Aluze 3/2007 - Recenze

Věčný spor realismu a idealismu v politickém myšlení

Pavel Barša: Síla a rozum. Spor realismu a idealismu v moderním politickém myšlení.

Praha, Filosofia 2007..

10_recenze.pdf

Pavel Barša se ve své nové knize zabývá sporem realismu a idealismu v moderní politické filozofii. Jelikož monografií zcela zaměřených na politickou filozofii vychází u nás poskrovnu, je každá nová kniha z této oblasti vítaným přírůstkem. To platí zejména pro knihy Pavla Barši, který je u nás bezesporu jednou z nejvýznamněj­ších postav zabývajících se politickým myšlením a jenž vydal v této oblasti celou řadu knih a odborných studií. (Politická teorie multikulturalismu, Brno, CDK 1999; Imanence a sociální pouto, Brno, CDK 2001; Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem, Praha, SLON 2002; spolu s Josefem Fulkou napsal práci Foucault: politika a estetika, Praha, Dokořán 2005.) Námětem práce je sice klasický problém v teorii mezinárodních vztahů, tento spor se ale dá rozšířit na politické myšlení obecně, protože idealismus a realismus spolu soupeří v celé řadě oblastí zkoumání politiky.

Barša si klade na počátku práce dva úkoly: (1) představit „protiklad mezi realismem a idealismem tak, jak se artikuloval v moderním politickém myšlení“, a (2) „zasadit ho do takového rámce, v němž se symbolické referenční body obou pozic – síla a rozum – již nebudou jevit jako alternativní principy politického jednání, nýbrž jako dva vzájemně spjaté momenty.“ (s. 7–8) Spojení obou tradic má mít podobu tří kroků. V prvním se zabývá kritikou univerzalismu a ukazuje jeho historickou provázanost s imperialismem a univerzálním násilím. Druhý krok slouží k nahrazení dualistického univerzalismu univerzalismem partikularistickým, který není uzavřen v dichotomii obecné/zvláštní a nesnaží se ostatní kultury (či Jiné obecně) pohltit. Posledním krokem je nahrazení intelektualismu prakticismem.

Podle Barši je důležité uvědomit si dvě roviny sporu realismu a idealismu. První rovinou je protiklad rozum/síla, který vyjadřuje názor každého ze směrů na (ne)možnost určení rozumu jako společného jmenovatele pro pokojné lidské soužití. Na tento rozpor navazuje druhá rovina sporu, která je vyjádřena sporem mezi intelektualismem a prakticismem. Z hlediska první roviny je nutné obě tradice smířit. V případě druhého sporu Barša jasně říká, že stojí na straně prakticismu. „Aby byla schopna odpovídat na výzvy současného světa, bude se muset filosofie vzdát své snahy poměřovat sociální a politickou praxi z bezpečného teoretického odstupu a místo toho se začít chápat jako součást této praxe.“ (s. 16)

Barša nejprve probírá ve třech dlouhých kapitolách zásadní námitky Friedricha Nietzscheho, Carla Schmitta a Reinholda Niehbuhra proti morálně-politickému idealismu. Všichni tito myslitelé mají jeden společný bod svých kritik: idealistická vize ukončení násilí ve vztazích mezi lidmi a státy je nemyslitelná, dokonce nebezpečná, protože se v podstatě jed­ná o pokračování násilí ve jménu jedné ideje. Nietzsche staví odmítnutí filozofické linie Sókratés–Platón–křesťanství na nahlédnutí, že to, co prosazují (láska, pokora, oddanost atd.), jsou znaky člověka jako stádního zvířete, nikoli člověka svobodného, který se sám určuje svojí existencí. Schmitt naopak staví politiku na dichotomii přítel/nepřítel, která podle jeho názoru tvoří fundamentální jádro politiky jako takové, což nakonec vede k rezignaci na snahu o mírové soužití a oslavu bojového ducha.

