Nad vzájemnou korespondencí Karla Dostála-Lutinova se Sigismundem Bouškou

"Jsem disgustován…" Vzájemná korespondence Sigismunda Ludvíka Boušky a Karla Dostála-Lutinova.

Ed. Pavel Marek. Katedra politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého + Gloria, Olomouc—Rosice u Brna 2002.

Důkladnost poznání českého katolického modernismu pokročila v posledních několika letech jako nikdy předtím, takže se tomuto složitému náboženskému, společenskému a politickému hnutí konečně dostalo pozornosti, jaká mu náleží. Badatelské úsilí v tomto směru doplnilo a nejednou i pozměnilo reflexe historie české společnosti epochy přelomu 19. a 20. století. Právě touto problematikou se po léta systematicky zabývá grantový úkol Grantové agentury České republiky nazvaný Český katolicismus na přelomu 19. a 20. století, jehož samostatným výstupem je mimo jiné i edice korespondence Karla Dostála-Lutinova se Sigismundem Bouškou pod titulem "Jsem disgustován…".

Zveřejnění těchto listů není naprostou novinkou. Sporé ukázky z nich jsou známy ze starších, hlavně časopiseckých otisků, a čerpalo se z nich i při jiných příležitostech. Jeden tematický výbor otiskl celkem nedávno (1999) spiritus agens výše zmíněného grantového úkolu Pavel Marek ve svazku Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám Katolické moderny (s. 176n.). V té době se zdála představa úplného vydání korespondence nejznámějších protagonistů hnutí ještě patřit do říše snů. Tehdejší nejistotu připomíná v úvodu k "Jsem disgustován…" Pavel Marek: "Naše skepse tehdy vycházela z přesvědčení, že se nenajde nakladatel, sponzor, který bude vydání poměrně rozsáhlé a pochopitelně tematicky vyhraněné edice finančně sanovat." (s. 5) Realizace vydání korespondence, dostupné v depozitářích Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě, dokazuje tedy zásadní změnu někdejší situace.

Autorem původní verze edice, jež se stala pevným a přirozeným výchozím základem verze publikované, byl Oldřich Svozil (1906—1984), poslední sekretář olomoucké Družiny literární a umělecké a také poslední soukromý držitel literární pozůstalosti Karla Dostála-Lutinova. Jak opět uvádí Pavel Marek, editor nové, publikované verze, měl Svozil rukopis edice připravený k tisku již "v roce 1982". ("Jsem disgustován…", s. 8) Svozilova edice byla pro účel definitivního vydání zrevidována a jeho opisy porovnány s realitou rukopisů, přičemž — jak jinak — vyšla najevo nová skutečnost: Objevily se texty nové, neznámé, do Svozilovy verze edice nepojaté (Marek udává jejich množství v počtu okolo 30 kusů), a naopak zase jiných textů Svozilem registrovaných nebylo lze se nikterak dopátrat. Edice byla proto v prvé řadě doplněna právě o chybějící původní texty, byl rozšířen poznámkový aparát atd. Ediční přípravy směřovaly, jak editor uvádí v předmluvě, hlavně k "dopracování a dotažení tohoto edičního podniku v základním textu i poznámkovém aparátu (nové rejstříky) tak, aby vydání korespondence obstálo před veřejností". "Bohužel," konstatuje dále sebekriticky, "ne vždy se i náš úmysl podařilo stoprocentně naplnit a jsme si vědomi jistých rezerv. Je pochopitelné, že nedostatky tohoto vydání jdou na náš účet." (s. 8)

Jediné bohužel je však málo. Je třeba připojit ještě několik dalších, a to i přes nespornou zásluhu Pavla Marka i jeho spolupracovníků o zpřístupnění epistolografického materiálu, podstatné sice, avšak jen jedné ze silných stránek edice, podobně jako např. nepokrytecké zveřejnění pasáží soukromého rázu či úsilí o dokonalou dataci, k níž tu a tam naneštěstí chybí nezvratné podklady, takže bylo nutno ji odvozovat z vnitřních textových souvislostí, podobně, jak činil už předtím Svozil, atd. O otázky vydavatelské metody však nejde. To, co posuzovanému vydání Bouškovy a Dostálovy korespondence nelze odpustit či to odbýt bohorovným mávnutím ruky, je trestuhodná textová nedbalost. Po stránce filologické přesnosti i zasvěcenosti poznámek vydavatelé — při tom přelévání nelze zjistit, na čí účet je přičíst, zda na Svozilův, Markův či někoho jiného, neboť jenom sám uvedený reeditor ví, kdo se přípravy textu do tisku zúčastnil — napáchali dost škod. Slova česká i cizí a často i jména osob a tituly literárních děl bývají komolena tiskovými chybami, např. "sbitý pes" místo správného "zbitý" (s. 73), "jak pavíš" m. spr. "jak pravíš" (s. 112), "jíní" m. spr. "jiní" (s. 316) aj., "Judend" m. spr. "Jugend" (s. 275), "protěžoval" m. spr. "protežoval" (z fr. protéger = chránit; s. 343), "Nunla" m. spr. "Ninla" (s. 645), "František Salaský" m. spr. "Saleský" (s. 693) atd., "Mossen" (s. 108) i "Mosen Cinto" (s. 701) m. spr. "Mossén" či "Mossčn Cinto" má odkazovat neúchylně ke jménu Verdaguer, Jacinto (Mossén = monsignore, Cinto hypokoristikon rodného jména), právě tak jako Cestopis po Svaté zemi (jindy překládáno p. t. Deník poutníka do Svaté země), který je chybným údajem v rejstříku bezdůvodně připsán Jacintovu bratranci, redaktorovi Narcissu Verdaguerovi Callésovi, román Huysmansův se jmenuje Ŕ rebours, nikoliv A retour, povídka bratří Mrštíků "Bavlnkovy ženy", nikoliv "Bavlnkové" (s. 57), Vrchlického básnická sbírka Kytky aster, a nikoliv Kytka aster (s. 106), "Agar" (s. 131 a 693) je sice ženské rodné jméno (z Genesis), přesto dle kontextu patří do rejstříku věcného, a nikoliv osobního, neboť zde jde o titul básně, dokonce dvou (u Bitnara "Hagar") aj. Postihuje to i citáty latinských slov, např. "Panen de coelo" m. spr. "Panem de coelo" (s. 129), "Parturiunt montes, nascitur ridiculus mus, Neratius Priscus" m. spr. "Parturiunt montes, nascetur ridiculus mus, Horatius Flaccus", "Tuce!" m. spr. "Tace!" (s. 148) aj. Neustálé Bouškovy výtky Dostálovi jakožto osobně zodpovědnému za bezchybné redigování Nového života nemohou autorům této edice nezaznívat groteskním echem. V otisku korespondence takových dvou praktiků slova byla na místě největší pečlivost. Editor může přehlédnout jednotlivé tiskové chyby a omyly, ba omluvitelné je takové přehlédnutí i při korekturách; neměl by je však připustit v tomto množství. A už vůbec by se nemělo stát, aby pustil do světa dílo se závadnou faktografií, která se projevuje především věcnými chybami a nedůsledností a omyly při zpracování poznámkového aparátu, krátce jeho věcnou nespolehlivostí. Ten, kdo sleduje Markovy práce na téma katolického modernismu soustavněji, ze zkušenosti ví, že Marek nemá vždy celkem šťastnou ruku při výběru spolupracovníků, zejména právě s ohledem na literárněvědnou problematiku. Neboť kdo bude číst tento více než sedmisetstránkový dokumentární materiál? Ty, kdo se na nějakém stupni tématem zabývají, čeká snad jen znechucení a tu a tam pravděpodobně i nějakému studentovi, bude-li brát své studium vážně, přibude na hlavylámání.

