O hranici možností

Jiří Fried: Síla osudu a jiné povídky.

Praha, Academia 2002.

Spisovatel Jiří Fried (1923—1999) na konci šedesátých let napsal několik povídek. Zůstaly celá léta nevydány, autor je neustále opravoval a přepisoval. Před svou smrtí je v rukopise připravil k tisku pod názvem Baroko a jiné zprávy. Povídky však nakonec spatřily světlo světa v roce 2002 pod názvem Síla osudu a jiné prózy, když celý soubor doplnila povídka "Síla osudu" a Friedova slavná novela "Hobby", vydaná samostatně už v roce 1969 v Československém spisovateli. Podle ediční poznámky povídku "Síla osudu" Fried započal i dokončil nedlouho před svou smrtí, zatímco ostatní texty původně pocházejí z let 1968 až 1970. (V roce 1970 je Fried nucen odejít z nakladatelství Československý spisovatel; je to zároveň rok, jímž začíná jeho dlouhé prozaické odmlčení. Od té doby psal pouze scénáře pro film a televizi.)

Období, kdy byl Fried zaměstnán v Československém spisovateli (1959—1970), je však zcela zasvěceno próze. První a patrně nejčtenější byla hned jeho první novela Časová tíseň z roku 1961, o jejímž významu pro emancipující se literaturu šedesátých let bylo už napsáno mnoho. Časový odstup od jejího vydání však ukazuje, že téma, na které tehdejší čtenářská a kritická veřejnost jedině soustřeďovala svou pozornost (otázka, zda může být kolektiv měřítkem ceny práce jedince), nemusí být nutně považováno za ústřední motiv knihy. Soudobými recenzenty kritizovaná schematičnost při aplikaci tehdy diskutovaného tématu na velice osobní příběh se jiným komentátorům později jevila v konfrontaci s dalšími Friedovými prózami spíše jako tápavost prvotní formulace problému, kterému se chce Fried v literatuře věnovat čistě sám za sebe, než jako poslední ústupek diktátu své doby — viz "Rozhovor M. Červenky, Z. Pochopa a V. Karfíka nad Friedovou novelou Hobby", Orientace, č. 6, 1969.

Právě novela "Hobby", která otevírá soubor Síla osudu a jiné prózy, se zdá Friedovo literární úsilí završovat — potvrzením by mohlo být i to, že po ní Fried už prakticky nic nenapsal, zatímco jí rychle po sobě předcházely novely Abel (1966), Pověst (1966) a román Léto v Altamiře (1969; vyjít mohl až v roce 1992).

Přestože uplynulo více než třicet let od jejího prvního vydání a byla mnohokrát komentována, stojí za to ještě jednou se k novele "Hobby" vrátit.

"Hobby" na první pohled předkládá cosi jako biografii člověka, který žije svým koníčkem, opisovačstvím. A současně studii opisovačství, z něhož se jednomu člověku stala celoživotní náplň (viz "Pořádek a rozměr práce nás nabádá […] na této u nás 12. straně rukopisu […]" — s. 16). V průběhu biografie (studie) se vytváří nejen pochopení pro to, co opisovačství vlastně všechno nabízí, ale i způsob, jakým ho autor biografie (studie) chce a musí podat. Postupně se odhaluje, že už od samého počátku nejde o klasickou biografii, ale o pozoruhodně stavěný narativní text. Jeho zajímavost mimo jiné spočívá ve vytváření jakéhosi protipohybu: zatímco opisovač se pozvolna noří stále hlouběji do svého hobby, zrcadlově se "vynořuje" autor jeho životopisu a stává se v závěru jeho další postavou — žákem a obdivovatelem opisovače.

