Aluze 2/2009 - Recenze

Potěšení z vyprávění

Medvědí klec, Nabokov a totalita v totalitě

Jiří Kratochvil: Slib.

Brno, Druhé město 2009.

08_recenze.pdf

Jistý lidový recenzent se ve svém vyjádření ke Kratochvilově poslední knize provokativně táže: „Proč číst Kratochvilův Slib, když si můžeme přečíst Slib Dürrenmattův, povídku Vladimira Nabokova a k tomu třeba nějaký starší román Jiřího Kratochvila?“ A dosti nejistě odpovídá, že bychom snad mohli argumentovat uměním variace. Otázce (ani odpovědi) dost dobře nerozumím. Táže-li se po motivaci, proč číst (cokoli), odpovědí by v mém případě bylo (přinejmenším): pro potěšení. Ale dovedu si představit i jiné: pro peníze (recenzentský chlebíček nebývá zadarmo), z povinnosti, z nudy apod. Táže-li se po tom, proč číst knihy, které explicitně či implicitně odkazují k jiným knihám, pokládám takové tázání u literárně-kritického profesionála za kritické selhání. Táže-li se, proč číst nového Kratochvila, když už je dost starších a tento je pouhou další variací na již (mnohokrát) řečené, přijde mi to podobně praštěné jako otázka, proč se Beethoven místo kupení sonát nedal radši na karate. Ale co, jisté zůstává, že (v tomto případě) je lépe přistoupit k četbě bez zbytečných kritikologických předsudků.

Slib je dalším z brněnských textů Jiřího Kratochvila. „Brněnským“ míním jednak místo, v němž se příběh odehrává, jednak celou řadu technik a postupů, ale i témat, která najdeme i v dřívějších Kratochvilových prózách. Leč postupně.

Kratochvil svým dílem modeluje prostorovou mapu Brna v průběhu času, jakési „malé Brno“ (ve smyslu malých světů U. Eca), soubor míst a prostorů (střed města, přilehlé čtvrti, přehrada aj.). Zapojení brněnských reálií není náhodné nebo ornamentální; zcela konkrétní (v aktuálním světě existující) lokality hrají v příběhu roli téže důležitosti jako postavy: dokonce snad paradoxně důležitější. Postavy u Kratochvila totiž v prvé řadě jednají (vypravěč neztrácí čas jejich popisem – většina Kratochvilových postav je vykreslena jednou dvěma větami – nebo nedejbože nějakou psychologizací: i proto má většina Kratochvilových knih skvělý spád), kdežto známé lokality tomuto jednání skýtají prostor – což vede k banálnímu závěru, že Kratochvilovy příběhy se vlastně ani nemohou odehrát jinde, neboť přesazením do jiného místa/města by se z nich staly příběhy zcela odlišné (není divu, i místa mají své příběhy: srov. přehled pojmenování Masarykovy ulice v průběhu dvacátého století v Nesmrtelném příběhu jako pandán k událostem 20. století vyprávěným Soňou Trockou, dále roli historie, demografie a urbanistiky, ale třeba i jazyka/dialektu Brna). Zajímavé je i to, že zatímco postavy zůstávají nepopsány/nepopisovány a jejich konkretizovatelná podoba otevřena (nosí Kamil Modráček brýle?), tak popisu míst je věnováno daleko více textu (dům na Běhounské), přestože k jejich konkretizaci stačí maličkost: vyjít do brněnských ulic.

