Pasternakovy dopisy gruzínským přátelům

Boris Pasternak: Papír odstínu slonové kosti. Listy gruzínským přátelům 1932—1 960.

Přeložili Jan Zábrana a Ladislav Zadražil.

Praha a Litomyšl, Paseka 2002.

Nejprve fakta. Pasternakovy dopisy gruzínským přátelům představují svými 107 položkami jen nepatrný zlomek mnohasetstránkové korespondence jednoho z nejvýznamnějších duchů ruské lyriky, prózy a překladu. To je však pouze stránka formální. Pasternakova gruzínská korespondence představuje zcela výjimečný a pro svou autentičnost nenahraditelný vhled do třiceti let básníkova života. České edici předcházela vydání časopisecká — gruzínská a ruská, následně pak anglická. Tato vydání ze šedesátých let však byla mrzačena cenzurními zásahy — ozvuky děsivé stalinské a beriovské atmosféry byly pro sovětská léta postchruščovovského mírného pokroku v mezích pokrokově se tvářícího impéria zcela nepřijatelné. Pohled na tabuizovaného Borise Pasternaka se pokoušel otevřít Jan Zábrana, když v roce 1976 vydal v časopisu Světová literatura dobově omezený soubor dopisů ruským spisovatelům. Zábrana se na počátku sedmdesátých let snažil i o české knižní vydání Pasternakových listů gruzínským přátelům. Jeho snahy však narážely na neúplnost dostupných zdrojů. Zábranův záměr dokončili až v průběhu devadesátých let manželé Zadražilovi, jejichž edici Pasternakových gruzínských listů máme před sebou.

V korespondenci je Gruzie řádově rovna Skrjabinovi, Rilkemu, Benátkám — tedy nejvlastnějším vrcholům Pasternakovy vnitřní hierarchie, jak jsou známy z Glejtu. Země živoucích barev a každodenně obnovované skutečnosti je hned v prvním listu odstíněna od pozadí seversky střídmé barevné škály Uralu. Pasternakova úcta ke Gruzii je přirovnávána k jiskře dětskosti: "A to nemám na mysli falešnou, raffaelizovanou a přeslazenou představu dětství, která ve skutečnosti ani neexistuje, leda snad na krabičkách od bonbónů. Jde mi o prostotu, urputnost a bezbrannost dítěte, o jeho elektrickou vodivost. O schopnost dětství vystavět z hraček svět a zahynout při přecházení ulice. […] velkého života […], s nímž si dítě dokáže poradit jednoduše, vzdorně, rozšafně a bezbranně." Pasternakovy listy jsou určeny koncentrovanému okruhu gruzínských básníků — Svimonu Čikhovanimu a rodinám básníků Tiziana Tabidzeho a Paola Iašviliho. Především pak korespondence s Ninou Tabidzeovou je příběhem tragického osudu dětství zakovaného do surovosti beriovských kasemat. Pasternakův dopis Beriovi, rovněž Gruzínovi — deviantnímu stalinskému výpotku bestiality, svědčí o bezbranné dětskosti pisatele, který ani v nejmenším nemá ponětí o bezbřehé krutosti, s níž má tu čest ("Nemohu se celou dobu zbavit pocitu, že skutečnost je pošlapaná pohádka. Vyznáte se v té čmáranici?"). Dopis počítal s adresátem, který se nevymykal ze zkušenosti civilizovaného světa, a neměl sebemenší představu o míře zrůdnosti, jež obepjala jako hydra lidskou kulturu starověké Kolchidy. Osudy rodin básníků, kteří se zastřelili a byli zastřeleni, tvoří niterný leitmotiv Pasternakovy epistolární konfese.

Rovněž pak můžeme chápat vydání Pasternakovy korespondence jako důležitý zdroj úvah o fenomenologii umělecké tvorby — básnické, prozaické, překladatelské. (V době, kdy byl Pasternak perzekvován, byly překlady jeho jediným existenčním zdrojem — je to doba překladů Fausta a Hamleta.) Pro čtenáře Doktora Živaga korespondence vytváří představu o Pasternakově básnickém nitru v době komponování celého příběhu.

