Kancelář dr. Pravdy. Řekneme vám o Případu nevěrné Kláry pravdu

Michal Viewegh: Případ nevěrné Kláry.

Brno, Petrov 2003.

"Zbožňuju chronologii vyprávění" (s. 10), podotýká Norbert, jedna z postav Vieweghova posledního románu, v samém prologu, či snad raději "předkapitole". I já tedy vezmu Případ nevěrné Kláry od začátku. Respektive od přebalu.

Podbízivý přebal, který jako by se v kostce snažil zachytit vše podstatné z textu samotného (a bohužel nás pak v knize už opravdu nic nepřekvapí, ale o tom dále), zdobí dva čínské znaky. Spodní značí ženu.

Román má rámcového vypravěče čtyřicátníka Norberta Černého, spisovatele (zase jsem v pokušení dodat: jak jinak). Tomu patří krátká kapitolka v úvodu a závěru, jakýsi prolog a epilog, a několikrát také krátce vstoupí do vyprávění Denise Pravdy, padesátiletého majitele detektivní kanceláře, který nám, vlastně Norbertovi příběh vypráví.

Bohužel už v dvoustránkovém prologu jsou karty jasně rozdány a během několika prvních kapitol se čtenářovo tušení potvrdí. Vše se zdá být nad slunce jasnější: Norbert vyhledá Denise, protože se domnívá, že jeho dvacetiletá přítelkyně, sinoložka Klára, ho podvádí. Denis Kláru sleduje, její nevěru Norbertovi zamlčí, nakonec s Klárou prožije milostný (nebo snad raději jen sexuální) románek sám, Norbert se Denise zbavuje — jako své románové postavy i jako svůdce své dívky. Banální zápletka? A teď si ji rozvrhněte na plných 251 stran!

Troufám si říct, že i když nejste zkušený čtenář detektivek, milostných románů nebo dobrodružných knih, tedy čtenář s oním pověstným šestým smyslem, odhadnete dříve či později (během první třetiny románu však jistě) velice přesně, jak se bude děj dále vyvíjet. Jediné, co snad čtenář odhadnout nemůže, je místo Klářiny nevěry s Denisem — Čína. Jestliže jste se tedy nechali nalákat záložkou, která tento "rafinovaně zkomponovaný příběh o lásce, přátelství a žárlivosti, román s detektivními prvky, plný překvapivých zvratů" vřele doporučuje, Případ nevěrné Kláry vás zklame.

Viewegh se nechal v jednom rozhovoru slyšet (MF Dnes 22. 3. 2003), že o nevěře je tolik knih mimo jiné proto, že "věrnost je sice krásná […], ale z literárního hlediska je to nuda". Jak se ukázalo, ve Vieweghově podání je nuda i ověřená a atraktivní nevěra. Pokud čekáte skutečně "příběh o lásce, přátelství a žárlivosti", zklame vás prvoplánovost, vše zůstává "nahozené", a to ještě navíc jakoby z nutnosti, protože láska, žárlivost a leckdy i přátelství k nevěře prostě patří. Co se týče zmíněných detektivních prvků, snad mezi ně můžeme počítat sledování Kláry, ale to jsme zpátky u konstatování: nuda a banálnost. O nějakých překvapivých zvratech nebo rafinovaně zkomponovaném příběhu bych si rozhodně mluvit netroufla.

Mohlo by se zdát, že autor tak měl dost prostoru aspoň na vykreslení postav. Omyl, všechny zůstávají značně "papírové", vlastně toho o nich čtenář vyčte pramálo, dokonce i o samotné Kláře, tím méně pak o Denisově manželce Rút (zajímavá postava, která bohužel zůstává v pozadí). O Rút se čtenář dozví něco málo z její minulosti, především jak se seznámila s Denisem, o Nině, Denisově kolegyni, milence a svobodné matce s dvojčaty, mu Viewegh poskytne informace týkající se výhradně jejích rodinných poměrů a Kláru se podaří trochu poznat až ke konci knihy, v Číně. Po přečtení románu se tedy čtenář cítí poněkud zmatený: dopadlo to "dobře", nebo "špatně"? Proč se on zachoval takhle a ona udělala tohle? Chybí tak odpovědi na nejzajímavější otázky, které román vyvolává, ale neřeší, nebo aspoň jejich náznak.

