Aluze 1/2007 - Recenze

„Literatura jako pěna života: hnutí husarů“

Petr Kyloušek: Literární hnutí husarů ve Francii po roce 1945.

Brno, Masarykova univerzita. Spisy Filozofiké fakulty č. 341, 2002.

13_Recenze.pdf

Monografie brněnského badatele Petra Kylouška Literární hnutí husarů ve Francii po roce 1945 seznamuje s jednou z poměrně méně známých kapitol vývoje francouzské literatury ve druhé polovině dvacátého století. V období, které následuje po druhé světové válce, zcela právem dominuje existencialismus, a to nejen ve svých konturách literárních a uměleckých, ale také svým působením v oblasti politicko­kulturní, úsilí poválečných avantgard pak ve Francii reprezentují autoři kolem nového románu. A právě zhruba na přelomu čtyřicátých a padesátých let se na literárním poli objevuje nová generační platforma, označovaná jako hnutí husarů, jejíž souvislosti historické, literární a estetické Kyloušek vymezuje jako „pohyb literární struktury v daném dějinném okamžiku“ (s. 10). Jádro hnutí situuje autor do rámce literární a publicistické činnosti Rogera Nimiera, Antoina Blondina, Jacquese Laurenta a Michela Déona, jejichž tvorbu považuje za generačně i umělecky integrující. Z dostatečného časového odstupu lze dnes hnutí husarů vidět zcela jednoznačně v charakteristických diferenciačních znacích, k nimž patří v prvé řadě záměrná opozice především vůči sartrovskému existencialismu, a to jak v rovině umělecké, tak v přirozené opozici politické, resp. ideologické: cíle husarů nespočívají v metafyzickém a angažovaném projektu literatury jako například u Sartra (v jednom z důležitých generačních textů Paul et Jean­Paul  z roku 1951 jde Jacques Laurent dokonce tak daleko, že Sartrovy literárně­filozofické koncepce otevřeně zesměšňuje) a časopis La Parisienne prohlašuje, že „ctižádostí generace není vést, ale svádět“. Proto bývá hnutí někdy označováno také termínem littérature dégagée (v záměrném protikladu vůči Sartrově pojetí) nebo s příznačnou provokativností jako škola přezírání (école de la désinvol­ture).

Generační nonkonformismus husarů jako jeden ze zmíněných rozlišujících znaků je nutno v daných souvislostech spatřovat také v jeho identifikaci s politickou pravicí, což lze vidět jednak z hlediska profilace poválečného politického kontextu ve Francii, jednak z přímého prožitku husarů jako generace nezkompromitované a zároveň rozčarované z tzv. selhání otců, jež je podmíněno historickým traumatem z rozpadu hodnot Třetí republiky a kompromitující zkušeností z vichystického režimu. V konkrétních podmínkách se tak ve francouzském prostředí vytváří syndrom uprázdněného prostoru, a toto místo po stoupencích meziválečné kulturní pravice, jak ji ve francouzském prostředí reprezentovalo zejména působení Maurrasovy Action francaise, zaujímají právě husaři. V těchto souvislostech sehrává důležitou úlohu aktu generační identifikace Nimierova stať „Dvacet let v roce 1945“ („Vingt ans en 45“), uveřejněná v roce 1949 časopise La Table Ronde. Nimier zde mimo jiné píše: „Bylo nám dvacet let a oblak nad Hirošimou nás učil, že svět není ani opravdový, ani trvalý […]. Nahněváni na tuto zemi (tj. Francii), nespokojeni s její falešnou slávou, měli jsme před sebou volnou cestu k revoltě. Vše nás k tomu povolání ponoukalo: trosky […], Vzpomínka na Vichy, která tak snadno vyvolávala opačné názory.“

Vedle jednoznačně formulovaných východisek politických hledají představitelé hnutí také mezigenerační kontinuitu. Trojici literárních otců v tomto ohledu představují Georges Bernanos, André Malraux a François Mauriac. Součástí kulturní politiky v rámci zmíněného mezigeneračního dialogu na stránkách periodik jako například La Table Ronde, Opéra, La Parisienne nebo revue Arts, abychom zmínili alespoň nejvýznamnější tiskové orgány, byly mimo jiné také snahy o rehabilitaci po válce proskribovaných spisovatelů (Morand, Jouhandeau, Marceau, Aymé, Giono). Nimier jako redaktor nakladatelství Gallimard se na přelomu padesátých a šedesátých let zaslouží o opětovné vydávání děl Célinových. Za přímý politický akt lze považovat mnohdy až spektakulární zájem husarů o literáty odsouzené v poválečných procesech za kolaboraci: Robert Brasillach a Pierre Drieu La Rochelle se ve svém gestu smrti stávají v očích husarů symboly kultu oběti jako etické a estetické vzpoury  proti stávajícímu řádu.

