždy přenechávali spíše historiografům. Souviselo to bezpochyby s nucenou celkovou reorganizací jeho osobního života. Celoživotní bytostný kritik sociálních poměrů, vlastenec a nesmlouvavý a pohotový satirik svou sice krátkou, avšak nikoli bezvýznamnou účastí na praxi vysoké politiky Československé republiky, ve významné a exponované funkci na vlastní kůži okusil chuť politické moci i pachuť její morálky, posměšky a ostouzení médií, denunciace, indiferentnost a nevděk od letitých přátel. Po odchodu ze státní služby, jakmile to bylo možné, se vrátil ke spisovatelské a novinářské práci, jež pro něho nikdy neztrácela smysl a stávala se ventilem deziluzí. A dokonce se mu většinou dařilo najít jí i publikační tribunu. Projevy nesouhlasu s jeho občanskými postoji či vůbec nechuť k Macharovi, sdílené částí české veřejnosti v meziválečném období, pak nejednou nevycházely ani tak z postojů vůči obsahu jeho textů jako z pouhé skutečnosti, že místo pro jejich zveřejnění básník nacházel v protivládním pravicovém tisku. Machar, jak konstatuje Sýkora, se např. důsledně neangažoval v politice Národní ligy, politické strany Jiřího Stříbrného. List tohoto Masarykova oblíbence, někdejšího ministra první vlády ČSR a posléze apostaty národně-demokratické strany však jako jediný jeho příspěvky nejen akceptoval, ale v plném znění tiskl, protože jinde do nich redakce zasahovaly nebo o ně neprojevovaly zájem. Za to si Machar vysloužil pověst zpátečníka, která se stala do budoucna podstatným a trvalým atributem jeho obrazu v dějinách – srov. např. Lehár, J. – Stich, A. – Janáčková, J. – Holý, J.: Česká literatura od počátků k dnešku, Praha 2000, s. 404. Právě tato klasifikace, dosti povrchní a nepřesná, ublížila i jeho pověsti básníka, nahradivši hodnocení umělecké kádrově-politickým posudkem. Od roku 1937 pak Macharovi přibyly starosti s cenzurou.

Uvedená i další fakta a okolnosti Macharova života a díla zaujaly Petra Sýkoru, takže jim věnoval svou diplomovou práci Cesta pravdy J. S. Machara (FF UK Praha), jejíž přepracovanou verzi, zkrácenou o literárněvědné kapitoly a o analýzy Macharova pozdního literárního a publicistického díla, vydal pod titulem Básník proti Hradu. Neposlušný občan Josef Svatopluk Machar. Jakous takous představu o struktuře vyloučených pasáží si lze učinit z kapitoly „Proti hradu“ (! – P. H.; s. 127–205). Svou monografií sleduje doplnění obrazu života a tvorby Josefa Svatopluka Machara o jeho poslední dvacetiletí, aby dosáhl úplnosti, kterou pohříchu strádá dosavadní dostupná literatura. Přinesla zejména příkřejší diferenci s vžitou a dotud dominantní představou bojovníka proti habsburskému zpátečnictví, klerikálnímu tmářství a mladočeskému fráziství, v níž se ztrácela či zcela absentovala role Machara jako přísného kritika veřejného života republiky a jejích institucí i konkrétních osob politických představitelů, což se navíc nikterak nesnáší s neudržitelnou představou prvorepublikové pohádky. Autor úspěšně sleduje a objasňuje důvody, které vedly k tomuto částečnému Macharovu postupnému „vymizení“ z literární scény. Jejich původ a největší objem vygenerovalo prostředí aktivní politiky státu, za jehož vznik bojoval, jehož politický systém spolubudoval, ale jež jej nakonec odvrhlo.

Josef Svatopluk Machar musel opustit jako etnický Čech po skončení první světové války Vídeň. Po návratu do Prahy byl nucen přizpůsobit se nové ekonomické a politické realitě mladého československého státu i soukromí svého a své rodiny a na žádost nejvyšších politických představitelů, včetně svého dávného přítele T. G. Masaryka, vstoupil v srpnu roku 1919 do státní služby a stal se generálním inspektorem československé armády. Setrval v ní plných pět let, do listopadu 1924. Nebyla to volba právě z nejšťastnějších, neboť vysoká funkce v silovém rezortu, o který se přetahovaly všecky politické strany, mu přinesla řadu nepříjemností a zklamání, z nichž si jen menší díl přivodil sám svou osobní neobratností či sníženou schopností operativní orientace ve světě tzv. praktické politiky. Největším zklamáním pro něj bylo chování Masarykovo. Také v Sýkorově monografii se obraz prezidenta Osvoboditele propastně liší od všeobecně šířené a hojně přijímané pověsti „filozofa na trůně“ a laskavého „tatíčka“ a nabývá podoby mnohem realističtější, totiž čistě pragmatického politika, pro něhož osobní přátelství má cenu jen potud, pokud slouží dosažení jeho politických cílů. Své politické účty s jistými oponenty, mezi něž náležel i J. S. Machar, si vyřizoval T. G. Masaryk osobně, jsa kryt pseudonymy, zástupnými autory, Zákonem na ochranu republiky atd.

Ve světle archiválií, s nimiž Sýkora pracoval, jeví se svědectví Masarykových blízkých spolupracovníků (Schenk, Gašparíková) o jeho zdrženlivosti v zasahování do soudobých politických afér jako subjektivní, tendenční a neudržitelná. Otevření této přehlížené a odsouvané stránky macharovského tématu nejenže odhaluje zastřenou část díla jedné literární individuality, nýbrž nezvratně naznačuje silnou diferencovanost soudobé intelektuální elity i soudobého literárního kontextu a neudržitelnost mýtu prvorepublikové idyly.