Přitom se informace často opakují. Bohužel je však Viewegh nerozvádí, ani neprezentuje z jiného úhlu. Nejvíce to bije do očí v deváté kapitole, kde Matroš, Denisův zaměstnanec, líčí, co vysledoval, a o pár odstavců dále totéž tlumočí Denis Norbertovi. Nebo: Prvních padesát stran se Norbert před Denisem i před čtenářem marně snaží maskovat pravý důvod své návštěvy a vymlouvá se, že shání materiál pro nový román. Četné epizody, postrádající "šmrnc" (např. sledování nevěrného Cardy v bazénu hotelu Intercontinental, nákupy u neodbytných čínských pouličních prodavačů), pak celý děj násilně protahují a nechávají zapadnout celkem vydařené pasáže (např. popis prvního čínského oběda nebo návštěva podniku Lolitas Karaoke, kde se "za tři sta dolarů nedá pořídit jedno šoustání" — s. 212; jako osvěžení působí i Norbertova povídka o nevěře, kterou čte v kavárně U Knihomola).

Nedokážu se zbavit pocitu, že se chtěl autor občas ujistit, že čtenáři nic neuniklo, a tak vysvětluje, dodává, formuluje zas a znovu. Jeden příklad za všechny (Norbert k Denisovi):

",Víte, kolik dneska stojí pořádná svatba? Šaty z Paříže, briliantový prsteny, hostina pro dvě stě lidí? Nějakejch čtyřicet litrů je proti tomu úplná láce.‘

Původně jsem se ho zamýšlel zeptat, tak jako se ptám každého klienta, jestli ví, jak se zjištěnou pravdou naloží, ale svou poznámkou mi vlastně nepřímo odpověděl.

Jestli vyjde najevo, že ho Klára podvádí, nevezme si ji." (s. 69—70)

Stejně jako se opakují myšlenky a informace, nemá čím překvapit ani autorův jazyk: jednoduchost, jasnost, občas proložená dobře odpozorovaným detailem, popisem, pozornost věnuje důvěrně známým reáliím (přichází doba nahých svůdných bříšek: "koukaly jí nejen kyčle, ale i krajkové bílé kalhotky" — s. 175, pohodu v ložnici často naruší i jen jedno tiché pípnutí mobilního telefonu). Ironie a sebeironie zůstala Vieweghovi vlastní, i když ztrácí na břitkosti.

Na druhé straně se ale nezbavil "závorkovacího a kurzivového" zlozvyku. Leckdy skutečně vtipné a trefné, jindy méně zdařilé poznámky, narážky, postřehy v podstatě povinně doprovází jedno ze zmíněných grafických odlišení. Z těch povedených např. "[…] od minulého léta, kdy se celá moje osobnost na dva týdny smrskla na žlučník ze šestky (jak se přímo přede mnou vyjádřila jedna poněkud prostořeká sestřička z nemocnice na Karlově náměstí), se podobným výrazům programově snažím vyhýbat […]" (s. 14), domluvu s finskou servírkou komentuje slovy "[…] požádal jsem ji o jídelní lístek a chvíli jsme nenávistně soutěžili v oboru angličtina pro středně pokročilé" (s. 180). Posléze už ale působí jako oživení i vsuvka oddělená obyčejnými pomlčkami.