Kratochvilovo „malé Brno“ získává Slibem další fasety: pohybujeme se ponejvíce v lokacích uvedených v knize Uprostřed nocí zpěv: byt architekta Modráčka, hlavní postavy Slibu, na Běhounské 3/5 je přímo naproti bytu Kratochvilů, rodiny, která je v Uprostřed nocí zpěv také podrobena policejní šikaně ze strany StB (jakkoli zrcadlově: Modráček, pracující na Leninově třídě, je nucen docházet na „šilcárnu“ na Běhounskou, kdežto maminka Kratochvilová musí docházet z Běhounské na Leninku), na s. 47 je dokonce zachycena táž situace z Uprostřed nocí zpěv, kdy malý Petřík při domovní prohlídce jde policajtům pro pivo. Rodina Kratochvilových (z padesátých let: Kratochvil-vypravěč se objeví až v poslední kapitole) se příběhem ještě párkrát mihne, což je možná škoda – s ohledem na potenciál, který s sebou vstupní konfigurace příběhu Slibu nesla (jaká jiná postava-vypravěč v budoucích textech by mohla prostoupit do někdejšího světa Uprostřed nocí zpěv tak blízko a hluboko jako soused na patře?). Ale nešť, knihy se (naštěstí) nepíšou pro teoretiky.

Kniha je rozdělena do tří částí: první osvětluje události, které přiměly Kamila Modráčka uzavřít slib (pomstít smrt sestry, která dle vyjádření policie spáchala sebevraždu ve vazbě), druhá, odehrávající se taktéž v padesátých letech, pak realizaci tohoto záměru (uvěznění poručíka Lásky ve sklepení, inspirované Nabokovovou povídkou „Zděs govorjat po ruski“), a to, jak zamýšlená odplata přeroste Modráčkovi přes hlavu (nakonec uvězní, jednak za účelem utajení, jednak z bohulibých důvodů, celkem 21 osob). Třetí část tvoří čtyři nespojité kapitoly (vyprávění jedné z uvězněných postav, kapitola „Z odstupu“ neboli přehled případu Modráček z počátku 21. století, kapitola líčící smrt Kamila Modráčka, ke které absurdně dojde při pohřbu poručíka Lásky a která znemožní zamýšlené propuštění vězněných, a kapitoly, ve které dcera poručíka Lásky vypráví ze své perspektivy o témže). Lze říci, že první dvě části působí kompaktně, třetí pak – svým vícehlasím – tuto kompaktnost, kterou na jiných Kratochvilových textech obdivuji, poněkud narušuje. Možná je to způsobeno kapitolou „Z odstupu“, kterou, jakkoli je vyprávěna ve třetí osobě, tvoří víceméně rozprava dvou mladých lidí o Modráčkově případu. Neformální (rozuměj: nepoetický, nekratochvilný, všednodenní) tón rozhovoru, ukvapené interpretační soudy a v neposlední řadě i laciné aktualizace (srovnání Modráčkova případu s kuřimskou kauzou vězněných a týraných dětí nebo s rakouským případem Josefa Fritzla) se z knihy vymykají – jako by byly přidány až ex post a víceméně násilně. Lze ji chápat v návaznosti na Modráčkovu rozpravu se spisovatelem Liborem Hrachem o vztahu literatury a skutečnosti („Naprostá většina toho […] co bylo napsáno, se už stala anebo se teprve míní stát. […] Ale jak je pak možné poznat […] co je jen bohapustý spisovatelský výmysl?“), jako textový důkaz uvedeného citátu, přesto: způsob, jakým jsou ony aktuální události vsazeny a vyprávěny v příběhu Kamila Modráčka, vede spíše k závěru, že skutečnost není ani zdaleka tak literární jako literatura, že Modráčkova inspirace – ve světě Slibu – Nabokovem je mnohem silnější a organičtější nežli tamtéž uvedené aktuální skutečnosti.

Předposlední kapitolou („Záskoky Petra Luňáka, rozhlasového redaktora“) se mihne Kratochvil-postava v nesmírně elegantní a sebeironické epizodě setkání na ulici („Ale to už jsem se srazil s někým, kdo mi byl okamžitě povědomý [říká Luňák]. Spisovatel Jiří Kratochvil. Ale kurva, jak ten zestárl.“). V poslední kapitole, či spíše kratičké doušce, se ujímá slova explicitně sám Kratochvil. Připomeňme jen, že jde o oblíbenou Kratochvilovu techniku: sama jeho přítomnost (ať už v příběhu jako postava nebo v pozici vypravěče) totiž zmnožuje úrovně vyprávění a otevírá text dalším interpretacím, minimálně s ohledem na identitu (dosavadního) vypravěče.