Novela se skládá ze dvou nestejně dlouhých částí. První z nich, delší, se snaží podrobně popsat genezi hobby a končí jedním velkým opisovačským projektem. Ve druhé se přenášíme do doby, kdy je koncipován opisovačův životopis. Zde je opisovač už starým mužem a autor životopisu popisuje jejich vzájemná setkávání. Teprve nyní se naplno odkrývá, že čas vyprávění první části, tedy čas, který se vždy liší od času zobrazovaných událostí, je ve skutečnosti časem událostí zobrazovaných později v části druhé (objevuje se dokonce přesná datace — popisované události končí rokem 1942, sama studie vzniká v roce 1968). Pisatel biografie (studie) v první části není ve skutečnosti vševědoucím vypravěčem, ale zatím jen nezobrazenou postavou. Rafinovanosti novele dodává fakt, že už v oné retrospektivě jsou roztroušeny nenápadné odkazy na to, že domnělá autorská ironie je vlastně formou obdivu a úcty postavy, která opisovače osobně zná.

Protože podstata opisovačství (a každého koníčku) tkví v jeho stálém pohybu, přetváření, v dění, je zachytitelné jen něčím, co vykazuje podobné vlastnosti — literárním textem. Pisatel a opisovač jsou si proto v tomto ohledu blízcí a navzájem se potřebují. Jedině z jejich setkání může vzniknout portrét opisovačství. Opisovač je do něj sám pohroužen natolik, že o něm nemůže ještě navíc psát a přemýšlet (o jeho hodnotě, poslání atd.), on ho promýšlí, uskutečňuje jeho možnosti; pisatel zase získal pozoruhodný námět pro své psaní a inspiraci pro vlastní úvahy.

Tady je nutné říci, že ačkoli studie přináší trefné postřehy o fenoménu hobby obecně (a o peripetiích, které s ním mohou být spojeny), nikdy se nemůže stát prvoplánově modelem pro vyjádření nějaké autorovy teze (například té, že principy tvorby se uplatňují i jinde než ve společensky uznávaných oblastech). A to z jednoho důvodu. Hobby je zde totiž pěstováno s takovým zaujetím a popisováno s takovou literární přesvědčivostí, že jednoduše není čas na nějaké úvahy, které nesouvisejí přímo s jeho dalším rozvíjením. V hobby buď zálibu najdete, nebo ne. Zrovna tak ve vyprávění o něm můžete hledat ohromující a rozmanité významy a skrytá poselství, nebo si marně lámat hlavu, proč o něčem takovém někdo ztrácí slovo. Ale každé tvrzení o hobby tu působí nepatřičně, protože se ho snaží vměstnat do nějakého už existujícího řádu, ale právě řád je tady tím, co se teprve buduje.

Nepatřičnost takových soudů bezvýhradně potvrzují recenze na "Hobby". Zdeněk Pochop ve zmiňovaném rozhovoru v časopisu Orientace z roku 1969 vidí v opisovačově osudu "demonstraci bezradné situace člověka v moderním světě", útěk "z tísně moderní doby", opisovač podle něho dosahuje falešné blaženosti v "zakutání do svého koníčku", v sebezapomnění, v odloučení od světa. Jiří Kratochvíl rovnou tvrdí, že opisovačův příběh "o zrůdné proměně je tak (a možná navzdory autorskému záměru) především varováním", zatímco "jedině možná pravda je — věčná ,časová tíseň‘ a ,ábelovské‘ pochyby". ("Zrůdná proměna", Host do domu, č. 10, 1969.) Naproti tomu Miroslav Červenka dovozuje, že "vnitřním samopohybem, interním rozlišováním a strukturací rozrůstá se opisovačova činnost v celou bohatě diferencovanou oblast, schopnou snad stát se dějištěm nebo materiálem seberealizace bez požehnání odkudkoli zvnějšku" (opět Orientace, č. 6, 1969). Vladimír Karfík uzavírá: "Opisovač se svou činností zařazuje na určitý bod tradice […] . Není mimo tradici — tedy činnost, vytváření hodnot v čase, není mimo společnost." (tamtéž)