Vieweghovi se nepodařilo zbavit ani posedlosti angličtinou. Matroš, "klučík s piercingem" (s. 77) a Denisův zaměstnanec, srší výrazy jako "byla prakticky pořád at school" (s. 71) nebo "Džízis!" (s. 73), Norbert se vždycky diví "wow" (s. 135 aj.) a jeho slovník je zásobárna frází typu "all inclusive" (s. 33) apod. Jeho jazykové vybavení omlouvá "tříletý vztah s mladou Američankou žijící v Praze" (s. 135). Angličtinu zvládl na slušné úrovni i Denis, a tak se v ní odehrává značná část dialogů v Číně, pochopitelně kromě těch s Klárou. Že by tedy Případ nevěrné Kláry nakonec opravdu nebyl román pro kdekoho?

Viewegh má cit pro živé dialogy s vhodně zvolenou mírou stylizace obecné češtiny, bohužel mnohdy mají tendenci uvíznout v mrtvém bodě. Ty méně zdařilé, které občas připomenou srdceryvné "hluboké" scény z amerických filmů, vystupují obzvlášť nápadně a ruší:

"Norbert odložil příbor, předklonil se, skryl si tvář do dlaní a položil hlavu na stůl. Obě servírky na baru a několik hostů u nejbližších stolů k němu tázavě vzhlédli.

,Norberte?‘ zvolal jsem tázavě.

,To bude v pořádku,‘ zamumlal. ,Promiňte.‘

Stále se ale opíral čelem o stůl.

,Opravdu se chystáte psát ten román, Norberte?‘ zeptal jsem se tiše.

Dlouho neodpovídal a potom zavrtěl hlavou.

,Já jsem vám taky lhal,‘ přiznal."

(s. 46—47)

Viewegh věnoval jistě velkou pozornost tomu, aby do sebe ve vývoji zápletky vše zapadalo. Svědčí o tom promyšlenost některých detailů, které se neobjevují samoúčelně, ale později poslouží Norbertovi k dalšímu podezírání Kláry z nevěry. Když Denis natáčí Klářino falešné alibi, přinutí ji číst si v kavárně The Globe noviny, které cestou zakoupili na dálniční benzince. O několik desítek stránek později Norbertovi vrtá hlavou, že noviny v americké kavárně v Praze mají přílohu Střední Čechy. Když se Norbert opije a není s to se dostat domů, vzpomene si na Klářinu výmluvu — jednou se prý s Jiřinou opily tak, že si musely zavolat SOS drink. Nic zlého netuše, volá Norbert Jiřině a žádá kontakt na tu úžasnou službu. Stejně tak Jiřina, nic zlého netušíc, přizná, že o takové službě slyší prvně. Podobně Viewegh nezapomněl, že Denis musí lstí získat Klářino číslo, když se s ní chce bez Norbertova vědomí spojit. Od Norberta má číslo na Jiřinu (jen pro účely sledování), od ní pod záminkou získá kontakt na Kláru. Čtenář zpozorní a číhá, kde se zase objeví nějaká stopa vedoucí ke Klářině a později i Denisově dopadení. Snad proto mu neuniknou detaily, které nesouhlasí. Například v Číně se nejprve Klára pyšní digitálním fotoaparátem, ale už o pár stran dále zakládá pátý film. Další záhadou je, jak stihl Matroš od chvíle, kdy se Klára rozloučila se spolužákem, sledovat oba zároveň.

"Jedna z mála výhod vyššího věku je schopnost nesoutěžit" (s. 46), myslí si Denis. Viewegh nejen nesoutěží, ale v novém románu se ani soutěžit, bojovat o čtenáře a jeho zájem nesnaží. Ke své vlastní škodě se často odvolává na Grahama Greena (s. 11, 129 aj.), jehož entertainments položila laťku skutečně vysoko: napínavý děj, nečekaná rozuzlení, prvky detektivního i špionážního románu a romaneta vyždímané do poslední kapky, neotřelé využití všemožných perspektiv vypravěče, hra se čtenářem, s jazykem, s postavami, ironie, paradox… Nedokážu přesně popsat, co Vieweghův nový román má, ale přesně tohle všechno mu k dílu, kterým slibuje být, chybí.

Kateřina Vlasáková