Zatímco Nietzsche a Schmitt vystupují proti liberalismu i demokracii (oba dva vnímají demokracii jako systém korumpující lidskou přirozenost), Niehbuhr chce svoji filozofii vést v zájmu liberálně-demokratických hodnot. Odmítá všechny idealistické názory ohledně lidské povahy, neboť ji považuje za poškozenou prvotním hříchem. Všichni tři autoři pak vnímají idealistické snahy o vymýcení zla za nebezpečnou chybu, která přinese ještě více utrpení a násilí. V tomto bodě se lze oprávněně tázat, zda přílišný důraz na politickou praxi nespoutanou rozumem nepovede rovněž ke špatným výsledkům. Rovnost a rovná práva nemusejí vždy dusit svobodnou aktivitu, mohou ji také podporovat.

Následně autor probírá dva myslitele pocházející z liberálního spektra, Johna Rawlse a Jürgena Habermase. První z nich je podle Barši oprávněně terčem realistických kritik, které odmítají prosazování univerzálních hodnot jako skrytou velmocenskou politiku jednoho národa či kulturního okruhu. I když je Rawlsova pozice umírněná, nenechává nikoho na pochybách o nadřazenosti Západního světa (spolu s tzv. „slušnými státy“ dodržujícími mezinárodní právo) a jeho právu rozhodovat o správných způsobech lidského života. (Viz John Rawls, The Law of Peo­ples, Cambridge [Mass.] 1999.) Pavel Barša na mnoha místech zcela správně demaskuje snahu Západní kultury aspirující na titul civilizace jako důsledek evropského imperialismu. Tím autor odhaluje fakt, že každý univerzalismus je výrazem určitého kulturního či myšlenkového okruhu a že je historicky podmíněn. To ale neznamená, že musíme rezignovat na spolupráci mezi navzájem nepřevoditelnými kulturami.

V závěru se autor snaží ukázat, že před námi stojí možnost využít proti Rawlsovi a podobným myslitelům Habermasovu filozofii komunikativní etiky a smířit ji s pluralistickým univerzalismem Michaela Walzera, Johanna Gotlieba Herdera nebo Clifforda Geertze. Může se tak uskutečnit spojení realistické a idealistické tradice politického myšlení. Výsledkem by měl být důraz na mezikulturní dialog postavený na existencionální konfrontaci jednotlivých identit a na snahu a ochotu o jejich podvracení a rekonstrukci z důvodu vlastního obohacení. „(...) evropský Západ neprošlapává cestu emancipace neevropským společnostem. Každá z nich si musí prošlapat vlastní cestu – musí založit obecně lidskou zkušenost osvobození ve zvláštním idiomu nepřevoditelném na idiomy ostatní. Bůh působí v každém partikulárním společenství nezaměnitelným způsobem.“ (s. 393) Národní a kulturní partikularismus automaticky neznamená věčný návrat násilí (rea­lismus). Současně ale nemůžeme považovat násilí mezi lidmi a národy za pouze dočasné stadium lidstva (idealismus). Vyspělé státy nemohou porozumět ostatním kulturám (a naopak), pokud nebudou mít snahu o jejich pochopení zevnitř. Partikularismus nemusí být vždy násilný, ale může existovat v poloze pluralistického univerzalismu, který hodnotí jednotlivá společenství jako projev jednoho celku, jehož hranice nejsou absolutní, ale otevřené. Není jeden rozum, ale je třeba porozumění Jinému (s. 56–57).

Na tento výklad navazuje druhá osa smíření obou filozofických tradic, která je vedena snahou o obohacení teoretického zkoumání politiky. Pokud má být filozofie alespoň částečně úspěšná ve své snaze adekvátně reagovat na změny současného světa, musí se zbavit pozice nezaujatého pozorovatele a pochopit, že bez praxe nemůže být teorie úspěšná. Barša je tedy na závěr ve shodě s Aristotelem, který pojímal nauku o politice jako praktickou vědu, jejímž konečným výsledkem je čin, nikoliv myšlenka. (Srov. Aristotelés, Etika Nikomachova, I, 1, 1095a5–6.)

