Aluze 1/2008 - Recenze

Slabost pro každou jinou pláž v zemi bez moře

David Zábranský: Slabost pro každou jinou pláž.

Praha, Argo 2006.

09_recenze.pdf

Román debutujícího Davida Zábranského zaujme na první pohled výraznou fotografií na obalu, jejíž laciná efektivnost ovšem poněkud zakrývá jistou formu obsahové prázdnoty. Podobně jako s touto fotografií je tomu i s názvem knihy, potažmo s románem jako takovým. Zábranský od prvních stránek neskrývá své vysoké literární ambice, jeho zřetelným záměrem je napsání velkého komplexního románu, který svými tématy přesahuje hranice české kotliny, který je zároveň generační výpovědí a který je schopen vystihnout „ducha doby“ (jak je uvedeno v podtitulu). Při této titánské zaslepenosti a umanuté snaze o mnohovrstevnatý románový text nového střihu (v útržkovité formě poznámek – viz opět podtitul) však Zábranský zapomíná na velmi důležitý faktor: přívětivost ke čtenáři.

Svou útržkovitou, kolážovitou strukturou bez přítomnosti uceleného narativního proudu připomíná Zábranského román ze všeho nejvíce Kunderovu Nesmrtelnost (ve všech rozhovorech a recenzích je ostatně Zábranský s Kunderou konfrontován). Přestože se sám empirický autor těmto paralelám důsledně brání a snaží se je smést ze stolu prohlášeními o pouze podvědomé inspiraci, jeho text Kunderou velmi pravděpodobně ovlivněn je. V souvislosti se Slabostí pro každou jinou pláž tedy můžeme Kunderovo jméno použít, mělo by se ale objevovat jako jméno vlámského malířského mistra ve vztahu k pracovníkům jeho dílny, kteří malovali pouze některé motivy či pozadí a ve dnech mistrovy umělecké inspirace pouze míchali barvy. Zatímco Kunderova Nesmrtelnost opravdu je velkým evropským (několika) generačním románem s fascinujícím množstvím motivů, s nepevně působící pevnou narativní strukturou a zřetelným intelektuálním základem, Zábranského román toto vše nahrazuje pouhým chtěním, falešnými ambicemi, metodou pokusu a omylu.

V této souvislosti snad nejvíce dráždí autorův literární snobismus. Autor vystupující z textu působí krajně nesympatickým dojmem především neutuchající snahou dokázat si vlastní vysoké intelektuální niveau. V exponovaných místech působí text jako grafomanská autoterapie plná nefunkčních aforismů („Fotografie nedokáže zprostředkovat bolest.“, „Vzpomínky jsou opilost.“), otravných pseudomouder („Ale člověk je přece světlem a stínem vrženým do dvou stran: z poloviny jsme stínem toho, co jsme byli, z druhé poloviny světlem a stínem toho, čím chceme být. Utíkáme před sebou – k sobě. Dokud se nezastavíme, jsme.“) a neustálého poučování. V některých místech textu přitom autor ukazuje cit pro trefnou a neotřelou formulaci či pro výraznou slovní hříčku („Nejdřív Prado, potom Prada.“, „Střed Prahy není centrem, ale epicentrem.“). Těchto dynamických pasáží je ale v textu tak málo, že působí jako polití živou vodou, čímž paradoxně usvědčují zbytek textu z jednolitosti a monotónnosti.

Velmi neústrojně působí také mnohé analýzy abstraktních pojmů (opět dílenské zpracování práce mistra Milana Kundery), kterých je tak mnoho, že naprosto narušují jakékoliv delší úseky souvislého narativu v tradičním slova smyslu. Zábranského román je přeplněn abstrakty (závislost na nich souvisí s mesianistickým pojetím celého textu) a dýchá z něj vyumělkovanost a lartpourlartismus. A tak zatímco v Nesmrtelnosti jsou Kunderovy teorie gesta výraznými pasážemi postavenými na výjimečném citu pro popis nejjemnějšího detailu, u Zábranského jsou tyto pasáže naplněné bezobsažnými formulacemi a nepřítomností zřetelného autorského konceptu. Podobně je tomu ostatně u i pasáží o geniálních postavách historie, které u Kundery tvoří organickou složku románu a u Zábranského působí opět vyumělkovaně a náhodně.

Dalším krajně nesympaticky působícím prvkem, souvisejícím s výše popsaným autorským přístupem, je fušování do rozmanitých oblastí lidské činnosti, které by (dle názoru autora) nemělo ve velkém románu chybět. Během čtení se nám tak dostane amatérských exkurzů do teorie správného líčení (ne literárního, ale kosmetického), teorie fotografie („Člověk je negativem fotografie a naopak.“), teorie románu („Žádný jiný román nad člověkem nezavře tak mohutný poklop jako ruský román“ – vzhledem k románu Davida Zábranského velmi trefné), filozofie či kunsthistorie („Impresionismus je dokonale nemoderní.“). Během čtení se samozřejmě něco dozvíme i o plážích, moři, smíchu a autorovým záměrem jistě bylo sdělit něco k duchu doby.

Román Slabost pro každou jinou pláž je krajně nepříjemným čtenářským zážitkem, který řada čtenářů neabsolvuje do samého konce a u kterého bude řada čtenářů spílat jeho autorovi. Sám Zábranský v několika rozhovorech charakterizuje svůj román jako šaškárnu a past na kritiky, která si je dobře vědoma kvazifilizofičnosti řady pasáží i celkového konceptu a která vznikla v rámci autorského záměru popisovaného jako „hra na vážnost“. Pokud je Slabost pro každou jinou pláž pouze hrou na vážnost, je tato hra dovedena k naprosté dokonalosti. Pro čtenáře to ovšem nehraje roli. V jeho rukách se objevuje v mnoha ohledech podprůměrný román – buď podprůměrný v souladu s tajným záměrem autora, nebo prostě jen podprůměrný.

Jan Jílek