Aluze 1/2008 - Poezie

V krajině jednooké

Michal Jareš

01_poezie_jares.pdf

*  *  *

Popelka drobný hrách na zemi přerovnává

až přijde hodina za žebro zavěsí ji

Do rána zbývá noc a tíseň nepoznaná

se smíchem převléká se za bestii

Do rána zbývá noc kalná a studená

Popelka třese se ve světle lampy

Říká si slova a zatím tma bez jména

nese smrt uprostřed beztvaré tlapy

*  *  *

Přísný a rozpjatý les kamení kopal

z kořenů směrem do údolí

Bezvětří křemen a bezvětří opál

a my jako umírající moli

Svrab odpoledne svědil k nesnesení

nad řekou tíha jako kolomaz

A přece někdo chodil v okouzlení

a někdo druhý vzrušený měl hlas

A někdo třetí do bahna se díval

candátím hlasem komentoval svět

A jeden andílek do očí lidem plival

aby ho mohli konečně uvidět

*  *  *

Do zahrad blízkých městu zve tě vůně mdlá

kopřivy plné plastů – drobná práce všech

Asfalt na stříškách teplem tvoří povidla

Závoru nahrazuje nastřižený plech

Pak míjíš chodce Do novin se dívá

a maně odkašlává aby ukryl hlas

Veverka hubená a mírně jurodivá

postává – skáče – znovu a pak zas

Ten pohyb hypnoticky podtrhává nohy

a barvy řežou coby plameny

A tak tam stojíš jen zahleděn do oblohy

jak kámen ve světě který je kamenný

*  *  *

Jdu zvolna jitrocelem, co pod nohama

hlasem suchým mírně o počasí mluví

Bolí jen duše kol, nebolí už hlava

ačkoliv chvíle jsou pořád jako z gumy

A u kiosku pořád má smrtka sedí

jako by měla čas – jakoby bez účasti...

Nádraží dehtem černé, cestující bledí

nejen ten jitrocel pod nohama mi chrastí

Nejen ten jitrocel, co jménem líbá ráno

Sirky, štěrk, moč, kov a dole mokrá krev

Dál podél trati drobounké větry vanou

dál stíny nastupují do vlaků bez prodlev

*  *  *

Boty černé jako středy slunečnic

a čtvrtky kil, co do celku nám chybí.

To zbylo po potopě. Jinak malé nic

a místo dětí v kolébkách už ryby.

Aby je nevyplašil, rybářským jde krokem

kámen co světlý je jen v poledne.

Bdí nade vším v krajině jednooké.

Dodává odvahu pro nebe bezedné.

*  *  *

Svět

jako rovnice

o třetí neznámé

S otázkou

Klesáme?

Nikoliv – padáme

V Jižním Glamorganu

šel jsem dlouho

neoznačenými ulicemi

a najednou útes

a poprvé v životě moře

nikde nikdo

když v BBC Bristol

zazněla otázka

které jsem rozuměl

a na kterou jsem znal i odpověď

ale nebylo jak

ani komu

tak až nyní:

1964

Další variace

Naproti činům

bývá už jen nečinnost.

Nejmladší z rodiny

dal sbohem plenkám.

Peří se dere.

Dere kam?

*  *  *

Ráno jsme spali

když zvířata mluvila

a brouci malí

tu zůstali po vílách.

Stalo se to? No zdali?