Čtenáři vlastně při pozorném čtení ani není umožněno, aby uvažoval o nepřípadnosti opisovačova chování a vnášel sem cizorodá měřítka. Znamenalo by to de facto vystoupení mimo zobrazované události, a to právě obdivuhodně pečlivý a nikdy nenudící popis nedovolí. Ten neotevírá opisovačův svět naráz, ale v postupných krocích, které časově a logicky odpovídají faktickému vývoji opisovačství. Sdílí s ním jeho pohyb, promýšlí (a domýšlí) s ním jeho možnosti. Detailně analyzuje všechny zákruty koníčku, nepodařené experimenty, cesty jeho dalšího směřování, líčí groteskní i vážné příhody, které byly touto činností vyvolány. To vše v rozvinutých, stylisticky vybroušených souvětích, pro která si Friedovy prózy vysloužily označení "intelektualizované" či "analytické".

Zde je třeba se na okamžik zastavit a neodbýt vše jedním slovem. Složitost větné skladby není samoúčelná, nemá komplikovat, co je v jednodušších syntaktických konstrukcích srozumitelné. Jedná se o jediný možný způsob, jak pustit ke slovu vztahy, které jsou ve hře. Např.: "Ženě samozřejmě neuniklo, co se s ním děje. Začala se vyptávat; brzy přišlo to známé ,co ti je‘ a ,není ti něco‘, to starostlivé oťukávání, které sice z příčin, na které se ptá, předem nevylučuje žádnou, ale v naději svého druhu se přece jen silně přimyká k okruhu drobných tělesných strastí." (s. 29) Nebo: "Závěr, že podpis, takový, k jakému především tíhnul, ještě je a už není písmem a stává se sám sebou, tedy slovem, nebo něčím úplně jiným, teprve když tím vším přestane být, jej ohromil; přitom je ovšem třeba mít na paměti, že výraz ,závěr‘ tady není docela na místě, protože poukazuje ke stavu mysli úplně uspořádané, k hotovému soudu a ukončené myšlence, zatímco opisovač tenkrát prožíval cosi zcela jiného, totiž jen zmatek, rozčilení, a dokonce i úzkost." (s. 12)

Vypravěč se snaží odpovědně popsat každou novou situaci, do které se opisovač dostává, a to tak, že celou šíři aspektů, vztahů a dějů, navzájem se podmiňujících a vyvolávajících, nechá vystoupit prostřednictvím vztahů syntaktických v rámci jednoho souvětí. Každé souvětí je tím pádem nositelem vnitřního napětí, které způsobuje v další větě novou konfiguraci zobrazovaného, a tím posun v ději: "Ačkoliv po celou dobu klamal sám sebe, styděl se ještě za svou vznikající vášeň, nikomu se s ní nesvěřil a vydával se jí s úsměvem, kterým ji chtěl zlehčit, znicotnět a udržet v mezích maličké podivnůstky, zasahovala už do jeho života velice významně. Vedla například k tomu, že se stal nápadně pilným a svědomitým úředníkem. Aby mohl psát, hodně a neustále, přibíral si stále větší agendu; strohá úřední řeč mu nestačila; aby mohl napsat co nejvíc slov, vět a řádků, pouštěl se do vyjádření tak obšírných, že v něm proto představení brzy viděli vzor píle a kolegové kariéristu. Krčil nad nimi rameny. Uhýbal před jednoduchou pravdou a namlouval si, že se usadil a zvážněl a že našel opravdový vztah ke svému povolání." (s. 13—14)

Čtenář může jedině nepřistoupit na hru. V opačném případě ho zaujme, jak je vlastně opisovač nucen chovat se přísně racionálně a pragmaticky — musí si umět poradit s nečekanými nástrahami (nemá žádného předchůdce ani učitele), hobby klade nároky na jeho samostatnost, pružnost, úsudek, odhad, houževnatost.

