Aluze 3/2007 - Recenze

Uragán v kaleidoskopu

Antologie ruských povídek.

Brno, Větrné mlýny 2007. Uspořádali Leonid Bolšuchin a Lucie Řehoříková.

10_recenze.pdf

Třicet povídek od jednatřiceti autorů, třicet šest překladatelů a jedenáct lektorů. Po dlouhé odmlce skutečně reprezentativní publikace, představující současnou ruskou literaturu. Až na pár výjimek (Viktor Pelevin, Irina Děněžkinová) jde navíc o autory u nás doposud nepřekládané. Na­lezneme zde dokonce i rukopisy, nepublikované ještě ani v ruštině. Zda jsou ale v Antologii ruských povídek zastoupeni autoři nejkvalitnější nebo spíš nejprůbojnější, se lze ovšem jen dohadovat. Tím spíše, že turbulentní poměry v postsovětském pros­toru mají vliv i na literární hierarchii (pro literaturu stopadesátimiliónového národa nám navíc chybí patřičné měřítko).

Životopisy autorů jsou namnoze kuriózní, vyvracející středoevropskou představu o spisovateli jako nepraktickém introvertovi. Zkušenosti z vojenské služby či podnikání (hlavně v oboru informačních technologií) se na skeptickém tónu většiny ukázek nepochybně podílejí. Svoji výpovědní hodnotu mají i půlstránkové fotografie spisovatelů, vytvářející s otištěnými prózami zajímavý metatext. Kupříkladu autor tak sofistikovaný jako Viktor Pelevin svojí fyziognomií připomíná všechny negativní stereotypy Rusa jako okupačního vojáka či vymahače dluhů…

Pochvalu zaslouží střízlivá, funkční grafická úprava publikace i abecední řazení autorů, usnadňující čtenáři orientaci v knize. Také jsou uvedeny některé užitečné internetové odkazy, např. na stránky Dmitrije Galkovského http://www.samisdat.com. Bohužel musím uvést i celou řadu výtek. V povídce Antona Utkina se setkáme se jménem „Teophilus Gothe“ – správně má být Téophile Gautier, ovšem to by musela překladatelka vědět, kdo to vlastně byl. Chyb je více, např. proslulé moskevské nakladatelství se nejmenuje Agro-risk, ale Argo-risk (jeho název pochází od argonautů, nikoli od zemědělství). Také rozdíl mezi směnou a změnou by filologové mohli znát, stejně jako neplést si zájmeno „my“ (1. pád množného čísla) a „mi“ (3. pád čísla jednotného). Jméno Norvegov pochopitelně skloňujeme: Norvegovovi známí, nikoli Norvegovi. Seriál „Elén a hoši“ je u nás známý pod názvem Helena a její chlapci. Nad informací, že S. M. Kirov zemřel v roce 1972, už pouze zůstává rozum stát. Větrné mlýny to s korekturami ostatně vůbec nepřeháněly: „šarže leželi“, „pára se oběvovala“, z Brehma se stal „Brem“… (jedenáct lektorů!)

Povídky ukazují každodenní život v Rusku; v centru pozornosti jsou hlavně osudy inteligence, která pád bolševismu přijala s nadšením, ovšem nyní zjišťuje, že na něm prodělala nejvíc. Leonid Bolšuchin v úvodu cituje trefný výrok Valentina Rasputina: „Proč se z dobra stala slabost a ze zla síla?“ Mimochodem, Rasputin by se svými xenofobními výroky u nás asi nebyl morální autoritou, ale v Rusku se to tak zjevně nebere.

Andrej Volos v „Bifurkačních bodech“ karikuje typického mesiášského vzdělance, který se snaží racionálně uspořádat vesmír, ale ve svém každodenním životě je hříčkou osudu. Všemocná náhoda, která zavládla po zhroucení ultraracionální utopie, hraje klíčovou roli v mnoha pró­zách souboru, nejvíce asi ve „Šťastném návratu“ Olega Jermakova, který se vrací do let afghánské války, kde o přežití člověka rozhodovaly napohled bezvýznamné maličkosti. Typická je skepse a deziluze, ale i snaha navázat na tradici velkých vyprávění, nepropadnout tolik lákavému cynismu. Andrej Gelasimov v povídce „Křehký věk“ drsným stylem, připomínajícím Paynovo Mládí v hajzlu, dokumentuje snahu teenagerského hrdiny přesáhnout něčím otřesně ubohé horizonty novozbohatlického prostředí: „Audrey Hepburnová – krásné jméno. Ona je úplně jiná. Ne jako ty u nás ve třídě. Nechápu, čím to je. Odkud se vzala? Takové přece nejsou.“

Do nejtemnějších let ruské historie se vracejí Irina Poljanská a Alexandr Iličevskij. Poljanská je klasičtější, kultivovanější, ovšem i patetičtější, z drobných detailů buduje portrét člověka, kterého stalinské represe připravily o všechno, zůstal jen pocit morálního vítězství, což ale zase není tak málo. Naproti tomu Iličevskij v povídce „Vrabec“ popisuje dobu umělých hladomorů nezvykle expresivním způsobem, s překvapivou pointou.

Petr Aleškovskij v povídce „Výhody mobilních telefonů“ navazuje na Bulgakovova Mistra a Markétku. Tehdy ovšem ještě mohl ďábel úspěšně rozsévat hrůzu mezi režimními pohůnky a nepmanskými vykuky, zatímco v období „prichvatizace“ nadpřirozená bytost ztroskotá, neboť obyvatelstvo se mezitím značně zdokonalilo v úskočnosti a v absolutní hodnoty již nikdo nevěří. „Až naprší a uschne“ od autorské i manželské dvojice Niny Gorlanovové a Vjačeslava Bukura líčí s černým humorem trampoty tolstojovského intelektuála uprostřed mafiánského kapitalismu. K vrcholům knihy patří „Pohřbívání anděla“ od Jevgenije Griškovce. Civilním stylem, bez publicistické hysterie, vypovídá o současném ruském marasmu více než povrchní skandalismus.

