Muž s hromosvody

Herman Melville

Opravdu velmi vydařené hromobití, říkal jsem si, když jsem stál před krbem doma uprostřed Hromových vrchů. Hromy mi jeden za druhým duněly nad hlavou a burácely mezi kopci, po každém z nich následoval klikatý záblesk a prudký náraz deště, který jako nálet šípů rachotil na nízké šindelové střeše. Stejně se však domnívám, že bouřky se o hory v okolí tříští a o to víc běsní, takže jsou zde mnohem krásnější nežli v nížině. Pst! Někdo je u dveří.­ Kdo si to vybral k návštěvě tak hromský čas? A proč jako slušný člověk nevezme za klepadlo­ a raději jako hrobař smutně lomozí a buší pěstí na dutou výplň dveří? Ale ať jde dál. Á, tady je. „Dobrý den, pane,” úplně neznámý člověk. „Posaďte se, prosím.” Co si to nese za zvláštní hůl? „Krásná bouře, nemyslíte?”

„Krásná? Je děsivá!”

„Jste celý mokrý. Pojďte se ohřát k ohni.”

„Ani za nic na světě!”

Neznámý zůstal stát přesně uprostřed místnosti; postavil se tam hned po příchodu. Jeho podivnému vzhledu jsem musel věnovat bližší pozornost. Hubená, zasmušilá postava; zcuchané tmavé vlasy mu padaly do čela. Oči hluboké jako propadla mu vroubily modrofialové­ kruhy a neškodně se mu v nich blýskalo: jako blesk bez úderu. Byl zmáčený skrz naskrz. Stál v kaluži na holé dubové podlaze a podivnou hůl držel svisle u boku.

Byla to leštěná měděná tyč, čtyři stopy dlouhá; k hladké dřevěné holi ji podélně poutaly­ dvě vložené koule ze zelenkavého skla, zasazené v měděných obroučkách. Nahoře kovová část končila jako trojnožka třemi ostrými, pozlacenými hroty. Držel tu hůl jen za její dřevěnou část.

„Pane,” uklonil jsem se uctivě, „mám snad tu čest uvítat onoho proslulého boha, Jupitera­ Hromovládce? Řecký sochař jej takto kdysi zpodobnil, jak svírá blýskavici. Ať už jste Jupiter­, nebo jeho místokrál, za tu vznešenou bouři, kterou jste v našich horách rozpoutal, vám musím poděkovat. Na mou duši, hřímal jste opravdu úžasně. Ano, jako milovník majestátna­ rád přivítám ve svém domě Pána hromu osobně. Člověk potom bouři více ocení. Ale prosím,­ posaďte se. Připouštím, že staré rákosové křeslo jen stěží nahradí váš věčný olympský trůn; přesto se prosím račte posadit.”

Zatímco jsem k němu takto mile promlouval, měřil si mě napůl udiveně, napůl vyděšeně.­ Nehnul se však ani o píď.

„Tak se přece posaďte, pane. Musíte se osušit, než půjdete dál.”

Lákavě jsem postavil křeslo na široký kámen před krbem, kde už od odpoledne plápolal­ menší oheň, který měl zahnat vlhkost, ne však chlad. Byl totiž začátek září.

Cizinec však mému pokoušení nevěnoval pozornost a nadále stál uprostřed místnosti. Zlověstně se na mě zadíval a promluvil.

„Pane,” řekl, „omluvte mne, ale místo abych přijal vaše pozvání ke krbu, naléhavě vás vyzývám, abyste vy přijal mé pozvání a postavil se sem ke mně, doprostřed místnosti. Dobro­tivé nebe!” vykřikl a trhnul sebou, „hrom už zase burácí. Vyzývám vás, pane, odstupte od toho krbu.”

„Pane Jupitere Hromovládce,” nerušeně jsem se tetelil na kamenné desce, „stojí se mi tu docela dobře.”

„To jste tak hrozně zaostalý a nevíte,” vzkřikl, „že během takové strašlivé bouře je tím zdaleka nejnebezpečnějším místem v domě krb?”

„Vidíte, to jsem nevěděl,” a bezděky jsem šlápl na prkno hned vedle kamenné desky.

Cizinec se v domnění, že jeho výtka byla vyslyšena, zatvářil tak nepříjemně, že jsem se, opět zcela nevědomky, vrátil na desku před krbem a zaujal tam ten nejvzpřímenější a nejpyš­nější postoj, jakého jsem byl schopen. Neřekl jsem však ani slovo.

