Aluze 2/2008 - Recenze

Lyrický rytmus

Pavel Jiráček: O spojení zvuku a smyslu ve verši.

Brno, Host 2007.

10_recenze.pdf

Kniha Pavla Jiráčka se řadí do proudu tzv. kognitivní poetiky. Český čtenář má tak poprvé možnost seznámit se s tímto relativně mladým přístupem k výzkumu verše, který je v celosvětovém měřítku zastoupen zejména pracemi izraelského versologa Reuvena Tsura. Na počátku Jiráčkova uvažování o verši stojí Kristevino vydělení symbolična (arbitrární označované) a sémiotična, které je spojeno s artikulujícím tělem. Na tomto základě pak autor důsledně odlišuje význam sémantický (segmentální rovina) od významu subsémantického (suprasegmentální rovina), který je pro něho vlastním nositelem lyrického rytmu a jehož konstituci sleduje na všech úrovních jazyka pomocí rozsáhlých psychosémantických výzkumů. Takové významy jsou chápány jako „metafory, kterými žijeme“ (Lakoff – Johnson) jednotlivých elementů fonačního proudu, přičemž jsou stavěny do analogie k Patočkovým třem dimenzím celku situace (objektivní dimenze: domov / cizota, subjektivní dimenze: světlo / tma, časová dimenze: aktivita / pasivita).

Za přínos publikace považuji popis „náladového zabarvení“ českých fonémů, který navazuje na pozdní Jakobsonovy práce a psychosémantickým výzkumem ověřuje konotační kvality akustických a artikulačních vlastností českých vokálů a konsonantů. Například hláska [u] se tak v objektivní dimenzi jakožto vysoký vokál interpretovaný pomocí metafory „neznámé je nahoře“ spojuje s pólem cizosti, v subjektivní dimenzi se na základě difúznosti spojuje s pólem temnosti a v časové dimenzi na základě neúzkosti s pólem pasivity.

Důsledné lpění na vzájemné nezávislosti sémantického a subsémantického významu však vede ke značně zjednodušujícímu pohledu na vyšší roviny, u nichž vstupuje do hry kromě potenciální „metaforičnosti, kterou žijeme“ i intertextová zakotvenost. Velice problematická je tak interpretace sémantiky českých meter, kde autor dospívá k tezi, že trochejský a jambický spád je možné „metaforicky hodnotit jako rychlejší a civilnější (sic!), než je frekvenčně zpomalený trojdobý daktylský spád“ (s. 57). Toto tvrzení je ovšem zcela protichůdné způsobu užívání daných rozměrů v české verzifikaci. Nepovažuji ostatně za nejlepší nápad opírat se při výzkumu metrického verše o Červenkovu monografii o verši volném.

Nepříliš přesvědčivě působí i kvality přisuzované jednotlivým slabičným typům. Přímo nešťastná je pak konkrétní demonstrace těchto kvalit na Vinařického verších z proslulé sbírky Varyto a lyra: „Verše této básně (například ,Máj sady, háje na ráje mění. Jaro páše ty čáry.‘) ukazují, jakou zvláštní, sémanticky prázdnou a vyumělkovanou podobu dostává lyrický verš, v jehož lineárním tvaru je na úrovni slabik povolena pouze detenzivně polarizovaná horizontální prostorová orientace (otevřená slabika s dlouhým vokálem, otevřená slabika s krátkým vokálem)“ (s. 58) – ve skutečnosti nejsou zakázány zavřené slabiky, ale konsonantické skupiny. Uvádím pro srovnání Březinův verš „A růže, jako vůní víry šumící,/ se rozpěnily […]“ (Země vítězů), kde není výskyt otevřených slabik řízen normou, ale jeví se jako ryze náhodný. Tento verš, který by jistě ani Jiráček nespojoval s „kvalitami“ Varyta a lyry, ukazuje, že ona „prázdnota“ a „vyumělkovanost“ není pouze otázkou fonačního proudu, ale spočívá spíše v důsledku jeho normovanosti: ve značném zúžení lexika a determinaci syntaxe.

Jako samoúčelný konstrukt pak působí závěrečná charakteristika lyrického rytmu jako útvaru spojujícího jednotlivé elementy ve „fraktálně soběpodobné dimenzi“. Nejsa přírodovědcem, nemůžu posoudit adekvátnost této výpůjčky z fraktální geometrie. Faktem ale je, že vztah mezi jednotlivými prvky lyrického rytmu nevysvětluje ani v nejmenším.

Nejslabším článkem knihy je však naprostá nesystematičnost výkladu. Pasáže, mnohdy přesahující rozsah jednoho odstavce, se v textu bez zjevného důvodu neustále opakují. Zmiňoval jsem přínosnost popisu „náladového zabarvení“ českých fonémů. Nemyslím si ale, že bylo třeba dvoustránkový popis „objektivní dimenze“ českých vokálů (s. 40–41) o padesát stran dále doslovně zopakovat (s. 92–93). Pro čtenáře, který by snad byl na pochybách, nemá­ li v rukou vadný výtisk, připojuje autor v závěrečné poznámce „vysvětlení“: „[M]é myšlení se pohybuje v soustředných kruzích, často se opakuje a vrací.“ (s. 285) Orientaci v textu stěžuje navíc terminologická přetíženost a přehršel citací, které jsou z větší části vskutku nadbytečné (celá sedmá kapitola je dvacetistránkovým kompendiem poznatků české, ruské a německé metriky první poloviny dvacátého století a postrádá jakýkoliv zjevnější vztah ke kontextu). Kniha tak působí dojmem koláže výpisků z četby a vlastních roztržitých poznámek.

Kognitivní poetika dnes představuje spolu s různými proudy generativní metriky velkou výzvu pro českou versologii. Nemyslím si ale, že by Lyrický rytmus Pavla Jiráčka nějak výrazněji přispěl k jejímu prosazení. Obávám se, že je tomu spíš naopak.

Petr Plecháč