Několik slov o plodné diskusi

Roman Ingarden

Svoboda diskuse? — Ano, samozřejmě. Je to nezbytná podmínka všeho pokroku ve vědě a stejně důležitý činitel pro veškerý kulturní a společenský vývoj.

Snad není třeba o tom psát víc.

Ale pokud má být diskuse opravdu plodná, pak její svoboda nesmí být jen čistě formální, to znamená taková, že se diskusi nekladou žádné vnější formální zábrany. Musí se ještě vyznačovat jinými podstatnými rysy. Především musí plynout z opravdové vnitřní potřeby všech, kdo se jí účastní, a musí být ve­dena s ohledem na zachování jejich vnitř­ní­ svobody. Tato vnitřní svoboda se rodí z na­prosté opravdovosti myšlení, z upřímnosti vůči sobě samému a z žádnými okolnostmi nezastrašeného úsilí o vysvětlení věcí nevysvětlených, přijímaných nejednou dogmaticky jako víra nebo pod vlivem autority. Rodí se z potřeby ověřit přijímaná tvrzení nebo zastávaná přesvědčení (názory) v kritickém a současně nezaujatém badání.

Avšak vnitřní svoboda je opravdová jen tehdy, je-li všestranná (což hned vysvětlím) a dovoluje-li překonat všechny naše slepě následované náklonnosti k určitým idejím nebo hodnotám. Řekl jsem, že má být všestranná, to znamená, že se nemá vztahovat pouze na cizí individuálně nebo společensky přijímaná tvrzení, ale také na tvrzení vlastní, která jsme už uznali za pravdivá a odůvodněná. Jestliže jsme opravdu vnitřně svobodní, pak jsme vždycky připraveni — a daří se nám to lépe nebo hůře — zbavit se dočasně svých vlastních přesvědčení, tvrzení, a dokonce i vášní, abychom mohli vstoupit do diskuse zcela připraveni přijmout cizí názor, a ne pouze se záměrem prosadit vlastní mínění. Tam, kde chybí tato připravenost odstoupit od vlastních tvrzení a přijmout postoj našeho odpůrce — je diskuse od první chvíle spoutána a je vedena spíše jen zdánlivě nebo pro ukojení vlastní ctižádosti, a nikoliv společným úsilím dospět s diskutujícím protivníkem k pravdě. Rozhodující význam má tady zejména připravenost zbavit se dočasně vlastního hodnocení cizího stanoviska nebo postoje. Pokud se dočasně nezbavíme hodnocení, nejsme schopni spolehlivě vyslechnout cizí argumentaci ani pochopit, proč někdo jiný uznává určité tvrzení, které my považujeme za falešné, a vystupuje proti to­mu, které zastupujeme my. Výstižné a věrné­ pochopení cizí myšlenky, než dojde k jejímu eventuálnímu zavržení nebo uznání, je první podmínka opravdové a vskutku svobodné diskuse. Velikou úlohou při tom hraje osvobození od našich vlastních intelektuálních návyků, a především, zejména když se jedná­ o filozofické diskuse, vysvobození se z auto­matismu vlastního jazyka, z vlastního pojmového aparátu. Je to totiž nezbytný předpoklad k tomu, abychom se pokusili vyvinout úsilí (mnohdy velké) o pochopení cizího jazyka a pojmového aparátu. Mnohost tzv. národních jazyků, a hlavně mnohost specializovaných odborných jazyků jednotlivých filozofických skupin a škol a síla zvyku při použití pouze vlastního jazyka, neochota uvažovat v libovolném jazyce, která znemožňuje znovuzískání vnitřní svobody člověka, způsobují, že se dnes vytvořily opravdové zdi mezi lidmi a společnostmi různých druhů (vědeckých, uměleckých, kulturních, náboženských), zdi, které ztěžují, pokud zcela neznemožňují, vzájemné dorozumění v mnoha záležitostech teoretických i — co je horší — praktických. To, co má být prostředkem k vzájemnému dorozumění a k získání souhlasu se stejným tvrzením, se stává překážkou, kterou často nejde překonat. Navíc to není pouze překážkou pro vzájemné dorozumění mezi lidmi, nýbrž také pro pochopení reality, kterou vidí a jazykově formuluje někdo jiný. Tedy umíněné držení se vlastního jazyka, vlastního způsobu uvažování, vlastního hodnocení — je zrovna onen nedostatek vnitřní svobody, který činí iluzorním každý pokus o diskusi mezi lidmi.

Ochota seznámit se v “originálu” s cizím stanoviskem je ve vědě, a zvlášť ve filozofii první podmínkou osvobození od vlastních předsudků a zaujatosti. Je ale současně i první podmínkou pro nárok na požadavek, aby bylo naše stanovisko pochopeno a uvažovalo­ se o něm stejně svobodným způsobem, jako na to má nárok stanovisko cizí. Dokud není splněna tato podmínka, svobodná diskuse nemůže existovat. Dokud — jinými slovy — chybí ochota spolupracovat — na stejných právech a se stejným úsilím a stejnou spolehlivostí — při získávání poznatků nebo při osvobozování se od vlastních omylů, dotud nelze mluvit o uskutečnění opravdu svobodné diskuse a do té doby veškeré diskuse vlastně není třeba, poněvadž je jen zdánlivá. Jsou-li všechny strany­ připraveny společně zvažovat pouze neosobní tvrzení, nehraje-li v diskusi žádnou úlohu, kdo a kdy je odhalil nebo kdo za nimi stojí, jsme-li tedy všichni svobodni vůči tvrzením, o kterých se diskutuje, nebo vůči ideá­lům, o nichž se uvažuje, teprve tehdy má smysl vstoupit do diskuse.

Potřeba diskuse a její vlastní funkce se totiž rodí nikoli z touhy a žádosti prosadit vlastní stanovisko v jakékoli záležitosti (i když je pravda, že mnoho diskusí začíná z tohoto důvodu), nýbrž z omezenosti a nedokonalosti tvůrčích sil, obzvláště poznávacích, jediného člověka. Často se také rodí z vědomí naší jednostrannosti, mnohdy nevyhnutelné, protože plyne buď z našich schopností, nebo způsobilostí, anebo rovněž z našich vášní, které ji nejednou proměňují v zaujatost, v nedostatek vnitřní svobody. K překonání těchto lidských nedokonalostí má sloužit právě diskuse. Diskuse, která je hledáním pomoci u druhých, ověřením toho, k čemu se povedlo dospět nám samotným, a doplněním toho, co jsme vlastním úsilím nebyli schopni získat. A právě v této funkci vzájemné pomoci jednoho druhému, ve spolupráci, diskuse může a měla by získat tu svobodu, které bychom se všichni měli dožadovat jako lidského práva a zároveň něčeho, co diskusi může teprve učinit diskusí spravedlivou.

Přeložil Krzysztof Bystrzycky.

© Wydawnictwo Literackie, 1987

Článek byl přeložen z originálu Romana Ingardena “O dyskusji owocnej słów kilka”, in Książeczka o człowieku, Wydawnictwo Lite­rac­kie,­ Kraków 1987, s. 173—176.