Pro stromy není vidět les

Ed. Petr A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius: Pegasovo poučení

Praha a Litomyšl, Paseka 2002.

Osmapadesát autorských jmen je zastoupeno ve výběru z české poezie od konce války až do současné doby nazvaném Pegasovo poučení. Editoři se v úvodu odvolávají na podobně koncipovaný výbor A co básník ze šedesátých let, zaměřený na první polovinu 20. století, jehož nepřímou pokračovatelkou by nová kniha měla být. Mezi prvním prohlašují, že pro studium tvorby jimi vymezeného období by bylo nutné pořídit výbor několikrát rozsáhlejší a že jejich záměrem bylo uspořádat knihu, která by byla především ke čtení. Než aby podávala “portréty jednotlivých básní­ků” nebo “připomenula milníky” vývoje, chce “alespoň v hrubých obrysech postihnout základní témata a motivy i výrazné poetiky”.

Jedním z prvních smyslů Pegasova poučení ,­ který mě během čtení napadl, i přesto, že se editoři od tohoto záměru distancují, je vytvoření kánonu autorů poválečného období, nebo jeho reflexe, pokud už lze o existenci kánonu v povědomí čtenářské obce mluvit. V knize je zastoupena převážná většina “klasiků” a spory můžeme vést o desítkách dalších autorů a autorek, z nichž někteří své místo na českém Parnasu našli, zatímco jiní ne. Sledování autorského zastoupení se nelze­ vyhnout, protože se vnucuje jako náhradní činitel za nepříliš funkční původně zamýšlený organizační prostředek. I když je kniha rozčleněna do osmi oddílů, které mají v předznamenání obecné téma (na tomto místě je mohu charakterizovat jen zhruba, například smrt , láska , poezie , příroda , individualita ), sebrané básně se podobnému “škatulkování” vzpouzejí a dělají si nárok na příslušnost i do oddílů sousedních. Záměr vyznačit základní témata troskotá na nemožnosti vybrat tematicky specifické básně při současném zachování kritéria, jež by mělo být prvořadým organizačním prvkem, tj. hodnoty básní. Uspořádání je jen velmi přibližné a o vývoji poezie toho mnoho nepoví. Dojem z těchto kapitol rozhodně není ucelený, spíše je lze přijmout jako pracovní prostředek, jako jednu z možností rozdělení většího počtu básní. To je ale už významný posun vzhledem k deklarovanému edičnímu záměru.

Nejlepší básně přesahují jednoznačné te­matické okruhy, lépe řečeno, jejich téma mů­že být vymezitelné, ale podstata jejich smyslu­ záleží v jiných složkách jejich významu. Není důvod se domnívat, že právě tematická klasifikace by měla podstatně informovat o prů­běhu literárního procesu. Je-li vůbec možné nějak přesvědčivě klasifikovat pracující básnické organismy, aby byla co nejvíce vystiže­na jejich poetická podstata, bylo by vhodnější organizovat knihu podle ví­cera různých básnických prostředků, například zmiňovaných poe­tik a stylů, tvůrčích postupů, obrazotvorných způsobů, vztahů k mimoliterární skutečnosti a principů jejího reflektování, zapoje­ní a role lyrického subjektu, veršové výstavby a dalších. Postihování témat se vyjevuje jako změť živých vláken, marně splétaných do předem připravených forem, i když ty mohou brát své opodstatně­ní z pozorování původního materiálu. Vybrané kritérium je tak nedostatečným omluvným argumentem pro absenci jiných funkcí výboru. Samovolně na místo tematického us­pořádání nastupuje další nabízející se jedno­tí­cí prostředek, ať záměrný, nebo ne, a si­ce autorské jmenné značky,­ které po opakovaném čtení zůstávají hlavními orientač­ními­ body. Když si toto uvědomíme, ocitáme se v knize zvláštní tím, že příspěvky k jednotlivým jmenným heslům jsou roztroušeny v ne­předpověditelných intervalech.