Stejně jako když čteme Glejt, svádí nás epistolární texty k mimovolnému listování, kdy útržky metafor sestavují celkový obraz Pasternakova uměleckého subjektu. Posuďme společně: "Pocit samoty mě zaplavuje, že bych vyl, zvlášť v hodinách toho strojeného veselí, kdy krásu a plodivou sílu země zrcadlí stůl zalitý jasem elektrického světla, a ty jsi tu vítaným hostem a všichni jsou tak přátelští a dobře se znají, a přitom tak hanebně nedosahují úrovně vín a zákusků, ti dnešní lidé, ochuzení o fantazii."

"Právě tak nás v přírodě i v lidském světě vzrušuje všechno významné, pro co se ještě nenašlo jméno a slovo a co dosud čeká na svou definici. Toto vzrušení přitom pramení právě z očekávání jako z daně a dosud nerozluštěné hádanky anebo ze signálu, který utkvěl ve vzduchu a čeká na své naplnění."

"Možná v posledním okamžiku svého života jsem víc než kdykoli předtím potřeboval mluvit s Bohem, blahořečit, zachytit a zaznamenat všechno viditelné. Pane Bože, šeptal jsem, děkuji Ti za to, že kladeš barvy tak sytě, učinil jsi život i smrt takovými, že Tvým jazykem je majestát a hudba, že jsi mě učinil umělcem, že tvorba vychází z Tvé školy, že jsi mě celý život připravoval na tuto noc."

"Ale i teď v těch vzácných dnech, kdy mi podzim dýchá do tváře tmou, chladem a osamělostí, přemáhám záchvaty stesku jedinou naší záchranou — prací. A topím si v kamnech."

"Nemám rád, když se neúspěchy a nešťastné pády svalují zcela na vnější okolnosti, na jakousi zaujatost a nespravedlnost. Čím se člověk na světě cítí hůř a nepříjemněji, tím víc musí ve jménu své vlastní hrdosti dbát o to, aby byl v každém okamžiku ve střehu a připraven odrazit jakýkoliv útok […]."

"Nemáte představu, čeho jsem dosáhl. Objevil jsem a pojmenoval celou tu magii, která mě mučila, byla zdrojem mých pochyb a rozporů, několik desetiletí mě ochromovala a připravovala o pocit štěstí. Všechno bylo rozpleteno, všechno dostalo své jméno, prosté, průzračné a zarmucující. Znovu, nově a neotřele bylo definováno to nejdražší a nejzávažnější na zemi i na nebi, velký horoucí cit, duch tvorby, života a smrti."

"Ale ani s lidmi obyčejnými se nedá nakládat tak jako u nás a je hloupé myslet si, že se něčeho dá dosáhnout, když se s člověkem, který je přesvědčen o své pravdě a vnitřní síle, jedná jako s klukem. […] Pořád dokola se zaštiťují velikostí doby, jež prý pohlcuje jednotlivce. Ale vždyť to je lež a nesmysl. Jako by se události odehrávaly jen proto, aby se jimi mohly krýt nuly a nevzdělanci."

"Tím se uvolnil nesmírně rozsáhlý, zatím prázdný a neobsazený prostor pro něco nového a dosud nebývalého, pro cosi, co musí uhádnout něčí geniální nezávislost a svěžest, pro cosi, co dá vytušit a co napoví život nových dnů a letopočtů."

"Vzhled města, kde jste trávila své dětství a kde pracoval Váš otec, se mi dávno, už za předchozího pobytu, pojil s podobou Vašeho otce a jeho zvláštním světem. Má pro mne význam jakéhosi ojedinělého a nebývalého principu léta ve městě jako jevu, jako faktoru. Pro mě má letní slunce a letní rostlinstvo na městských ulicích více vzrušujícího, záhadného a dramatického než kouzlo volné přírody za městem. Stejně jako události u cizích lidí, kam se ostatní sbíhají podívat a pak o tom vyprávějí, mi připomíná, že kromě zvyků a toho, co místu vtiskuje běh času, existuje ještě život, jemuž nelze nikdy přivyknout a do něhož nelze nikdy do hloubky proniknout. Tak na mne působí tyto výjevy, tyto cypřiše a topoly podél zdí městských parků, i stíny, které stromy vrhají za kamenné ohrazení, mi připadají jako jejich činné projevy, jako jejich akty."

V uvedených úryvcích metafora asociuje další vjemy, události, prostory a čas, a to je dokladem toho, že Pasternakova epistolární konfese není pouhým popisem, komentářem či záznamem niterného prožitku nebo pouhým obrazem na pozadí románového či básnického artefaktu. Pasternakova korespondence je stejným ojedinělým artefaktem jako jeho básně či próza.

Zdeněk Pechal