„Jako že jsou nebesa nade mnou,” vykřikl hlasem, v němž se mísily obavy a výhrůžky, „jako že jsou nebesa nade mnou, odstupte od toho krbu! Copak nevíte, že zahřátý vzduch a saze jsou vodiče; nemluvě o těch ohromných železných kozlících? Opusťte to místo — zapří­sahám vás — já vám to poroučím!”

„Pane Jupitere Hromovládce, nejsem zvyklý na to, aby mi v mém vlastním domě někdo poroučel.”

„Tím pohanským jménem mě neoslovujte. V tomto hrůzném čase je to rouhání.”

„Budete tak laskav, pane, a řeknete mi, proč jste přišel? Pokud hledáte úkryt před bouří,­ jste vítán, když se budete chovat uctivě; přicházíte-li však obchodně, neztrácejme čas. Kdo jste?”

„Jsem prodavač hromosvodů,” řekl cizinec a ztišil hlas; „a zaměřuji se především na —— milosrdné nebe! To byla ale rána! Už do vás někdy uhodilo, myslím do vašeho domu? Ne? Toto je ta nejlepší ochrana,” zarachotil významně svou kovovou holí po ­podlaze; „v bou­řích přirozeně žádné hrady neexistují. Stačí však jen slovo: mávnu párkrát touto kouzelnou hůlkou a udělám z vaší chýše gibraltarskou pevnost. Slyšíte ty titánské otřesy!”

„Skočil jste sám sobě do řeči; chtěl jste mluvit o své specializaci.”

„Specializuji se na podomní obchod s hromosvody. Toto je můj vzorkový exemplář,” poklepal holí o zem, „a mám ta nejlepší dobrozdání,” zašátral po kapsách. „Minulý měsíc jsem v Crigganu vztyčil na pouhých pěti budovách třiadvacet hromosvodů.”

„Podívejme. Nebylo to snad právě v Crigganu, kde minulou sobotu kolem půlnoci uhodilo do kostelní věže, do velkého jilmu a do kopule na radnici? Nebyly tam náhodou vaše hromosvody?”

„Na stromě a na kopuli ne, ale na věži ano.”

„Jaký má potom váš hromosvod význam?”

„Je životně důležitý. Můj dělník byl ale nedbalý. Když připevňoval hromosvod na špičku věže, dopustil, aby se jeho kovová část lehce dotýkala plechové střešní krytiny. Proto ta nehoda. Není to tedy má vina, ale jeho. Teď to ale byla rána!”

„Ale prosím vás. Ten úder zaduněl dost hlasitě, než abyste na něj musel takto ukazovat. Slyšel jste o tom, co se stalo loni v Montrealu? Blesk udeřil do dívčiny, když klečela u poste­le s růžencem v rukou; korálky byly totiž kovové. Spadá do vašeho působiště i Kanada?”

„Ne. Doslechl jsem se, že tam používají jen hromosvody ze železa. Měli by používat ty moje , ty jsou měděné. Železo se žárem lehce taví. Kovají navíc hromosvody tak tenké, že nevydrží silný elektrický proud. Kov se potom roztaví a budova je zničena. To se mým mědě­ným hromosvodům nikdy nemůže stát. Kanaďané jsou blázni. Někdy zakončí hromosvod knoflíkem, čímž riskují vražedný výbuch, místo aby proud nenápadně svedli do země tak, jak to dělá můj hromosvod. Pouze můj hromosvod je ten pravý a jediný. Podívejte se na něj. Zaplatíte jenom dolar za stopu.”

„Když budete pomlouvat vlastní řemeslo u druhých, lidé vám pak možná přestanou ­důvěřovat.”

„Slyšíte? Hrom už tolik neduní. Blíží se k nám a také klesá níž. Slyšel jste? To byl ale rabi­játský rachot! Všechny ty otřesy jako by zazněly naráz. A další blesk. Počkejte!”

„Cože to… ?” řekl jsem, když jsem ho spatřil, jak na okamžik upustil svoji hůl a dychtivě­ se naklonil k oknu, ukazovák a prostředník pravé ruky přiložený na levém zápěstí.

Ale sotva mi ta slova sklouzla ze rtů, z něj už vyklouzl další výkřik.

„Prásk! Za pouhé tři tepy, to je odsud blíž než třetinu míle, někde tamhle v lese. Prošel jsem tam kolem tří rozeklaných dubů, byly čerstvě rozštípnuté, ještě jiskřily. Dub přitahuje­ blesky více než jiné stromy, protože mu v míze koluje roztok železa. Zdá se, že tady máte dubovou podlahu.”

„Ze samého jádrového dřeva. Podle nezvyklé hodiny vaší návštěvy soudím, že si pro své pochůzky záměrně vybíráte bouřlivé počasí. Myslíte si, že burácení hromu se vám nejlépe hodí k tomu, abyste na své zákazníky co nejlépe zapůsobil.”