Marina Višněvecká v povídce „R.I.P. (Jak správně vyjádřit soustrast)“ s černým humorem ukazuje mentalitu živočišného druhu homo sovieticus, založenou na neustálém předstírání neexistujících citů. Ovšem za anekdotickou dikcí je skryta neveselá realita, že tato pavlačová pseudomorálka je skutečně jediná logická životní strategie v situaci všudypřítomného dozoru a kádrování.

Obraz ruské literární scény doplňují i texty dosti bulvární, jako je „Jakutsk“ Ilji Stogoffa, kde se vzpomínky na ruské dobývání Sibiře (to zdaleka nebylo takovou selankou, jak je líčí oficiální propaganda, spíše připomínalo genocidu původních obyvatel Ameriky, ovšem v Rusku se za to nikdo nehodlá omlouvat) překlopí do vcelku rutinní pornografie. Autor ovšem vůbec působí dojmem člověka, který se o sebe umí postarat. Také exkluzivně experimentující Linor Goraliková patří k těm, kteří nepodceňují onu „píár“ stránku spisovatelského řemesla. O to cennější je uvedení autorů nacházejících se mimo geografická či internetově-komunitní centra, např. Jurije Bujdy. Asi ne náhodou patří právě jeho povídka „Veselá Gertruda“ (tématem člověka s identitou rozvrácenou válečnými událostmi i dějištěm v něk­dejším východním Prusku může připomenout Tournierova Krále duchů) k vrcholům antologie. To platí i o „Elegii“ Anatolije Gavrilova, který se jeví být blížencem našeho Jana Balabána: totéž spojení banálních dějů s atmosférou nedefinovatelného ohrožení, tentýž neodbytný pocit zmarněnosti životů zbavených jakékoli transcendence.

Dmitrij Galkovskij ve „Vánoční povídce č. 3“ paroduje určité stereotypy ve zobrazování současné ruské reality i hru literární kritiky na vševědoucnost. Otázka ovšem je, zda jeho negace tradičního realistického kánonu přináší něco skutečně životaschopného, nebo je to jen narcistní exhibice. Jistá samoúčelnost je také zřejmá z výrazně metaforického a složitě kom­ponovaného textu Pavla Krusanova. Možná jsou na místě pochybnosti, zda lze postmoderní literaturu vůbec přenést do země bez postmoderní zkušenosti.

Boris Akunin těží ze své zcestovalosti i sečtělosti a zručně kombinuje intelektualismus se zábavností. Jeho hrdinou je Erast Fandorin, na pohled bezvýrazný úředníček s vadou řeči, ve skutečnosti však geniální detektiv s vlastnostmi Jamese Bonda, Hercula Poirota i Viléma z Baskervillu. Nikoli náhodou se Akuninovy příběhy odehrávají v 19. století, době jasného morálního kánonu, kdy gentlemanství ještě nepostrádalo smysl.

„Papoušek na Oce“ Alexeje Varlamova přináší to, co až příliš dobře známe od našich spisovatelů středního věku: nostalgické ohlížení za telecími lety, naplněnými zhroucenými vztahy, mizernými podnájmy, nekonečnými flámy a stopařskými výlety. Varlamov ovšem umí psát a ví, co chce sdělit, jeho text patří k těm, které se „čtou samy“ a pro jaké, přiznávám, mám slabost.

„První se narodil první, druhý se narodil druhý a třetí se narodil mrtvý. Tak chci začít vyprávění o sobě,“ zní první odstavec povídky Dmitrije Bakina „Potomek stro­mů“. Krutý i poetický příběh jedné zdánlivě obyčejné rodiny, s fantastickou vitalitou čelící všem ranám osudu, je ukázkou suverénního vypravěčství, s obdivuhodnou empatií a smyslem pro detaily. Oproti jiným textům v knize dosahuje nesrovnatelné existenciální hloubky naprosto přirozeně, velebně plynoucím čistým jazykem, který si nemusí pomáhat žádnými prvo­plánovými efekty. O Bakinovi lze říci jen totéž, co říkal Werich o Shakespearovi: dva zámky plné spisovatelů.

Spisovatelé zobrazují boj mezi kulturou a barbarstvím, které momentálně vede vysoko na body, ale tento stav nemusí být definitivní. Výrok jistého státníka o tom, že zánik Sovětského svazu byl geopolitickou katastrofou století, vzbudil značné rozpaky; z našeho úhlu pohledu byl geopolitickou katastrofou spíše Sovětský svaz sám. Ovšem postkomunismus se v Rusku skutečně dvakrát nevydařil. Demokracie, viděna zdola, bez ideologických brýlí, působí spíše jako diktatura lumpenproletariátu. Navzdory systematické likvidaci elit však Rusko dosud disponuje až neuvěřitelným množstvím kvalitních spisovatelů. Naštěstí už pominula doba, kdy bylo v módě osvědčovat osvícený demokratismus primitivní rusofobií. Snad k lepšímu poznání Ruska přispěje i tato kniha, i když se jako většina antologií nevyvarovala hluchých míst. Snaha sestavit ze střepů někdejší literární struktury konzistentní obraz stěží mohla dopadnout výrazně lépe. Antologie z Větrných mlýnů může být užitečná i pro porovnání se soudobou českou tvorbou, neboť v ní vlastně jde o vyrovnávání se s o něco horší verzí našeho vlastního osudu.

Jakub Grombíř