Aluze 1/2009 - Recenze

Báječná kniha o létajících strojích

André-Marcel Adamek: Květinová puška.

Argo, Praha 2008, 132 stran. Přel. Ivana Tomková.

09_recenze.pdf

Belgičan André-Marcel Adamek je spisovatel z rodu žvanilů a fantastů hrabalovského ražení. Jeho nejproslulejší román, Květinová puška, se odehrává na ardenském venkově: v místech, kudy se podroušeně toulal Arthur Rimbaud a kde hrdinové půvabného dobrodružného románu Henriho Dhôtela Země, kam nikdy nedojdeš váhali na křižovatkách lesních cest mezi láskou a přátelstvím. Jenom zde, v odlehlých končinách francouzsko-belgického pohraničí, se ještě můžeme setkat s legendami a záhadami: „Pro začátek by asi nebylo špatné vám říct, že v tomhle kraji se děje tolik zvláštního a podivného, známe tu i čarování a uřknutí, že kdybych to měl všechno popsat, nestačilo by mi na to ani třicet sešitů. (…) Pocestní z jiných krajů, kteří zabloudili do našich lesů, z nich vyšli s očima navrch hlavy, rozklepaní, a drkotali zubama.“ Mikrokosmos, vymezený vesnicí Šompy a nedalekým městečkem Barnaville, je sice okolním světem přehlížen, ale svým obyvatelům bohatě stačí. Adamek ovšem není bezelstný ruralista: ví, že v dnešní době nepřežije, kdo neumí počítat, a že (navzdory síle solidarity a schopnosti na mnohé zapomínat) je lidský úděl převážně neradostný.

Adamek, rozevlátý solitér, snivec a zároveň praktik devatera řemesel (v současnosti se třiašedesátiletý spisovatel věnuje hlavně chovu koz), se nevydal žádnou z možných cest, jak se stát literární celebritou. Nestará se o exkluzivní formální experimenty pochybné sdělnosti, ani nevychází vstříc masovému čtenářstvu a jeho voyeurské potřebě aktuálnosti a autentičnosti románových námětů. Prostě ho baví vymýšlet si příběhy a dělit se o ně s posluchači. Je to vypravěčství až rabelaisovsky robustní, přitom však neobyčejně empatický ke každé zobrazené postavě.

Hrdinové Květinové pušky totiž mají typické nectnosti venkovanů: jsou drsní, poživační, nesnášenliví a bez respektu k zákonům. Dokáží se však také nechat okouzlit a když to stojí za to, nerozumovat a zbytečně se nedivit: ani poustevnici z rodu karpatských „bohyň“ (která dokáže polibkem vzkřísit umírajícího i koupit si na splátky věčné mládí), ani bandě středověkých renegátů, pronásledujících napříč časem hrdinného Tristana. To vše se v jiskřivých paradoxech prolíná s moderní realitou, reprezentovanou hlavně bandity a úředníky: Adamkovi hrdinové v tomto světě musejí žít a jako všichni prostí lidé s ním také uzavírají nutné kompromisy, ale když je nejhůř, právě díky své prostotě utečou v závěru knihy opět do pohádky. A přestože se mnohokráte ukáží v nelichotivém světle (jednoho pronásleduje nezvládnutý pohlavní pud, jiný ničí sebe i okolí nesmyslnými vynálezy), nakonec jim čtenář musí závidět. Jak bodrý humor (ačkoli Adamkovi není nic vzdálenějšího než snaha rozesmávat), tak i touhu vzlétnout nad každodenní horizonty, byť i pomocí Šompionýra, v kůlně sflikovaného letadla, jehož nejvýraznější vlastností je naprostá neschopnost odlepit se od země. A hlavně tito podivíni a outsideři umějí žít: popis Tristanovy svatby s Královnou si nikterak nezadá s mnohokráte citovaným monologem, jenž vede Vančurův major Hugo v hospodě U Čtrnácti pomocníků. Ostatně, ani sám Alexandre Dumas otec se nestyděl za to, že je autorem Velkého kuchařského slovníku.

Adamek spojuje radostnou živočišnost jako vystřiženou z Falletovy Zelňačky s křehkou enigmatičností hodnou Henriho Bosca a jeho románu Měsíční pahorek v dlani. A v pozadí se pochechtává proslulý J. M. G. Le Clézio, jemuž hravost neubrala na tematické závažnosti ani na přesnosti každého slova. Adamek nezapře, že býval básníkem (první sbírku vydal už v devatenácti letech): „Blížící se léto popálilo zemi a z hlubin lesů se ozývalo praskání vysušené kůry stromů. Spirály čerstvého hmyzu s naleštěnými krovkami se točily modrým vzduchem. Změť průsvitných křídel a tuhých nožek zašuměla v jednotném vzletu, když za odleskem vody v koleji pěšiny vyrazil lelek, ženoucí se těsně nad rozpálenými kmeny, kládami a trním.“ A zde se dostáváme k další přednosti knihy – a že jsem práci tuzemských nakladatelství věru v posledních letech neměl moc příležitostí chválit – překlad Ivany Tomkové je mimořádně citlivý a košatosti Adamkova jazyka dělá jen čest, zejména co se týče bohatství přírodních pojmenování (a to nebývá právě silná stránka humanitně orientovaných akademiků…).

Pravda, Květinová puška není velký román: ani rozsahem, ani svým místem v literární historii. Je však důkazem, že i v žánru natolik vyčerpaném a zprofanovaném, jako je magický realismus, se dá najít perlička na dně… Na základě prózy vznikl úspěšný muzikál, doufejme jen, že někoho nenapadne ji zfilmovat. Vzhledem k současnému trendu v oblasti adaptací se dá očekávat, že by vzniklo jen další univerzálně líbivé zboží, idyla o sympaticky potrhlých sedlácích, ignorující právě to, co je na knize jedinečné: pod vší okázalou bezstarostností prosvítá zřetelná hrůza z uplývajícího času a z nemožnosti zůstat skutečně nevinný. Podle záložky je Adamek autorem řady dalších románů, z nichž některé získaly dokonce prestižní literární ceny. Doufejme tedy, že čeští nakladatelé tohoto pozoruhodného autora neztratí ze zřetele: na překlad Květinové pušky jsme pohříchu čekali přes třicet let…

Jakub Grombíř