Aluze 1/2007 - Recenze

„Ale mělo to být o Dukle…“

Andrzej Stasiuk. Dukla.

Olomouc, Periplum 2006.
Přeložila Jolanta Kamińska.

13_Recenze.pdf

V polském slovníku „dukla“ znamená „malou šachtu vyhloubenou za účelem prozkoumání, vyhledání ložiska, ventilační otvor nebo komín pro primitivní způsob těžby rudy“.

Takže hlavním hrdinou knihy je městečko v hornatém zapadlém cípu Polska, jehož název má pro českého čtenáře četné asociace, od generála Sachera až po fotbalový klub, na jehož hráče se volávalo: „Dukla pukla!“ (představte si, že by k nám jezdili francouzští hráči pod názvem Austerlitz…). Jistěže k propagandistickému využití přispěla i zvukomalebnost jména, nekomplikovaného různými w, cz a ę, působícími na české oči dost nemístně (a vice versa, pochopitelně, vtipy na češtinu jsou v Polsku velmi oblíbené). Zdá se těžko představitelné, že na místě tak historicky poznačeném může někdo vést normální život. Ale život je zřejmě nezničitelnější, než předpokládají maximalistické intelektuální teorie.

Prologem knihy je krátký popis cesty pod názvem „Polovina léta, vysočina“, pak následuje vlastní rozsáhlá novela „Dukla“. Stasiuk popisuje to, co zná čtenář důkladně ze své empirie: nehybnost maloměstského nedělního odpoledne, palčivost první lásky nebo tupost pro Polsko bohužel typického militantního katolicismu. Zároveň ale jde pod povrch věcí umí z této „šachty“ vytěžit nový detail, drobnou změnu osvětlení, která dokáže podnítit čtenářovu fantazii: „Vlastně nedělám nic jiného, než že jen popisuju vlastní fyziologii. Proměny elektrického pole na sítnici, kolísání teploty, různé stupně koncentrace pachových částeček ve vzduchu, oscilace frekvence zvukových vln. Z toho se skládá svět. To ostatní je zformalizované šílenství nebo historie lidstva.“

Je li dilematem současné prózy rozpor mezi klasickým vypravěčstvím realistického románu a introspekcí ve stylu Joyce či Prousta, pak Stasiuk dokáže spojovat přednosti obého. Není to ovšem kalkul, jeho řeč plyne přirozeně. Stále je plná vybroušených postřehů: „Tak vypadá nebe: život tu sice existuje, ale pro všechny případy nenabývá žádné formy.“ Stasiuk je přemýšlivý i plebejský – to není efektní paradox, ale vědomí toho, že skutečná moudrost vždy potřebuje ukotvení ve všednosti. Nabízí se tu srovnání s Bohumilem Hrabalem, ovšem Stasiuk je vážnější, nelibuje si tolik v bizarnostech. S Ludvíkem Vaculíkem zase spojuje Andrzeje Stasiuka pozorné uvažování nad banalitami, které dokáže povýšit třeba nečekaným archaismem; naštěstí nesdílí Vaculíkův sklon vynášet nad spatřeným neodvratné soudy. Místy se připomene i jiný haličský rodák, Bruno Schulz. I Stasiuk má v sobě určitou míru éteričnosti, aniž by ztratil schopnost kontaktu s opileckými figurkami vůkol. Zmínit se dá v této souvislosti současná literární hvězda Andrzej Pilipiuk, popisující jihovýchod Polska jako kraj ilegálně pálené kořalky a okultních jevů, kde visí v hospodě heslo: „Vítejte v krajině, kde cizák zahyne.“ Je to zkrátka kraj nepřívětivý, jemuž však nelze upřít genius loci. Lidé zde žijí sice všelijak, ale aspoň bez závislosti na prefabrikovaných globálních trendech.

Knihu zakončují krátké impresionistické texty, zachycující autorovo pozorování přírody. Trochu připomínají Demlovy Moje přátele hlubokým zájmem o nepatrné tvory a respektem k nim, který čiší z každé věty. Jsou to však spíše skici než plnohodnotné prózy. Někdy by se až chtělo autorovi doporučit, aby tolik nesurfoval na své současné popularitě, zastavil se a nabral dech. Petr Hrbáč se ve své recenzi na Haličské povídky ve Welesu 15,6 pozastavil nad tím, že spisovatel může užívat výrazy jako „Locus Solus“ a přitom neztratit zemitost a přesvědčivost. Teď podobných komplikovaností přibylo a potvrzují obavu, že autoru Stasiukova naturelu občas hrozí, že začne místo literatury psát filozofii. Podlehne své mluvnosti a zabředne do digresí natolik, až se musí zarazit: Ale mělo to být o Dukle… A na jiném místě: Ale tohle mělo být o žábách, ne o živlech.

Snad ještě poznámka k překladu: u Stasiuka jsou vždy určitým problémem reálie. Zatímco Haličské povídky vycházely čtenáři vstříc až zbytečně (chuť populárek si představí i čtenář, který je nikdy nekouřil), tentokrát si musíme mnohé domýšlet. Například na straně 29 se setkáme s lahvovým vyškovským pivem. Jde nejspíš o Wyszków u Varšavy, ale patriot se přestane soustředit na text a ponoří se do úvah o možnosti, že by se neblaze proslulý Džbán z moravského Vyškova dostal na počátku sedmdesátých let až do spřátelené ciziny. Ale i to má svoje kouzlo; Polsko jistě není natolik nedostupné, aby čtenář nepocítil touhu vypravit se na místo a ověřit si, zda vypravěč nepřehání (Stasiukovy popisy krajiny jsou podmanivé, ale ne vždy spolehlivé – například se mi nezdá, že by topoly mohly kvést v dubnu). A to má jistě svůj smysl.

Je jen málo současných spisovatelů, kteří by byli do češtiny překládáni tak náruživě, až se nabízí otázka, zda už u nás není poněkud „přestasiukováno“. Napovídá tomu i skutečnost, že oproti Haličským povídkám přibylo popisů a ubylo děje, i kompozice knihy nepůsobí tak promyšleně. Ale snad to souvisí s mentalitou současného člověka, která neustále vyžaduje nové podněty. Stasiukovy knihy přinášejí hodnoty nadčasové. To potvrzuje tato kniha, jež přes všechny své nedostatky ukazuje autora jako všestranného pozorovatele, který neztratil hloubku vhledu. A závěrečná scéna Dukly, odehrávající se v nočním kostele, je jednoduše skvělá.

Jakub Grombíř