Listy básníků-přátel

Není dálky. Vzájemná korespondence Františka Halase a Jana Zahradníčka z let 1930—1949.

Ed. Jan Wiendl a Jan Komárek. Praha a Litomyšl, Ladislav Horáček-Paseka ve spolupráci s Katedrou české literatury FF UK 2003.

Kompletní edici vzájemné korespondence Františka Halase a Jana Zahradníčka, která byla připravena v rámci semináře nakladatelské praxe pražské filozofické fakulty, vítáme jako přínos dokumentární i kulturní. Přátelství obou básníků, pozoruhodné už svou světonázorovou bipolaritou, se totiž stalo šířeji známou součástí naší literární historie: kromě Fučíkova Čtrnáctera zastavení, připomenutého citátem v úvodu edice, ho kouzelně popisují např. Seifertovy Všecky krásy světa. A další informace o něm teď můžeme čerpat přímo od pramene.

Soubor 143 dopisů vypovídá o tomto vztahu už pouhými chronologickými údaji. Pořadová čísla jednotlivých položek ukazují, že Zahradníček byl většinou o dva tři dopisy napřed; Halas jeho náskok občas vyrovnal — hlavně pohlednicemi z cest a k svátkům — a teprve v posledních šesti letech v počtu dopisů vedl. Zahradníčkovy listy jsou v průměru delší a jaksi naléhavější; pisatel jako by se o adresátovu přízeň znovu a znovu ucházel. Halas naopak ve svých dopisech mluví jako trpělivější starší bratr, který mladšího tesklivce uklidňuje a chlácholí, např. takto: "Ty, Honzo, neblbni, jsi jedním z těch 2—3 lidí, kterým se dávám bezelstně a celý! Nesmíš být jak milenka, abych ti opakoval každý den třeba, že jsem zrovna takový… Seifert není to co ty pro mě." (s. 10) A duchovní pouto nenapínal ani protiklad komunistického a katolického přesvědčení. Zahradníček jen zřídka svou víru zdvořile doporučí — "Posíláme Ti pozdrav z rodného kraje Tvého patrona, který by byl rád patronem i Vašemu synku, kdyby byl pokřtěn" (s. 61) — a Halas ji stejně zdvořile odmítne — "Nevím, kolik ti pomáhá tvá víra, ale myslím, že taky mnoho né. Ale co já mohu o tom vědět? Té milosti nenalézám ani nepřichází, snad si ji málo ždám" (s. 51), i když mu ji někdy závidí: "Ty máš sv. Augustýna, a co mám číst já? Komunistický manifest?" (s. 19) Jen jeden dopis svědčí o prudkém názorovém střetu — 10. listopadu 1948 vyčte Zahradníček Halasovi článek o Leninovi psaný v době naplněné "temným bědováním bitých a vyslýchaných" (s. 98) — ale i v této zkoušce jejich přátelství vydrželo.

Vydaná korespondence je příspěvkem nejen k studiu Halasova a Zahradníčkova životopisu, ale i k poznání životního stylu básníků v širším měřítku. Jedním z nejčastějších motivů v dopisech je dilema týkající se vysedávání literátů po vinárnách. Oba přátelé si na jedné straně stěžují, jak jim tento způsob života narušuje tvůrčí rytmus a znechucuje je snobstvím a klepařením, ale na druhé straně se přiznávají, že je magicky přitahuje. Ano, vinárny byly a jsou líhní mnoha uměleckých aktivit, ale pro talentované mladíky venkovského původu představují riziko. Dopisy to jedinečně ilustrují, a nebyl to případ jen Zahradníčkův a Halasův. S tím souvisí další problém, o kterém se tu dočítáme: mnoho básníků (i ti vylíhnutí ve vinárnách) mělo potíže zakotvit v pravidelném zaměstnání a v rodinném zázemí. Zahradníček např. zdaleka nebyl jediný český básník, který jen se značnými komplikacemi dokončil univerzitní studium. Jako by se básnické aspirace a vysokoškolské vzdělání navzájem odpuzovaly.

Komentářů k literárním dílům v těchto dopisech mnoho nenajdeme; Halas ani Zahradníček si nedělali z korespondence kritickou tribunu. Jen místy narazíme na to, jak si oba přátelé navzájem oceňují své nové verše. A zatímco Halas při takových příležitostech jen povšechně chválí, Zahradníček se pouští i do konkrétnějšího rozboru, např. nad Halasovým Krásným neštěstím: "Jen ještě něco Ti o tom řeknu, o předrážce a o střídání mužských a ženských rýmů. Ale to jsou všechno věci, které nedělají básníka, ty mu jen pomáhají. Dal bych celé Nezvalovo ,Snídání‘ s tak přesným metrem a dobrými rýmy za jedinou tuto báseň, i když neodpovídá přesně schematu." (s. 15) Projevuje se tu Zahradníčkovo dvojí vidění — autorské i redaktorské.

O celkovém vývoji vztahu Halase a Zahradníčka není třeba se tu šířit — ten je totiž precizně rekapitulován v ediční zprávě. Oba editoři ho vystihli jak s potřebnými historickými detaily, tak s vyváženým interpretačním pohledem — příkladem mohou být jejich nezaujaté a ideologicky nezatížené zmínky o postojích katolických literátů za druhé republiky a za protektorátu (s. 115, 121, 124—125). Objevili jsme jen několik věcných chyb: obec Luka nad Vltavou (s. 84, 87) nikdy neexistovala — jde buď o Luka pod Medníkem, nebo Luka nad Jihlavou; podnik Brněnská tiskárna (s. 125) se správně jmenoval Občanská tiskárna; Jaroslav Kratochvíl nebyl ministrem protektorátní vlády (s. 119); Václav Renč nebyl dramaturgem olomouckého divadla v letech 1942—1948 (s. 115), nýbrž v sezoně 1945—1 946 a pak 1962—1967 (viz Lexikon české literatury).

Celkem uspokojivě si editoři poradili i s pravopisnými úpravami textu, i když jim říkají "gramatické" (s. 127; gramatika ovšem není totéž co pravopis). Jen některá řešení jsou diskutabilní: např. "sv. Augustýna" (s. 17 a 19) mohlo zůstat v podobě "sv. Augustina", "k Italii" (s. 33) mělo být upraveno na "k Itálii", v poznámce 239 na s. 115 je psáno postaru "sepjetím", ale to jsou detaily. Stává se, že student bohemistiky, který se zajímá přednostně o literaturu, až při konkrétní ediční práci zjistí, k čemu jsou dobré ty suchopárné a protivné lingvistické disciplíny. Také v tomto smyslu je knížka Není dálky… poučná.

Karel Komárek