„Už zase, slyšíte? To je hrůza!”

„Na člověka, který má ostatní ozbrojovat odvahou, se chováte až nevhodně ustrašeně. Obyčejní lidé si pro své cesty vybírají hezké počasí, vy si vybíráte hrom a blesky; a přesto ——”

„Že cestuji za bouří, to připouštím; ale nikoli bez jistých opatření, jaká může znát jen obchodník s hromosvody. Slyšel jste tu ránu? Rychle, podívejte se na můj vzorkový exemplář.­ Jenom dolar za stopu.”

„Opravdu pěkný hromosvod, jen co je pravda. Ale jaká jsou ta vaše speciální opatření? Počkejte chvíli, nejdřív zavřu okenice; do okenního rámu ze strany prší. Dám tam závoru.”

„Vy jste se zbláznil! Copak nevíte, že ta železná závora je výborný vodič? Nedělejte to!”

„Zavřu tedy pouze okenice a zavolám sluhu, aby mi donesl závoru ze dřeva. Zatahejte prosím za zvonek.”

„Vy jste zešílel! To táhlo od zvonku může člověka sežehnout. Nikdy se ho za bouře nedotýkejte, ani nezvoňte na jakýkoliv zvon.”

„Ani ve zvonici? Řeknete mi, prosím vás, kde a jak se člověk může v podobném počasí cítit bezpečně? Existuje v mém domě místo, kde bych směl spočinout a doufat, že přežiji?”

„Ano, existuje, ale není tam, kde právě stojíte. Odstupte ode zdi. Výboj po ní někdy sjede­, a protože člověk je lepším vodičem, blesk přeskočí a udeří do člověka. Švih! Teď muselo uhodit velmi blízko. To byl určitě kulový blesk.”

„Bezpochyby. Řekněte mi hned, které místo je podle vašeho názoru v tomto domě nejbezpečnější?”

„Je to tento pokoj a v něm tento jediný bod, kde stojím já. Pojďte sem.”

„Nejdřív ty důvody.”

„Slyšel jste? Po záblesku poryv větru, okenní rámy se třesou, a dům taky, celý dům! Pojďte­ sem ke mně!”

„Ty důvody, prosím.”

„Pojďte sem ke mně!”

„Ještě jednou děkuji, myslím, že to zkusím na svém starém místě, na desce před krbem. A teď, pane Hromosvod, buďte tak laskav a v pauzách mezi údery hromu mi sdělte své důvody, proč považujete tuto místnost za nejbezpečnější v domě a ono místo, kde stojíte, za její nejbezpečnější bod.”

Bouře se na chvíli trochu utišila. Muži s hromosvody se znatelně ulevilo, a tak odpověděl:

„Váš dům je jednopatrový, má podkroví i sklep; tato místnost je mezi nimi. Proto je poměrně bezpečná. Blesk totiž někdy putuje z mračen k zemi a někdy také od země k mrakům. Chápete? A rozhodl jsem se pro střed místnosti, protože pokud by už blesk měl do tohoto domu uhodit, sjel by dolů komínem nebo po zdech; takže je pochopitelné, že čím jste od nich dále, tím lépe. Teď přistupte ke mně.”

„Za okamžik. Něco, co jste právě řekl, mě místo znepokojení kupodivu uklidnilo.”

„Co jsem to řekl?”

„Prohlásil jste, že blesk někdy putuje od země k mrakům.”

„Ano, to je tak zvaný zpětný úder; když je země přespříliš nabita fluidem, vybije přebytek­ směrem vzhůru.”

„Říkáte zpětný úder: od země k nebesům, aha. To je čím dál lepší. Ale pojďte sem ke krbu a osušte se.”

„Budu stát raději zde a budu radši mokrý.”

„Jakže?”

„To je ta nejbezpečnější věc, kterou můžete udělat — slyšíte, už zase! — nechat se za bouřky naprosto zmáčet. Mokré šatstvo vede proud lépe než tělo; takže kdyby do vás udeřil blesk, mohl by sjet mokrými šaty, aniž by se vás dotkl. Bouře opět houstne. Máte v domě nějakou houni? Pokrývky nevedou proud. Dejte mi nějakou, na kterou bych se mohl postavit, a vy si vezměte také jednu. Obloha zčernala, setmělo se; a to je poledne. Slyšel jste to? Sem s tou houní!”

Podal jsem mu ji; zamračené hory se skláněly a řítily přímo na dům.

„Tak, a protože nevědomost nám nepomůže,” řekl jsem, když jsem se vrátil na své místo,­ „řekněte mi, jak se při cestování během bouří chráníte.”

„Počkejte, až přejde tahle.”

