Aluze 1/2008 - Recenze

I do 21. století s Josefem
Jungmannem

Robert Sak: Josef Jungmann. Život obrozence.

Praha, Vyšehrad 2007.

09_recenze.pdf

Jungmannovská tematika patří v bohemistice, slavistice, ale i jiných vědních disciplínách k vysoce frekventovaným, protože svou šíří významně spoluurčovala jak samotné základy vývoje novodobého českého národa, tak jeho postavení mezi ostatními národy postfeudální Evropy. Zvláštní místo v bibliografii k tématu mají syntetické monografie, podávající obraz Jungmannova života a díla v jejich vzájemných souvislostech a vztazích k dobovému dějinnému kontextu, k událostem i aktivním myšlenkovým proudům a zároveň kriticky reflektující dosavadní poznatky. Jejich skrovný počet (Václav Zelený, Emanuel Chalupný) nejnověji rozmnožil Robert Sak, docent Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Sak je v odborném světě známý a publikačně činný autor. Práci jungmannovskou předchází několik monografií, zabývajících se osobnostmi českých národních dějin, především devatenáctého a dvacátého století, jako např. Františkem Ladislavem Riegrem (Rieger: Příběh Čecha 19. věku, Semily, Městský úřad 1993), „bábuškou“ Annou Lauermannovou­ Mikschovou (Salon dvou století. Anna Lauermannová­ Mikschová a její hosté, Praha – Litomyšl, Paseka 2003) a Bedřichem Fučíkem (Život na vidrholci. Příběh Bedřicha Fučíka, Praha – Litomyšl, Paseka 2004). Sakův autorský záměr se ubírá dvěma směry: jednak k vytvoření čtenářsky poutavého portrétu konkrétní historické osobnosti, nezrušitelně a jedinečnými souřadnicemi spojené s místem a časem, jednak k širšímu záběru sociálních, politických a kulturních vztahů zasahujících do života osobnosti a formujících její původnost. Uvedenými vlastnostmi disponuje rovněž monografie Josef Jungmann. Život obrozence, která nejenže svým obsahem naplňuje titul, ale mimo to podává zprávu o složité době národního obrození, která zdaleka nebyla tak idylickou, jak se s časovým odstupem dvou století může zdát.

V základech Jungmannovy osobnosti Sak spatřuje jedinečné spojení všech dobových myšlenkových proudů, jež ho předurčily k formulaci programu komplexní národní emancipace. Jeho konečný úspěch byl založen na obratu od šlechty k právě nastoupivší vrstvě měšťanstva, k níž sám patřil. Svůj nezastupitelný podíl na nich měl i Jungmannův sociální původ a zkušenosti, jichž nabyl v procesu vzdělávání zgermanizovaného školství (školství v Čechách a jeho změny – od jisté doby konané také z Jungamnnova přičinění a jeho zásluhou – jsou jedním z podstatných témat Sakovy práce) a jistě i osobní a volní vlastnosti a mimořádná celoživotní pracovitost. Svým společensky prestižním postavením v Litoměřicích, kde se podle Saka, který se v tomto směru názorově shoduje s Polišenským, ukončil a ucelil růst Jungmannovy osobnosti, stal se zároveň příslušníkem společenské elity, která se dále „už neztotožňovala pouze se státem, ale také se společností, k níž ji poutal nejen shodný způsob života, nýbrž i jazyk a vědomí pospolitosti trvající v zemi ‚od nepaměti‘“. (s. 44.) Z Čecha se Jungmann stal českým vlastencem. Spojení jazykového vlastenectví oproti dřívějšímu vlastenectví teritoriálnímu a možnosti systematického pedagogického působení se mu stalo vítaným nástrojem realizace programu.

Sak podnětně a v nových souvislostech otvírá v podstatě všecka hlavní témata spojená s životem a dílem Josefa Jungmanna: programové stati z počátku osmnáctého století, básnické překlady, Slovesnost, Historii literatury české, Slovník atd. Historický exkurz je zdařilý, což však zcela nelze vztáhnout na exkurz literárněvědný. V dílčích jednotlivostech, třebaže důsledně vzato naznačujících velmi přesvědčivě různost metod a cílů jen zdánlivě jednolité vlastenecké intelektuální elity, se autor spoléhá na údaje získané ze starší, dlouho nezpochybňované literatury. Markantně se to projevuje v souvislosti s úvahami o prozodických sporech, vyvolaných společným spiskem Palackého a Šafaříka Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie (1818). Klasický filolog a versolog Josef Král vyslovil kdysi podezření, že právě v Jungmannových rukou se sbíhaly nitky ovládající oba mladíčky a toto podezření zřejmě přetrvává. Je škoda, že Saka nenapadlo uvažovat o možnostech, jež nabízí argumenty Králíkovy, vycházejících z řeči Počátků samých. Vyplývá z nich totiž, že vlastním inspirátorem a autoritou nebyl Jungmann, ale Johann Gottfried Hermann (1772–1848), profesor klasické filologie lipské univerzity (srov. s. 155n., s. 171 a s. 232). Šafařík byl jeho žákem a – jak nám potvrzuje též šafaříkovská monografie Jana Novotného na základě údajů ze vzájemné korespondence Šafařík–Palacký – na podzim roku 1817 jej na popud Palackého soukromě navštívil, aby s ním probral otázky aplikace pravidel časoměrné prozodie na materiál české řeči. Nelze propadat iluzím, že Jungmannovi vystoupení mladých snad nebylo po chuti. Jejich atak se přece obracel proti autoritě Josefa Dobrovského, což asi Jungmannovi, jenž se polemice s ním důsledně a úzkostlivě vyhýbal, přišlo vhod vzhledem k názorové spřízněnosti s mladými v této otázce. Jiný příklad: zcela stranou Sak odložil i problém Geschichte der Schönen Redekünste bei den Böhmen (v českém překladu jako Dějiny české slovesnosti), spojený opět s působením Františka Palackého a jako v případě prozodických otázek opět i s obavami z možnosti polemiky s Dobrovským. Význam Redekünste spočívá v jejich primárním určení: vyžádal si je na Jungmannovi pro svou encyklopedii Literatur von ihrem Anfang bis in die neuesten Zeiten göttingenský profesor Johann Gottfried Eichhorn (1752-1827), jejímž prostřednictvím de facto česká literatura měla poprvé „vstoupit do Evropy“. Po boku jiných národních literatur, avšak samostatně. Politický dosah si jistě plně uvědomovaly všechny zúčastněné strany. Jungmann se však jejich zpracováním nezabýval, nýbrž jím pověřil Palackého, který si přibral pomocníka, Šimona Karla Macháčka. Otálení s postupem prací Králík v připojené studii spojuje s Jungmannovými, ale konec konců i Palackého obavami z reakce Dobrovského na zařazení Libušina soudu, jím tak nekompromisně odmítnutého, do díla. Proč Sak čerpal informace o Redekünste z déle nežli stoletého překladu Vojtěcha Jaromíra Nováčka? Jistě by bylo snazší opřít se o jejich společnou edici Oldřicha Králíka a Jiřího Skaličky (Dějiny české slovesnosti, Ostrava, Profil 1968).

Přes množství literatury nezdá se všecko kolem obrozenských sporů a polemik docela jasné.

Petr Hora