Korespondence mezi Dostálem a Bouškou začala roku 1892 a trvala do Dostálovy smrti roku 1923. Nebyla ovšem po těchto jedenatřicet let stejně intenzivní, nýbrž jsou v ní přestávky, někdy i víceleté. Nejvíce se sblížili v době organizování společného vystoupení stoupenců katolického modernismu (almanach Pod jedním praporem, 1895) a následně dalších iniciativ, jakými byly vydávání knižní řady Básnické obzory katolické či periodika Nový život. Léta 1892—1899 dokumentují takřka nepřetržitou vzájemnou komunikaci. Nepochybná vnější porušení souvislého dialogu tohoto období prakticky nic neznamenají. Jako zlomový se jeví rok 1899, kdy hnutí Katolické moderny podřizuje své původní dominantní tendence modernismu v umění katolíků, reprezentované a neústupně hájené činností Bouškovou, tendencím novým, do té doby více méně vágním a latentním, politickým a církevněreformním, s nimiž od počátku sympatizoval a záhy se též identifikoval (i svými verši, i rozsáhlou publicistickou a redaktorskou činností) Dostál. Nikoliv bez příčiny a nikoliv jedenkrát jej Bouška právě před zpronevěrou původnímu programu obrody umění katolíků modernismem směrem k angažovanosti varoval: "Ty jsi žurnalista a ne básník, žurnalista básníka v Tobě zabil. Dobře bys redigoval denní bojovný list, ale měsíčník umělecký?" (s. 536) Tyto rozdílné postoje za daných okolností byly dále jitřeny rozdíly úředního postavení (Bouška byl zřejmě preterován) a z toho vyplývajících nejistot ekonomických, rozdíly v koncepčních názorech na funkce a poslání umění, v dostupnosti publikačních možností a v neposlední řadě byly zostřovány i jejich prostými lidskými slabostmi a leckdy i malichernými spory. Bouškovo disgustum, jež dával časem znát na všecky strany, takže se stalo až jakýmsi jeho osobním leitmotivem a jako takové i vstoupilo do titulu souboru, je pochopitelnou reakcí sebevědomého umělce plného tvůrčí síly a plánů, ale podléhajícího v nerovném zápase s příliš mnoha nepříznivými okolnostmi své doby, stavu a prostředí. Registrujeme několik delších přestávek v korespondenci, nejdelší z let 1908—1913. Co všechno za nimi vězí, o tom nyní lze jen spekulovat. Do budoucna ovšem nelze a priori vyloučit změnu nynějšího stavu. Úměrně růstu Dostálova zapojení do služeb politického boje, sbírání veřejných funkcí a účasti v nekonečných vnitrocírkevních i mimocírkevních polemikách vzrůstalo vzájemné vnitřní odcizení s Bouškou. Vztah Dostálův a Bouškův byl plný dramatických zvratů, ale přesto přetrval. Snad jeho občasné přirovnávání k manželství nebylo tak docela nepřípadné.

Třebaže Dostálovi chybělo mnoho darů, jimiž oplýval Bouška, citlivost uměleckého vnímání, rozhled po evropských literaturách, znalosti výtvarné, jazykové vybavení, překladatelské schopnosti, pracovní soustředěnost aj., předčil jej schopnostmi organizačními a improvizačním nadáním. Oba vyšli z jedné a téže historické epochy a situace, oba shodně si naléhavě uvědomovali nutnost překonání stále těsnějšího sevření římskokatolické církve sekularizovaným světem. Soubor jejich vzájemné korespondence je i přes svou jen relativní úplnost a s nutnou mírou shovívavosti k ediční realizaci cenným dokumentem.

Petr Hora