Mnohé části knihy jsou velmi inspirující a některým problematikám se v recenzované knize se dostalo prvního důkladnějšího zpracování u nás (např. kapitoly o Carlu Schmittovi, Reinholdu Niebuhrovi; je třeba zmínit také výbornou interpretaci myšlení Edmunda Burka). Autor na mnoha místech uvádí zajímavé příklady, ať již z historie, nebo ze současné politiky (porovnání koncepcí politiky Václava Klause a Václava Havla, zkoumání myšlenkových důvodů druhé války v Iráku nebo náletů na Kosovo).

Jistou nevýhodou knihy je téměř naprostá převaha kritiky univerzalismu nad výhradami vůči realismu. Idealistickým pozicím je věnováno o poznání méně prostoru, což někdy vytváří falešný dojem správnosti realistických argumentů. Barša správně ukazuje, že síla a rozum nejsou absolutní protiklady. V obou tradicích nacházíme významné prolínání, což lze podpořit historickými příklady (Leninův internacionalismus využívající „nízkou“ realpolitiku, Bushovo idealistické zdůvodnění druhé války v Zálivu). Přesto nelze zapomenout na fakt, že idealistická rétorika je často pouze zastíracím manévrem zcela opačné politiky, a nemusí být jejím zákonitým důsledkem.

Lze jistě souhlasit s tím, že partikularismus jednotlivých kultur neznamená neustálé násilí. Přesto nikdy nemůžeme mít jistotu, že se nám podaří násilí výrazně redukovat. Nezaměnitelnost jednotlivých kulturních okruhů poukazuje na jednotu lidské zkušenosti, není pouze výsledkem praxe, ale rovněž intelektuálního nahléd­nutí. Prakticismus, kterým Barša navrhuje obohatit současnou politiku (i její reflexi), je značně vágní pojem a při troše snahy by se pod něj dalo vměstnat v podstatě cokoli. Můžeme z něj odvodit kritiku Západního imperialismu nebo vůbec jakoukoli snahu nalézt jediné. To vše je naprosto legitimní. Myslím si, že argumentace tímto směrem mohla být rozvinuta do větší hloubky, tj. i na vnitropolitickou úroveň. Na druhou stranu by si to pravděpodobně vynutilo rozšíření knihy nad přípustnou úroveň.

Hlavním problémem díla je dle mého názoru způsob jeho výkladu. Kniha má vcelku jasnou strukturu, jinak se jedná spíše o probírání filozofů z jednotlivých tradic a směrů a hledání společných prvků v jejich myšlení. Někteří myslitelé (Nietzsche, Schmitt, Habermas) jsou sice pečlivě interpretováni, bohužel však bez kritického zhodnocení, ač se k jejich myšlení vztahuje celá řada odmítavých stanovisek.

Je podle mne velká škoda, že Pavel Barša rezignuje na ambicióznější pokusy o vytvoření teoretického rámce pro zkoumání podobných myslitelů, proto výklad působí místy poněkud roztříštěně. Ke konečnému výsledku by rovněž přispělo, kdyby uvedl některé návrhy, jak by se v současné politice mohlo uplatnit jím tolik žádané spojení idealistického a realistického proudu myšlení (i přesto, že se jedná o filozofickou knihu).

Nicméně jsem přesvědčen, že se jedná o kvalitní publikaci. Celou knihou se line zásadní otázka povahy rozumového poznání v politice a jeho klady a zápory, což je téma, které je vždy a pro každou epochu i kulturu relevantní. Nelze nevidět, jak se Pavel Barša stále pouští do nových a u nás neprozkoumaných oblastí politické filozofie. Doufám, že vzhledem k šíři a hloubce projednávaných problémů bude nová kniha Pavla Barši znamenat hodnotný vklad do trvající debaty mezi realismem a idealismem v politickém myšlení.

Stanislav Myšička