Aluze 1/2007 - Recenze

„Kdyby nic, Vaše uznání mi stačí…“

Lukáš Průša (ed.): Korespondence Františka Lazeckého Mojmíru Trávníčkovi z let 1972–1984.

Ostrava, Ediční středisko OU 2005.

13_Recenze.pdf

Nepochybně ubývá tradičně realizované korespondence. Zastupují a nahrazují ji jiné, moderní komunikační prostředky. Rychlejší, levnější a bezprostřednější, jejichž stopy se v případě potřeby mnohem snáze zahlazují. Přesto se zdá, že úměrně s tímto úbytkem neubývá, ba naopak narůstá jak badatelský, přesněji editorský zájem o ni, tak také její obliba čtenářská. Původ a motivace důvodů tohoto zájmu o epistolografické projevy u jedněch i druhých vyrůstají z pohnutek velmi různorodých. Je dále jisto, že samotná editorská praxe nezůstává stát a ovšem se dosti živě vyvíjí. Odhlédne-li se od technické stránky věci, jež je svou podstatou vyčíslitelná výrobními náklady, jeví se jako nejsilnější, tudíž zároveň nejzranitelnější stránkou každého edičního počinu osobnost editora. Bylo štěstím Korespondence Františka Lazeckého Mojmíru Trávníčkovi z let 1972–1984, že se její ediční přípravy ujal Lukáš Průša, který se tím stal prvním editorem básníkovy korespondence. Přinejmenším v daném rozsahu. Naopak zdaleka nejde o první edici korespondence Mojmíra Trávníčka s českým literárním světem. Významný signál v tomto směru udal Jiří Hrabal Listovními příležitostmi. Dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi (Aluze, Olomouc 2003), které podobně jako přítomná edice Průšova předkládají vztah asymetricky, pouze edicí textů Trávníčkovi adresovaných, nikoli edicí textů Trávníčkových. Vyplývá z postoje, který Mojmír Trávníček se skromností sobě vlastní přesvědčivě vyjádřil v úvodu k souboru: „Nepovažoval jsem za vhodné zveřejňování tohoto souboru kvůli některým, nikoli ojedinělým dopisům sice rázu povýtce pracovního, ale v nichž se dostává příliš do popředí moje osoba: dopisům, v nichž pisatel považoval za potřebné různým způsobem mne na dálku povzbuzovat, podněcovat a motivovat k literární práci a jako zkušený pedagog užíval nejosvědčenějšího povzbuzujícího prostředku, pochvaly a uznání. S odstupem času a po smazání konkrétních okolností a živé situace mezi korespondenty ztrácejí listovní reakce svůj aktuální charakter, přirozeně vybledne pedagogické poslání slov upřílišněné chvály a může vzniknout dojem, že adresát – ještě žijící – má k dispozici materiál k marnivé sebeoslavě.“ (s. 5–6.) Své mínění Mojmír Trávníček nezměnil, třebaže v případě korespondence s Vladimírem Vokolkem svolil, aby ji editorka Zuzana Resslová pojala ve své diplomové práci na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého (2005) jako korespondenci vzájemnou. (Ukázky s krátkým úvodním slovem editorky otiskla pod titulem „Není všem dnům konec…“ Aluze 9, 2005, č. 3, s. 202–213.)

František Lazecký náležel a dosud stále náleží k básníkům, k nimž literární věda nenašla dost přístupových cest, a proto její dluh u nich stále vzrůstá. František La­zecký nebyl jen redaktorem významné revue české katolické intelektuální elityŘád. Jeho vklad do českého kulturního života byl podstatnější a jeho literární život se ubíral jak stezkami beletristických žánrů, tak i cestami vědeckých publikací z oboru knihovnictví. Větší část jeho beletristického díla zůstala z politických důvodů v rukopisech nebo ve složitě dos­tupných exemplářích ineditních iniciativ. V současnosti jejímu vydávání již nebrání někdejší politické důvody, avšak objevily se zábrany jiné, neboť v tomto ohledu se situace nijak podstatně nezměnila. A to Lazecký k literární tvorbě pro dospělé připojil po druhé světové válce jako jiní i tvorbu pro dětské čtenáře. Shodou okolností časový záběr Průšovy edice ve více méně souvislém časovém pásmu upozorňuje právě na ni. Písemná pozůstalost Františka Lazeckého v Literárním archivu Památníku národního písemnictví čítá celých sto kartonů. Obsahuje korespondenci, vlastní i cizí rukopisy, tisky, výstřižky, fotografie atd. a zůstává nadále neprobádaná. Průšova „Ediční poznámka“ (s. 104) ji však ani nezmiňuje; podrobnější zpráva by přitom zcela jistě byla cenná. Prameny edice Průša shledával pravděpodobně jen v soukromých knihovnách a archivech.

Korespondencí Františka Lazeckého se trvale prolínají tři tematické okruhy: literární tvorba, zaniklá i dosud trvající literární přátelství a vzpomínky na ně, někdy spontánní, většinou však vyvolané Trávníčkovými přímými dotazy, a prožívání osobní i společenské situace v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Většinu dopisů doprovázela kopie strojopisu básně. V době, kdy putovaly zásilky mezi Novým Hrozenkovem a Prahou, pracoval František Lazecký především na svých knihách pro dětské čtenáře (Kvítko ze skleněné hory, Černá princezna a ptáček Konypáček, Sedm Janků a drak Sedmihlavec aj.). Dařilo se mu je totiž vydávat v ostravském nakladatelství Profil, které mohlo pro jejich publikování argumentovat odkazem na sepětí s regionem Slezska. Tuto šťastnější kapitolu života Františka Lazeckého i ostravského Profilu lze z korespondence sledovat poměrně úspěšně. S verši pro dospělé však měl Lazecký svízel. Nakladatelství je odmítala, proto s pomocí přátel musel vyhledávat publikační možnosti v bibliofilských kapacitách.

Hned první dopis Františka Lazeckého z 27. dubna 1972 dává jasně na srozuměnou, že v Trávníčkovi odhalil nejen kultivovaného čtenáře, ale také znalce a vnímavého kritika poezie: „Vážený pane Trávníčku, velmi jste mě potěšil svým dopisem, takové autoři málokdy dostávají. Vidím z něho, že vlastně znáte celé mé dílo, a to nijak povrchně. Třeba to, co jste napsal o mém vztahu k Velikonocím.“ (s. 5.) Následujícího roku, 18. prosince 1973, mu děkuje za jeho „poslední dopis, který obsahoval tak cenné připomínky“ (s. 22) k dodnes nevydané básnické sbírce Sluneční džbány. Ani editor v poznámkách k dopisu nesděluje nic o rozsahu těchto „připomínek“ a jejich konkrétního obsahu. Zde tedy absence oboustrannosti vztahu rušivě zasahuje to nejpodstatnější: sděl­nost textu a vůbec možnost hlubšího porozumění. Dne 9. července 1974 děkuje za poznámky k nevydané sbírce Krásní svědkové, která jen tak mimochodem není uvedena v soupisuDíla Františka Lazeckého (s. 112–113), a vysvětluje: „Byl jste první čtenář, jemuž jsem ji půjčil. Předpokládal jsem, že s těmi básněmi budete zápasit, ale chtěl jsem slyšet aspoň jeden hlas kultivovaného čtenáře.“ (s. 27.)

A při tom i zůstalo. K dnešku počítáno, více než třicet let.

Průšova edice připomíná, že nadešel čas to změnit.

Petr Hora