Přehlédneme-li zastoupení poetických smě­rů a stylů nejen individuálních, příjemným pře­kvapením je přítomnost několika surrealistů, ale záhy se zjistí, že více než charakteri­zací, nebo alespoň uspořádaným seznámením s je­jich poetikou je poukaz na jejich tvorbu aktem­ zdvořilosti. Tvorba křesťansky orientovaných autorů je přehlížena ve velkém, což nemůže napravit ani zařazení pozdních básní Jana Zahradníčka, střídměji metaforických, ale o to víc vlastních neokázalé, nestylizované řeči. Je po­zoruhodné, jak tento autor z jiné strany dospěl­ na pomezí autonomní řeči básnické a řeči kaž­dodenního života a přiblížil se autorům jako Jan Hanč, Ivan Blatný nebo Jiří Kolář, z nichž pouze ten první je zastoupen dostateč­ně výstižně. Na opačném pólu nebyl věnován ani verš stalinistickým básním, jejichž vnímání je v současném kontextu jiné než před lety a kte­ré mají svou vypovídací hodnotu. Závažnější však je nepřítomnost ex­perimentální a non­sensové poezie, leda bychom za báseň považovali jen to, co se veršuje a “dává smysl”.

Vstoupí-li do hry limitovaný rozsah knihy jako protiargument, nezbývá než odpovědět, že kniha tedy měla být desetkrát až dvacetkrát­ rozsáhlejší, na co nejtenčím papíře, aby vnucu­jící se kanonizující a literárněhistorický výklad nebyl pokřiven. Určitě by tady prospělo, kdyby se výběru textů od jednotlivých autorů účastnili badatelé specializovaní alespoň na jednotlivá období (pokud tomu tak bylo, není to poznat) a místo knihy “ke čtení” by vydali propracovanou antologii, která by například Egona Bondyho neprezentovala v podobě přisprostlé okrajové kuriozity nebo Vladimíra Holana jako zakukleného esoterika s nečekanými řádky úchvatných metafor. Méně křiklavý je případ Petra Kabeše, u nějž je upřednostňována jedna sbírka, a mi­nimálně další dvě z daného časového období jsou opomenuty, ačkoliv ukázky z nich by umožnily rozšíření vzniklého jednostranného obrazu. Na druhou stranu považuji­ za šťastné­ zařazení více textů z Hrubínova Nesmírného krásného života , tedy sbírky, která přináší vedle Romance to nejlepší.

Vědomi si disproporcí a zkreslení uděláme­ nejlépe, když se vzdáme nároků na celist­vost knihy a přistoupíme k básním jednotlivě.­ Brzy poznáme, že oproti obvyklému způsobu­ apercepce, namísto autorských oddílů, můžeme využít prostředku kontextového čtení, při němž se navzájem ovlivňuje přijetí a hodnocení básní. Z grafického hlediska je výhodou odlišení sousedních textů střídáním dvou barev a kurzivy. Z množství veršů, na princi­pu bezděky vytvářeného pozadí ve vědomí čtená­ře a proti tomu vyjímání určitých druhů­ tex­tu,­­ mohou, v závislosti na dosavadní čtenářské zkušenosti, vystoupit do popředí urči­tá jména,­ takže nakonec sám čtenář se stává­ nevědomým organizátorem výboru, vytváří si svůj vlastní kánon. Největší zásluhou knihy je umožnění tohoto způsobu čtení. Pro mě ved­le Jana Skácela vynikli Bohuslav Reynek, Jan Zábrana, Emil Juliš, Zbyněk Hejda i Jiří Gruša, kteří nejsou zastoupeni, až na první dva, pravi­delně ani v každém oddílu. Bohuslav Reynek je mezi zastoupenými autory výjimečným zjevem a vyniká svým zdánlivě obyčejným výrazem, který nás však táhne každým slovem ke svědectví viděné hrůzy a úzkosti, o to mrazivěji, o co úsporněji nás přibíjí k vizi prohlédnutí dříve bezpečného a blízkého světa. Jan Skácel, jehož styl může mnohým zosobňovat ideální básnickou podobu, až to v několika topornějších textech leze na nervy, je i mezi nejlepšími nejpřesvědčivější. Naopak hůře než v samostatné sbírce se mi jevily texty Ivana Wernische. Ve výběru­ postrádají náboj, neboť jejich podstatné prostředky, které fungují­ ve svém vlastním kontextu, se v tomto novém­ pro­středí ztrácejí. Vybrané texty Ivana M. Jirouse překvapí svou neohrabaností, případně­ tuctovostí jak ve srovnání s jeho jinými díly, tak vedle výše jmenovaných. Snad v tom sehrál úlohu úmysl upřednostnit tematické krité­rium. V každém případě příklad potvrzuje, že vnímání básní je závislé na kontextu, a to ne­jen ve vztahu k jejich tématu nebo tvaru, ale také v hodnocení jejich účinku. Jelikož se však nejedná o reprezentativní výběr, zbývají rozpaky nad tím, jak se získanou informací, tj. poznáním jiného čtení, dále kriticky naložit.­

