Cesta mladého Žida

Gershom Scholem: Od Berlína k Jeruzalému.

Přeložila Veronika Tuckerová. Olomouc, Periplum 2003.

Žádné vzpomínání, ať vytváří sebeživější útěšný most mezi minulostí a přítomností, se nemůže zbavit jistého stesku z plynutí času a jeho nenávratnosti. Zcela jinou kvalitu má tento stesk, vyvolávají-li vzpomínky něco, co bylo racionálně vyhlazeno nejzrůdnějším násilím, nejokázalejší genocidou, jakou lidské dějiny poznaly. Tento hrůzný podtón zůstává přítomný tím naléhavěji, že proud vzpomínání tyto děje pomíjí a dotýká se jich jen zcela mimořádně.

Nebýt zmíněného pozadí, mohli bychom vzpomínky z mládí židovského myslitele Gershoma Scholema (1897—1982) číst jako pokojně příkladný Bildungsroman. Nad důslednou linií vyprávění a nad důkladností a přesvědčivostí detailů lze totiž autora snadno podezírat z fabulování a beletrizace, kdyby nás neujistil, že si v letech mladosti vedl podrobné deníky, které mu při psaní vzpomínek byly oporou. Kniha je komponována také jako věrohodná cestovní zpráva o cestě z Berlína do Jeruzaléma, především o uvědomělé cestě duchovní od fenoménu asimilace německých Židů k uvědomělému přijetí židovství se všemi konsekvencemi, včetně geografického přesídlení. Složitá, a přece přímočará cesta autorova mládí prakticky nereflektuje německou nežidovskou společnost, v jejímž teritoriu se odehrávala. Rostoucímu nacionálnímu socialismu a nesnesitelné atmosféře v Mnichově, kde autor žil v dramatických letech 1919—1922, věnuje víceméně jediný odstavec, v němž ho udivuje "slepota Židů, kteří o ničem nechtěli vědět […] byli mimořádně popudliví a nazlobení, když na to přišla řeč".

Svým sionismem se dostal do sporu především s vlastní rodinou. Dětství strávil v berlínské středostavovské rodině židovství již téměř odcizeného knihtiskaře. Nejstarší bratr směřoval k asimilaci ještě cílevědoměji a považoval se za německého národovce ("kdyby nacisté měli zájem o Židy, asi by mezi ně vstoupil"), zatímco další bratr Werner ("co se týče demagogie, byl nemálo nadaný") se stal nejmladším poslancem Říšského sněmu jako komunista; byl sice ze strany roku 1926 vyloučen kvůli odporu k diktátu Kominterny (tj. Stalina), nicméně neunikl smrti v koncentračním táboře. Gershoma přitahovala už od dětství až magicky tradice, jíž byly společenské kruhy, v nichž se pohyboval, naprosto odcizeny. Zabýval se intenzivně studiem hebrejštiny (později i dalších semitských jazyků), studoval Bibli, Talmud, Midraš, klasické dokumenty rabínského židovství, "texty, v nichž oslovovaly jak aspekty normativní, tak prvky imaginativní". Brzy došlo k nezbytné roztržce s otcem, který neuznával "nevýnosná umění", jako je filozofie nebo matematika, jejichž vysokoškolskému studiu se talentovaný syn věnoval.

Scholem kriticky hodnotí "nedostatečný úsudek většiny Židů v záležitostech, které se dotýkaly jich samých", zatímco jinak oplývali "širokým rozhledem a kritickým pohledem". V důsledku osudného sebeklamu cílevědomě narůstal proces asimilace, v němž zanikaly zbytky židovských tradic, ale nemizel podezíravý vztah k nežidovskému obyvatelstvu (a naopak). Scholem naproti tomu viděl pro záchranu a obnovu židovství jedinou reálnou naději v "návratu do Země". Všechna mladistvá léta, jimiž se zabývá ve své knize, byla uvědomělou cestou do Jeruzaléma, která se stala smyslem jeho života a spočívala v systematické a neúnavně intenzivní přípravě na návrat. Tomuto cíli obětoval doslova všechno.

Ve svých vzpomínkách se Gershom Scholem projevuje jako neobyčejně kvalitní pozorovatel společnosti i jednotlivců, ať předkládá výpravnější epické životní epizody, nebo jen letmé portréty, momentky setkání mnohdy ojedinělých. Vždy máme dojem dokumentární, až protokolární spolehlivosti a zároveň brilantní, výstižné charakteristiky, vzdálené pouhé popisnosti.

Z umělecké oblasti se stýkal nejintenzivněji a nejdůvěrněji s Š. J. Agnonem, pozdějším laureátem Nobelovy ceny, jehož povídky často přímo z rukopisu překládal do němčiny. Agnonův švagr Moses Marx "byl spolumajitelem textilní firmy […] jeho srdce však patřilo hebrejské typografii a bibliografii. A to i přesto, že jen stěží rozuměl obsahu knih, kterým věnoval takovou péči a lásku". Zdá se, že podobný vztah nebyl mimořádný ani ve vědeckých kruzích. Vedle několika narážek v tomto směru vzpomíná Scholem na jeden z "velkých okamžiků" svého života, kdy navštívil stařičkého profesora Philipa Blocha, který shromáždil snad největší sbírku kabalistických rukopisů a tisků. Na nadšený údiv, kolik toho prostudoval, reagoval takto: "Co, že bych ty žvásty měl taky ještě číst?"

Na rozdíl od něho dobyl si Scholem věhlasu znamenitého znalce Kabaly nezlomným studiem a udivující pracovitostí. K jeho kurióznímu setkání jako znalce došlo s Gustavem Meyrinkem. Pozval Scholema, aby mu vysvětlil některá místa v jeho vlastních spisech! ("Sice jsem to napsal, ale nevím, co to znamená.") A Scholem skutečně objevil a vyložil zdroj některých jeho kabalistických vizí. Neopomine charakterizovat Meyrinkovo "nadání pro protiměšťáckou satiru, spojené s dalším, neméně výrazným nadáním pro mystické dryáčnictví".

Nespočet podobných anekdotických záznamů samozřejmě netvoří páteř Scholemových memoárů; jako čtenářsky vděčné koření však mimo jiné potvrzuje jeho střízlivý smysl pro všechny stránky reality v době, kdy byl svým židovským okolím vnímán pro své neoblomné, až vášnivé přesvědčení o nezbytnosti židovského státu jako nerealistický fantasta.

Mojmír Trávníček