Aluze 2/2007 - Recenze

Hledání řádu umění a života

Jan Wiendl: Vizionáři a vyznavači.

Praha, Dauphin Praha 2007..

11_Recenze.pdf

Je nesnadné napsat recenzi Wiendlova souboru studií a skic „k otázce sepětí řádu umění a života v české poezii první poloviny 20. století“ (jak zní podtitul), už proto, že deset textů uspořádaných do čtyř oddílů je sice „sjednoceno jedním konkrétním jmenovatelem“, nicméně jde o analytické sondy „žánrově a metodologicky varia­bilní“, takže jedna každá by si zasloužila samostatnou zevrubnou pozornost. Buď jak buď předložím jen povšechnou informaci s několika poznámkami.

Jednotícím jmenovatelem, o kterém autor hovoří v předmluvě, je „otázka po vztahu vybraných uměleckých a progra­mově­ kritických postupů k ideji řádu, do níž se sledované veličiny vtělují.“. Východiskem Wiendlových analýz je např. estetický ideál umělecké a životní syntézy, nebo proces vytváření jednoty umělecké tvorby a života v duchu náboženské víry ve zjevenou pravdu, nebo sounáležitost umělecké tvorby s ideologií utopické vize „šťastné budoucnosti lidstva“, revolučního řešení spravedlivého společenského řádu apod. Dalším východiskem je určitý zlomový bod, prožitek znicotnění, deziluze či frustrace, a úsilí o jeho překonání. Společným jmenovatelem u všech sledovaných komplexů je nihilismus, který usiluje vykročit z vlastní sebestřednosti a podřídit se nadosobní myšlence, ztělesněné v ideji Umění, Boha, nebo spravedlivého společenského uspořádání cestou revoluce.

Autor nehledá univerzální modely, ale v rámci českého moderního umění si všímá konkrétních postupů, které jsou pojmenovány v názvech jednotlivých oddílů: poezie a vize, poezie a utopie, poezie a zjevení, poezie a kampaň.

První oddíl zahrnuje tři obsáhlé texty vycházející z díla F. X. Šaldy (a osobností inspirovaných jeho dílem). První sonda směřuje do Šaldova raného díla, prvního desetiletí jeho působení, a sleduje formování myšlenky řádu v kritikově postojích k náboženské otázce, vyvolaných mj. setkáním s básnickými sbírkami mladých tvůrců Katolické moderny. Druhá se obírá Šaldovým setkáním s dílem Otokara Březiny, zejména společnou vizí života jako estetického ideálu. Třetí studie se zaměřuje na změny Šaldova hodnotícího postoje v recepci avantgardního a tradicionalisticky založeného umění v období výrazné politizace české kultury.

Druhá část – „Poezie a utopie“ – se zabývá problematikou umělecké avantgardy na počátku dvacátých let 20. století. První z nich – „k otázce tvorby nového řádu a k velkému neporozumění v české poezii dvacátých let“ – se soustřeďuje především na tři osobnosti: je to opět Šalda a Karel Teige, za průkopnickou lze pokládat třetí část věnovanou Jaroslavu Durychovi, totiž oné opomíjené etapě jeho tvorby, v níž nejen kriticky zkoumal koncept proletářského umění a formuloval svá odlišná stanoviska k východiskům avantgardy, ale paralelně vytvářel i sociálně zaměřená umělecká díla (Sedmikráska, Tři troníčky, Žebrácké písně). – Druhá studie si všímá intenzivního působení hlavního teoretika brněnské Literární skupiny Františka Götze, jeho ideje expresionismu jako estetického a stylového kritéria a sporů o toto pojetí s Devětsilem (respektive K. Teigem).