Když se mi podařilo oprostit od podobných hodnocení a srovnávání autorských jmen, mohl jsem být s knihou spokojen. Sešla­ se v ní mnohá klasická čísla poválečné tvorby,­ ke kte­rým stojí za to se s časovým odstupem­ vracet.­ Potvrdilo se mi, že bagatelizovat nebo diskvalifikovat autora/autorku na základě jeho/jejího vlastního způsobu utváření poetického světa by bylo omezeností. Antologie je pestrá­ co do předvedení možností uspořádání hierarchie hodnot v básni, v tom, co jednotliví autoři upřednostňují jako svůj hlavní poetický­ činitel,­ a tím nabízí přijatelnou protiváhu nedostatečnému komplexnímu a systémovému pohledu na dané období. Nástroje objektivního hodnocení, jak by potvrdil Václav Černý,­ mají svůj výchozí bod v básních samých, v je­jich vlastních strukturách, a nelze je proto apli­kovat jako uzavřený systém zvnějšku. Lze očekávat, že zastáncům vyhraněných kritérií k rozpozná­ní “dobré” a “špatné” básně bude z určitých částí knihy nedobře. Pokud ale bu­dou ochotni­ “naladit” se na vidění jednotlivých­ autorů, mohou i zkušení čtenáři rozšířit­ své vnímatelské schopnosti a setkat se se struktu­rami novými.­ Přistoupí-li však k anto­logii reci­pient s předem uzavřeným souborem kritérií,­ bez možnosti rozšířit si jej o no­vou zkušenost,­ skončí pravděpodobně u potvrzování si vlastního již uzavřeného kánonu a mnoho poučení­ se mu nedostane. Nejlépe je věnovat se jednotlivým básním, které v těch lepších případech vyjadřují vyhraněné styly, a z tohoto po­učení si dá­vat dohromady mnohostrannou, i když přibližnou podobu české literatury. Děje se to sice jen náčrtkovitě, ale rysy jsou ostré a výrazné a čekají na své dokreslení.

Na závěr se ještě vrátím k argu­mentu edi­torů, že kniha má být “ke čtení”. Kolik podob­ných výborů by bylo možné uskutečnit? A jak by se při tom změnil výsledný obraz? Dokonce by bylo možné najít šedesát­ku jiných jmen, která by zastupovala další styly, ačkoliv ne tře­ba tak výrazné (zde je nezbytné­ uznat, že Pe­gasovo poučení podává to lepší), a opět by to byla kniha ke čtení. Na druhou stranu nesmíme přijmout omluvu, že s rovno­měrným zastoupením, jež by odpovědně vyjadřovalo kritické hodnocení, s vyznačením vý­vojových souvislostí a vlivů mezi autory, s reprezenta­tivním výběrem od každého (aspoň pro danou­ chvíli, v dané době a daném kontextu konkre­tizace) nemáme počítat. Kniha tohoto ražení by mohla říci více. Proto nezbývá než čekat, nebo nečekat, podle libosti, na další pokus. Bylo by příjemné, kdyby i v tomto ohledu bylo Poučení pro nové editory poučné.

Ladislav Selepko