Průběžně psaná poezie

Norbert Holub: Status idem.

Brno, Masarykova univerzita 2006..

11_Recenze.pdf

Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc a od té doby místo aliterace říkali vždy­cky „pískotupespáně“. Oslové!

Jan Neruda: Povídky malostranské

V pořadí již šestá Holubova sbírka vznikala v letech 1998–2005 souběžně s knihami Cizí sonety, Úplně úzké úly a Suché sochy stínů jako jejich volnoveršová paralela. Po zaniknuvším nakladatelství Petrov, v kterém vycházely Holubovy dřívější sbírky, vydává Status idem Masarykova univerzita v edici Srdeční výdej.

Na první pohled se nová sbírka od předchozích liší již v ve svém členění, leč šest oddílů Statutu idem je vlastně dvojí dříve užívanou triádou: tři rozsáhlejší texty „Rybí protéza“, „Básník, který byl na Bítově“ a „XII. český internistický kongres“, zařazené jako samostatné oddíly (II, IV, VI), by měly tvořit tematickou kostru oddílů zbývajících. Měly by, leč tuto funkci plní pouze první a třetí ze jmenovaných básní, „Básník, který byl na Bítově“ se svým příležitostným charakterem (předneseno na Bítově 30. září 2005 jako součást slavnostního proslovu) celku sbírky naprosto vymyká.

Ostatní básně však spojuje poměrně zřetelná intence nahlížet za masky a nálepky skutečnosti nejširším možným záběrem; od Ignáce z Loyoly po opilého kolegu urologa, od kázání kardinála Vlka po okamžiky sexuální extáze. Holub tepe do model a klišé dneška i dob minulých a dospívá k přesvědčení o jejich proměnlivosti, leč stálosti; diagnostikuje „stav nezměněn“: „Kopeš hlínu – žereš hlínu – skončíš v hlíně / Paranoidní narcista Stalin / je stále in“. Byť by chtěl být autor „frigidní jako ostraha u Matyášovy brány“, neomezuje se jen na nezúčastněné pozorování a staví sám sebe dovnitř tematizovaného dění. Přitom ale zůstává střízlivým kritikem bez jakýchkoliv mesia­nistických tendencí: „Jsem šťastný, že jsem se nestal psychiatrem, / tělo je spalitelnější než duše“. Básně jako „Rybí protéza“, nebo „Radši kvalitní sex…“ tyto dvě perspektivy úspěšně kloubí. To však nelze říci o všech textech sbírky. Některé básně připomínají spíš drobné anekdoty („Po létech konečně vítězství“, „World War II“), jiné narušují celek sbírky poněkud prvoplánovitou autostylizací („Chotěboř“, „Už zase budu…“).

Samotná forma volného verše pak nejen zásadně proměňuje celek básnického výrazu, ale má nezanedbatelný vliv i na dílčí prvky; zejména Holubovi umožňuje rozvinout jeho zálibu v aliteracích a jiných hláskových instrumentacích v mnohem větší míře než ve dříve užívané formě sonetové. Vytváří tak slovní celky schopné vyvolat bohaté konotace („Orel na orloji má urlaub“, „hrůzné pahrbky hrobů“…) a ojediněle i zastat nepřítomné rouhačsky nápadité rýmy předchozích sbírek („býč­kům chladí v předkostelí šarlat varlat“). Tyto ambice však bez „kontroly“ vázaného verše poměrně často ústí v poněkud schematické a násilně hledané konstrukce („pařátky puškvorců putující podzimním pralesem“, „soplivě suplují zimou zesládlou pachuť prázdnin“). Nejednou se tu dokonce setkáme s banálními skupinami svázanými shodnými morfémy („předem předplacené peklo“). Ale ani výraznější aliterace nemají takovou účinnost jako v předchozích sbírkách, kde byla jejich působivost podpořena ikty vázaného verše. Je to patrné již ze srovnání sonetu „Iglau“ ze Suchých soch stínů a jejího stejnojmenného pretextu ze Statutu idem; zatímco se slovní spojení „skrytou krutost krypt“ ve volnoveršové verzi poněkud míjí svým (jistě) zamýšleným účinkem, spočívá ve verzi sonetové skupina -kr­  vždy na přízvučných dobách a je navíc rýmujícím se veršem obohacena o vertikální rozměr.

Bylo by tak možné říci, že se Holubův volný verš zastavuje někde v půli cesty; opouští sice tradiční metrické a strofické vzorce, ale dílčí principy ekvivalence opustit nedokáže. Nelze se tak zbavit dojmu, že sbírka Status idem předkládá přes své nesporné kvality spíše básnický polotovar.

Petr Plecháč