„Kdepak, jen povídejte. Stojíte, jak sám tvrdíte, na tom nejbezpečnějším možném místě.­ Mluvte tedy.”

„Dobrá, ale stručně. Vyhýbám se sosnám, vysokým domům, osamělým stodolám, pastvi­nám na horách, tekoucí vodě, stádům dobytka a ovcí, srocenému davu. Pokud cestuji pěšky,­ tak jako dnes, nekráčím rychle; pokud jedu koleskou, neopírám se o žádnou z jejích stěn; cestuji-li koňmo, sestoupím a koně vedu. Ale ze všeho nejvíce se vyhýbám vysokým lidem.”

„To se mi snad zdá! Člověk se straní člověka? A to i v čase nebezpečí?”

„Vyhýbám se vysokým lidem během bouřek. Jste snad tak hrubě nevzdělaný a nevíte, že výška šesti stop postačuje u člověka k tomu, aby se na něm vybil elektrický mrak? Nesrá­žejí blesky v Kentucky osamělé oráče v půli brázdy? Ba co víc, jestliže bude člověk vysoký šest stop stát poblíž tekoucí vody, mrak si občas zvolí jako svůj vodič jeho, nikoli vodu. Slyšel jste? Tu černou skálu nedaleko to jistojistě rozervalo. Ano, člověk je dobrý vodič. Blesk projde člověkem skrz naskrz, ale strom jenom oloupe. Pane, zdržujete mě však svými otázkami­ už dost dlouho a já se ještě nedostal ke svému obchodu. Objednáte si jeden z mých hromo­svodů? Chcete se podívat na ten vzorek? Vidíte, z měděných je to ten nejlepší. Měď je nejlepší vodič.­ Váš dům je sice nevysoký, protože jste ale na horách, malá výška zde nemá sebe­menší význam. Vy horalé jste vystaveni největšímu nebezpečí. V hornatých krajích by měl mít prodavač­ hromosvodů nejvíc práce. Podívejte se na můj vzorek, pane. Pro tak malý dům postačí jeden­ hromosvod. Podívejte se na má doporučení. Pouze jeden hromosvod, pane; a cena jenom dvacet dolarů. Slyšíte! Všechny žulové masivy v okolí o sebe křešou jako obláz­ky! Podle zvuku­ teď blesk určitě do něčeho praštil. Hromosvod vztyčený pět stop nad vrchol­ domu ochrání vše v okruhu dvaceti stop. Pouhých dvacet dolarů, pane, dolar za stopu. Slyšíte? Strašlivé! Objed­náte si? Koupíte? Mám si zapsat vaše jméno? Představte si, že je z vás hromádka sežehlé­ho troudu, jako přivázaný kůň spálený ve své stáji! A to všechno v jediném záblesku!”

„Ty falešný Jupiterův vyslanče a ministře,” zasmál jsem se, „ty, pouhý smrtelníku, který se chceš se svojí troubelí vložit mezi zemskou hroudu a nebesa, si snad myslíš, že když dokážeš z leidenské láhve vykřesat jiskru zeleného světla, tak dokážeš bez výjimky odvrátit­ nebeský blesk? Tvůj hromosvod se zlomí, nebo zreziví, a co pak? Kdo ti dal pravomoc, svato­kupče, abys pokoutně nabízel odpustky z božích záměrů? Vlasy na našich hlavách jsou sečte­ny, stejně jako dny našich životů. Za bouře nebo slunečního svitu, spočívám v pokoji v rukou svého Boha. Pryč s tebou, falešný rádce! Svitek bouře se stáhl zpět a můj dům neutrpěl újmu; a z duhy na modrém nebi čtu, že Bůh na lidské zemi záměrně nerozpoutá válku.”

„Zlolajný kacíři!” rozkatil se cizinec a tvář mu i přes svit duhy zčernala, „tvé bezbožné názory zveřejním!”

„Kliď se mi z očí, a to hned! Jak jen rychle můžeš, ty, který za vlhkých časů svítíš ve tmě jako červ.”

Zamračená tvář mu zčernala ještě víc a indigové kruhy kolem očí se mu roztáhly jako kruhy bouře kolem půlnočního měsíce. Vrhl se na mne a trojzubou holí mi mířil k srdci.

Chytil jsem ji, vyškubl, hodil na zem, podupal; vyvlekl jsem toho temného krále blesků ze dveří a pokroucené měděné žezlo mrštil za ním.

Avšak i když jsem s ním takto naložil a i když jsem před ním varoval své bližní, Muž s hromosvody v naší zemi stále přebývá, dál cestuje za bouří a směle obchoduje s lidským strachem.

Přeložil Martin Svoboda