Pokud jde o narativní techniku, používá Kratochvil ve Slibu opět vícero vypravěčů: kromě Modráčka se vyprávění v první osobě ujímá detektiv Kočí, Modráčkova sestra, jednu kapitolu vypráví (ve druhé osobě) major Ivan Sluka, řada kapitol je pak vyprávěna (vždy jakoby z perspektivy jedné z postav) ve třetí osobě. Jednotliví vypravěči (minimálně v prvních dvou částech) nejsou příliš diverzifikovaní, pokud jde o stylistické nuance: vlastně nebýt toho, že určitá osoba jedná a zároveň o sobě hovoří v první osobě (se všemi gramatickými, ale i pragmatickými důsledky), mohli bychom snadno zaměnit Modráčkovo vyprávění s vyprávěním např. jeho sestry nebo Daniela Kočího. Výjimkou je jednak kapitola „Příběh opravdového života“, kterou tvoří deník spisovatele Libora Hracha zachycující mj. výše uvedenou rozmluvu o vztahu literatury a skutečnosti, jednak zajímavě pojaté vyprávění majora StB Ivana Sluky, který o sobě hovoří ve druhé osobě a jehož promluvy jsou protkány zupáckým policejním slangem a jejich automatismus, zvláště hovoří-li o uspořádání policejního oddělení a jeho úkolech, je ve zvláštní shodě s popisovaným.

V poslední části je pak každá kapitola jiná: jednou větou vyprávěné „historky z podzemí“ v kapitole „a tak je to tady, pravil doktor Štefl, poslíčkové doběhli“, kterou vypráví Alžběta Hajná, klenotnice a hodinářka, lehký a mluvný styl kapitoly „Z odstupu“, střídmě a decentně vyprávěné události ústící v Modráčkovu smrt, a konečně typicky kratochvilná kapitola, kterou vypráví rozhlasový redaktor Pavel Luňák (se všemi podstatnými kratochvilismy: s kolokvialismy, fantasmagoriemi jemně vetkanými do realistického líčení, řádkou vnitřních – zhusta ironických – poznámek apod.).

Každopádně mám za to, že zvolená metoda střídání vypravěčů zde není příliš účelně použita: jak jsem již zmínil, v prvních dvou částech vypravěči (resp. jejich styl) převážně splývají, v části poslední je pak vše, jak jsme u Kratochvila (z Urmedvěda) zvyklí, tj. funkční a pečlivě zkomponované (s výše uvedenou výhradou ke kapitole „Z odstupu“). V prvních dvou částech je pak vyprávění takřka 100% lineární, co vypravěč, to linie, souběžně běžící chronologicky s liniemi ostatními a jen minimálně se prostupující: Modráček-vypravěč se sice objeví jako postava ve vyprávění Daniela Kočího (nákup zlaté klece u starožitníka), podobně je Ivan Sluka přítomen popravě poručíka Treblíka, kterou v jiné linii přes zeď zaslechnou uvězněné osoby ve sklepě, ale přiznám se (a zde půjde jen o můj soukromý názor): byl jsem trochu zklamán, že Slib jako celek není po této stránce propracovanější.

Kratochvil sám opakovaně hovoří o propojenosti svých románů (s kořeny v Urmedvědovi), o tom, že jeho texty tvoří síť (v jednom rozhovoru to rozvádí následujícím způsobem: „V kleci, v tom úzkým prostoru, tančím svůj vypravěčský tanec.“). Jak jsem zmínil výše, Slib je propojen zejména s knihou Uprostřed nocí zpěv, co se techniky vyprávění a některých témat týče (změny perspektiv, posouvání narativních rovin, totalitarismus, tajná policie, padesátá léta), tak samozřejmě s Urmedvědem. Možná není tak silný po formální či technické stránce, ale z hlediska tématu a příběhu se jedná o výrazně podařenou knihu.

Martin Punčochář