Aluze 2/2009 - Recenze

Medvědí klec, Nabokov a totalita v totalitě

Jiří Kratochvil: Slib.

Brno, Druhé město 2009.

08_recenze.pdf

V zrcadlovém sále stojí Vladimir Nabokov, Friedrich Dürrenmatt a Jiří Kratochvil a jejich odrazy se prolínají a překrývají a splývají. Kde končí jeden a začíná druhý?

Dvacet let po listopadu 1989 vydal za normalizace zapovězený autor Jiří Kratochvil svou jednadvacátou knihu. Název románu je nejen aluzí na Dürrenmattův Slib, ale snad také signálem čtenářům, že po několika románech sklouzávajících místy až k sebeparodii a trapnosti, se autor vrací tam, kde zazářil po vydání Medvědího románu.

Slib v sobě míchá vše, co bylo možné vypozorovat v autorových předchozích prózách. Kulisy Brna s moderní architekturou, kterou v padesátých letech zaplevelily králíkárny socialistického realismu. Zpočátku paralelně se odvíjející dějové linie, které se postupně důmyslně propojí. Intertextuální narážky širokého časového i kulturního rozpětí. Prolínající se hlasy několika vyprávějících postav, narušované vstupy primárního vševědoucího vypravěče. A jako bonus konec ne­ konec, protože v tomhle románu není nic takové, jaké se to zdá být.

Rámec příběhu je zdánlivě prostý. Architekt Modráček proplouvá režimy a bez výčitek svědomí skáče, jak jiní pískají. Jednou projektuje vilu na půdorysu hákového kříže, aby se vzápětí nerozpakoval stavět obludná sídla členům brněnské KSČ. Pravidelně dochází k výslechům, jejichž smysl mu uniká, a vztah k vyslýchajícímu poručíkovi (s groteskně příznačným krycím jménem Láska) sklouzává od nenávisti k lhostejnosti. Každodenní rutina není ničím narušována. Tak by mohl Modráček pokračovat až do skonání světa, nebýt toho, že Státní bezpečnost zatkne jeho sestru a dožene ji ve vazbě k sebevraždě. Nutno poznamenat, že Modráčkova sestra je pravým opakem pana architekta, protože zatímco on se bez váhání podřídí čemukoli, ona je naopak vždy členkou nějaké té protirežimní skupiny. Cítíte tu ironii?

Potud Kratochvil. Teď se otočíme a v zrcadle se objeví Dürrenmatt. V jeho detektivce přislíbí policista matce oběti, že najde pedofilního vraha jejího dítěte, a toto hledání se mu stane posedlostí. Další otočka. A v zrcadle Nabokov, v jehož povídce vezmou ruští emigranti spravedlnost do svých rukou a bývalému krajanovi vytvoří doživotní vězení ze své koupelny. Posedlý Modráček připraví vězení ve vlastním sklepě, čímž má být naplněna humánní pomsta. Původně zamýšlená symbolika se však v jeho pojetí (a za drobného přispění náhody) mění ve skutečný akt: uvězní poručíka Lásku ve sklepní. Stejně tak je dále třeba uvěznit každého, kdo by první čin mohl odhalit.

A nic není takové, jaké se to zdá být. Symbol se mění v realitu a realita v symbol. Místo papírku se jménem drží Modráček skutečného policistu – a místo dlouhosáhlého popisování celé podzemní hrůzy stačí jen zmínka o případech, které si čtenář snadno vybaví. Není to tak dávno, kdy média zaměstnávaly kauzy rakouského věznitele Fritzla nebo Kláry Maurerové.

Nasbíraní nedobrovolní obyvatelé Modráčkova sklepení jsou jakousi utopickou karikaturou, či snad karikovanou utopií (?). Stejně jako biblický Noe svolával na svou Archu všechny živočišné druhy, tak i Modráček má ve sklepě poměrně reprezentativní vzorek společnosti: společný prostor obývají estébák a soukromý detektiv, páter či prostitutka, a dokonce i Modráčkova vlastní manželka. Narůstající počet vězňů s sebou přináší jisté potíže. Věznitel se stává stejným vězněm jako ti, které drží pod zámkem.

Avšak spolu se strachem z možného odhalení paradoxně roste i Modráčkova touha konečně vystoupit z průměrnosti a vytvořit vrcholné architektonické dílo. Nejen že zajistí odhlučnění podzemního prostoru, kanalizaci, dodávku vzduchu a potravin, ale cíleným výběrem dalších a dalších obětí se vězňům postará o kulturní povyražení a vzdělání – a dovedeno ad absurdum také o sex. Modráček, dosud vždy poslušný a podřízený požadavkům doby, se stává diktátorem, jenž má moc nad skupinou lidí. Už tu ironii cítíte?

Pokud bylo uvedeno, že próza obsahuje vše, co je pro Kratochvila typické, je třeba také dodat, že obsahuje stejnou měrou i autorovy nešvary. Nejnápadnější je patrně to, jak často si musí vypomáhat náhodou. Tam, kde se tok událostí dostane do slepé uličky, vstoupí primární vypravěč a předhodí čtenáři třeba i naprosto absurdní informaci, jen aby děj posunul dál. Otázku, zda se jedná o záměrnou hru, nebo o autorovu fabulační nedůslednost, si musí každý zodpovědět sám. Dalším hluchým místem je zahlcení románu informacemi, z nichž je obtížné vybrat ty podstatné, které v pozdější fázi vyprávění nabudou na důležitosti. Jen výjimečně vypravěč na jejich budoucí důležitost výslovně upozorní, neděje se to však podle žádného rozpoznatelného klíče.

Slib je v kontextu české prózy nepochybně nadprůměrným počinem, podobně jako většina Kratochvilova díla. Uvolněný autorský styl je v naší literatuře ojedinělý, a právě proto vyvolává stejnou měrou nadšení i rozpaky. Záleží na každém, do které kategorie se zařadí. Ti první už mají román přečtený a ti druzí do něj možná aspoň nahlédnou. Pomineme­ li však otázku stylu, co nového Slib přináší? Proč ho číst, když si můžeme přečíst Dürrenmatta nebo Nabokova a staršího Kratochvila? Jak dlouho si ještě Jiří Kratochvil vystačí s variováním sebe sama, případně druhých?

Ale ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv, dnes může být se svým dílem spokojen a může ho klidně podepsat.

Dagmar Hábová