Celek Macharova beletristického a publicistického díla je ohromný a do značné míry i vinou nekritičnosti svého autora při jeho několikerém pořádání až trestuhodně nepřehledný. Sýkora se v něm však dobře orientuje, zkrátka předmět svého badatelského zájmu zná. Věcné omyly typu „Zasláno A. V. Friče, jenž byl jedním ze synů revolucionáře a bouřliváka F. V. Friče…“ (s. 78) jsou výjimečné. (Zde se setkávají v jednom souvětí omyly dokonce dva. Jednak A. V. Frič, 1882–1944, pocházel z rodiny známého pražského advokáta JUDr. Vojtěcha Friče, 1844–1918, jednak je chybně uvedena iniciála prvního křestního jména „revolucionáře a bouřliváka“.) Není­ li snadno najít vážnější námitky ani proti kvalitě a objemu prostudovaného a užitého materiálu, ani proti tendenci Sýkorovy monografie, neznamená to bezvýhradný souhlas se vším, co se zde tvrdí. Zásadně kriticky je však třeba se postavit proti jeho výběru výrazových prostředků a vůbec stylu.

První problém Sýkorovy narace představuje občasná nezvládnutá rozvláčnost, pravděpodobně pozůstatek původního žánru (diplomová práce), jako obvyklý prostředek dosažení předepsaného počtu znaků. Měl/a ji korigovat školitel/ka a tak zamezit zbytečnému a nefunkčnímu narůstání textu. S ní ruku v ruce jde jistá nevyváženost rozsahu informací. V tomto smyslu je možno se domnívat, že čtenáře literárněvědné monografie na macharovské téma lze vcelku oprávněně podezírat, že je mu známo občanské jméno Emy Destinnové, ale že naopak nemusí mít ani potuchy o „nechvalně známém“ Marku Premingrovi, a že by se dokonce mohl ptát po důvodech toho autorského znectění jeho osoby užitím dehonestujícího epiteta constans. A užití téhož k charakteristice Rudolfa Gajdy (1892–1948) – přinejmenším vzhledem k macharovskému kontextu – také nebylo nejšťastnější (srov. s. 74.)

Pečlivým korekturám měly být podrobeny obecně historické zkratky, které se autorovi mohou jevit jako efektní, neboť se zjevně snaží ostře je pointovat a jimi ostře pointovat. Dosažený výsledek bývá však nejednou problematický tím, že posouvá text na hranici papírovosti a komiky: „Český národ, formovaný Jiráskovými romány, Macharovými protirakouskými fejetony a povídkami Václava Beneše Třebízského zareagoval na počínající válku tak, jak si to v Rakousku zřejmě málokdo představoval…“ (s. 19.) A odkud pochází ten naprosto neuvěřitelný nesmysl, že „legionáři, ošlehaní mnoha bitvami a uvyklí dobrodružnému životu oproštěnému od přízemních vojenských povinností, odmítali doma poslouchat své nadřízené, kteří většinou patřili k poražené rakouské armádě, pročež také nebyli pro tyto zkušené vojáky dostatečnou autoritou“? (s. 58.) Školní křída práší z některých patetických obecnějších soudů, jako např. „[Machar] svým satirickým až ironickým zrakem rozleptává vše, co není ryzí a poctivé“ (s. 13). Nechybí pleonasmy, např. „zřetel na své vlastní pocity, dojmy, prožitky, emoce atd.“ (s. 15.), „zřejmě opravdu“ (s. 27), „nepravdivé klepy“ (s. 65), „rozumový a racionální“ (s. 176) aj. Jindy zase autor nekriticky přejímá dobovou, dnes zastaralou rétoriku, pojmosloví a terminologii. „Viděli jsme,“ píše Sýkora, „že ani v letech největšího blahobytu (1928 – 1929) nepociťoval básník se situací národa stoprocentní spokojenost“ (s. 133.) Ale kterého národa v zemi? Českého? Německého? Slovenského? Podkarpatoruských Lemků, Huculů nebo Židů? Jihoslovenských Maďarů? Těšínských Poláků? S některými výrazy zachází Petr Sýkora velmi svobodomyslně, když je uvolňuje z jejich tradičních konotací, např. když Machara prezentuje jako „veršotepce“ (s. 11 a 183), tedy někoho netalentovaného, kdo se o verše s námahou a marně pokouší. Stranou nechť zůstane pravopis velkých písmen, předložkových a bezpředložkových vazeb apod., zato však nelze nechat bez povšimnutí fráze, prázdná, nahraditelná slova, důkazy defraudace jazyka, jako např. „fungovat“ (s. 25, 64, 203), „odstartovaný“ (s. 42,76), „hektické“ (s. 55, 160), „nadstandardní“ [styky Ferd. Peroutky s Hradem] (s. 171), naopak „nestandardní“ [doba] (s. 237 dvakrát) aj.

Macharovská monografie Petra Sýkory, jakkoli v nynější své verzi ne zcela vyrovnaná a ne zcela urovnaná, ježatá a nohatá, upoutává svým zápalem pro věc a zjevnou snahou být tématu práv. Bude jen dobře, dočká­ li se její text nové, důkladně promyšlené redakce a po ní nového vydání.

Petr Hora