Třetí část se zaměřuje na jediného autora; nikoliv izolovaně, ale v kontextu ostatních křesťansky inspirovaných básníků a kritiků, analyzuje vybrané etapy básnické tvorby Jana Zahradníčka. V první studii jde o překonání náporu zmaru a nicoty v prvních sbírkách příklonem k náboženské pravdě jako zdroji integrity. Další kapitola je „monotematická“, zabývá se „konturami básnického světa“ sbírky Jeřáby (s obsáhlou analýzou Zahradníčkova mistrovského sonetu „Užovka“). Nejkratší, třetí studie je panoramatickým pohledem na „konfesi, ideologii a poezii“ zbývajícího předválečného Zahradníčkova díla a poslední studie analyzuje výjimečnost Zahradníčkových veršů z vězení. Z celku básníkova životního díla zde byla jen marginální pozornost věnována velkým skladbám poválečným (La Saletta, Znamení moci) a doprovodné lyrice (Rouška Veroničina). Jeho válečná poezie je zmíněna v posledním oddílu („Poezie a kam­paň“).

Čtvrtý oddíl prezentuje skicu o problému poválečného odsunu německého obyvatelstva, jak se odráží v soudobé české poezii. Jde o historicky ojedinělou unifikovanou pozici básníků různých směrů generací a ideových východisek. Ve vypjaté situaci pod tlakem intenzivních kulturních a politických kampaní a diskuzí a pod vlivem válečného traumatu a opojení vítězstvím dochází k procesu, který ve svých důsledcích byl již průpravnou fází usměrňujících mechanismů nastupující totality. Toto krátké poválečné údobí (autor analyzuje materiál cca 150 básnických sbírek z let 1945–46) bylo literární historií viděno převážně jako velké vzepětí české poezie. Wiendlova skica, prokazující, že šlo spíše o trapnou rezignaci na možnosti moderního umění a zmatení hledisek, je v hlavních rysech pevná a přesvědčivá, potřebuje však podle mého mínění některá upřesnění a doplňky. Nelze například dost dobře směšovat básnické texty psané aktuálně za války jako bezprostředně živá reakce na konkrétní události (např. teror po atentátu na Heydricha), jako je tomu mj. u básní Zahradníčkových a Vokolkových, a básně vyprodukované ex post programově až v období po válce (což např. platí o velké části Historického obrazu Vítězslava Nezvala a o desítkách menších veršotepců).

Mimochodem: Zahradníčkovy verše z Tryzny (červen 1942) nelze dávat do souvislosti s odsunem: autor měl výslovně na mysli vyhnání okupantů („nestoudně vpadli jste…“). Na druhé straně by mohly jako otřesný příklad posloužit verše Jiřího Zhora, hovořící o transferu: „Díváš se na ně, starce vidíš, ženy, / stařeny, děti, v očích strach a hlad. / Jsi Čech a Slovan. Člověče zatrolený, / ne abys začal je litovat.// Človíčku, odnauč se zapomínat a odpouštěti, / a usmívej se jen, když zločinci táhnou do noci beze hvězd.“ (Cituji proto, že verše pocházejí ze sbírky Seismograf, 1946, a Wiendl se právem zmiňuje o této tvorbě jako o seismografu: „stařeny a děti“ v průvodu „zločinců“ opravdu věstily povážlivé otřesy svědomí.)

Závěrem jednu nepatrnou výhradu k nepřesnosti, která se přenáší z knihy do knihy a jen proto ji zaznamenávám: Klíč k dobré literatuře (Miklík, Vodička, Vach) není příručka „upozorňující na morálně zavádějící díla moderní literatury“ (s. 20), nýbrž naopak: tento seznam „morálně závadná“ díla ignoruje a obsáhle uvádí literaturu „mravně nezávadnou“ (což neznamená, že všechno ostatní je závadné). K řečenému omylu svádí Klíč v titulu, shodným s příručkou Koniášovou.

Není nejposlednějším důvodem chvály Wiendlovy knihy její vytříbený jazyk, styl bez škváry a zádrhelů, bez mnohomluvnosti a s četnými neodolatelnými zkratkovými charakteristikami – což příkře stupňuje nárok na čtenářovu pozornost a soustředění. – Autor a jeho dílo si zasloužili pozornější korekturu a menší počet tiskových chyb.

Mojmír Trávníček