Bezesporu integrální součást výkladu představují kapitoly věnované konkrétním literárním estetickým koncepcím husarů. V nejobecnějších konturách lze v daném kontextu uvažovat o odmítnutí tzv. velkého dějinného determinismu, jak to ve svých esejích formuluje snad nejzřetelněji Jacques Laurent. Nechuť k sartrovskému pojetí angažované literatury pak vede k přirozenému pólu kantovského chápání uměleckého díla ve smyslu konfrontace ryze estetického proti dějinnému. Hledání této alternativy pak ve vlastní umělecké praxi husarů vede k zajímavému napětí mezi potřebou řádu (kánonu) a vzpourou. V těchto souvislostech by bylo rovněž užitečné zmínit odmítání základních koncepcí meziválečné avantgardy, především její surrealistické odnože, a zejména v těchto souvislostech lze vidět možné opodstatnění potřeby řádu a tradice, dokonce ve smyslu hledání jistého modelu klasicismu jako naplnění nezpochybnitelných civilizačních hodnot. Husaři mimo jiné také neustále zpochybňují jeden z tehdejších kulturně­sociálních postojů, který označují jako „filmovo­džezovou kulturu“ (culture cino­jazz) a jenž je podle jejich názoru inspirován především plytkostí tehdejšího existencialismu.

Druhou stranou napjatého vztahu mezi řádem a vzpourou je hledání alternativ, z nichž tou první je dandysmus jako projekt autostylizace a estetizace života (v konkrétní vestimentární podobě se jedná o důraz na eleganci, okázalost vnějších životních forem, zálibu v rychlých a drahých autech), dalším východiskem je pak ústřední koncept estetického kódu husarského hnutí, který bývá označován jako subverzivní poetika, jejíž projevy zasahují všechny struktury literárního textu: od roviny jazykové, přes jinakost diskurzivní výstavby textu (zde je nutno zmínit například Nimierovu zálibu v kultivovaném jazyku francouzské prózy sedmnáctého a osmnáctého století) až ke složkám narativním (záměrné posilování příběhovosti např. v protikladu k experimentu nového románu, příkladem je bezesporu Nimierův Modrý husar, který se stal téměř kultovním dílem hnutí) a oblasti  námětové (rozpornost světa mládí a adolescence, znovuoživení zájmu o typologii stendhalovských postav apod.).

V rámci interkulturních kontaktů lze jistě zmínit poměrně živou spolupráci husarů s filmem. Zhruba v polovině padesátých let poskytuje na stránkách týdeníku Arts Jacques Laurent publikační prostor tehdy mladým filmařům (Truffaut, Rohmer, Godard). Laurent se také podílí na sérii tří komerčně úspěšných filmů o Miláčkovi Karolíně, vyšší umělecké ambice pak mají jeho společné projekty s režisérem Jeanem Aurelem v šedesátých letech. Roger Nimier již od padesátých let spolupracuje s Michelangelem Antonionim na filmech Poražení (I vinti) a Noc (La Notte) a ke známému snímku Louise Mallea Výtah na popraviště (Ascenseur pour l´échaufaud, 1957) napíše scénář a dialogy.

Z metodologického hlediska se Kylouškova monografie opírá spíše o tradiční způsob interpretace (aspekty faktografické převládají nad prvky analytickými). Členění látky do tematicky zaměřených kapitol občas způsobuje dílčí „křížení“ a opakování informací. Nicméně v celkovém pojetí a v přístupnosti stylu lze Kylouškovu studii považovat jak za přínosnou a atraktivní vysokoškolskou učebnici, tak za text, který může danou problematiku přiblížit i širší veřejnosti.

Hana Bednaříková