Věrnost hobby opisovači také umožňuje příkladně si zařídit svůj takzvaný osobní život. Navzdory (nebo díky?) oddělení rodinných záležitostí od oblasti vlastní seberealizace totiž dosahuje toho, že po počátečních zmatcích skvěle funguje obojí. Např. o jeho vztahu k synovi se dočteme: "Opisovač mu byl dobrým otcem. Chceme tím říci, že se k němu choval s lhostejností, která se nikdy nedala nazvat nedostatkem lásky, a s láskou, které nikdy nehrozilo nebezpečí, že překročí citové meze, obvyklé ve spořádané domácnosti." (s. 16) Jeho žena, kterou miluje, pro jeho vášeň našla pochopení, jejich vzájemné soužití je harmonické. Syn zase projevuje otci sympatické sklony.

Záviděníhodné může být také to, jak opisovač dokáže využít mnohovýznamovosti všech viditelných znaků — jednání, slov, zavedených společenských institucí (měl přeci manželku, rodinu, dům, práci v úřadě) — k zamaskování svého intimního života. Činí zadost společenským povinnostem, a přesto si dovede uchránit svůj životní prostor. Má klid před dotěrnými otázkami, aniž by trpěl existenčními starostmi spojenými s demonstrativně asociálním způsobem života. Chová se a mluví stejně jako všichni ostatní, přesto tytéž úkony skrývají úplně jiný obsah. Typická je situace, kdy si v úřadě vybírá z novin článek, který by mohl opsat, a když není s žádným spokojen, nahlas před kolegy pronese, že "v těch novinách dneska zase nic není" (s. 35), což jsou přeci stejná slova, jaká užívají i oni, když nejsou spokojeni, přestože nehledají předlohu pro opis, ale zprávu, která by stála za pozornost. Opisovač si neskrývaně hledí svého a ještě dokáže vyvolat dojem sounáležitosti s kolektivem.

"Hobby" umí strhnout minuciózní pečlivostí při zachycení sebemenšího detailu ve vývoji záliby i situací, do nichž tato záliba svého vyznavače vrhá, a osobním zaujetím obou hlavních postav. Opisovačovo jednání si pro to, aby bylo pochopeno, vynucuje překreslení zdánlivě neměnných hranic světa, v nichž se chápání sebe sama odehrává, a to právě fikční svět vyprávění vždy umožňuje. Opisovač tak vzdává svou činností hold opisovačství (prostřednictvím spisovatele), postava pisatele zase spisovatelství (skrze opisovače).

U Friedových povídek zařazených vedle "Hobby" do souboru lze s jistou mírou zjednodušení rozpoznat dvojí polohu. První z nich sleduje příběhy lidí, kteří se, hodnotí-li je vox populi, chovají nepochopitelně ("Baroko"), či dokonce úchylně ("Láska"), přičemž příběh povídky umožňuje v jejich společensky málo tolerovaném jednání odhalovat zcela samozřejmý smysl a motivy, dokonce totožnost v logice adaptačních technik v situaci, kterou si sami nezvolili. To je moment, s kterým se setkáváme už v novele "Hobby". Druhou polohou je představení takové situace, v níž už logika není nic platná, neboť byly zničeny životní možnosti, v kterých se může pohybovat. To už je moment nový. V "Žárlivosti" jsme svědky ochromení rozchodem s milenkou, v "Síle osudu" zase přichází tragická smrt, která už nic nedovoluje — není tu nic k pochopení, k analýze, volbě. (Mimochodem právě "Sílu osudu", v níž je zásah z oblasti mimo dosah kontroly tak fatální, Fried napsal těsně před svou smrtí.)

Novela "Hobby" je zhuštěnou kronikou, ve svém líčení se snaží najít počátky toho, co chce sledovat, a odmlčuje se s výhledem na nedaleký konec. Usiluje o celistvost, o výpověď, k níž není co dodat. Koncentruje na minimálním prostoru maximum na sobě závislých problémů, myslitelných v souvislosti s tvorbou všeho druhu. Povídky jsou v tomto ohledu fragmenty. Objevuje se v nich ale i nové silné téma — tělesnost ("Příhoda", "Zátor", "Láska"), takže nelze bez výhrad říci, že si povídky všímají vždy jen jednoho aspektu toho, co se "Hobby" snažilo zachytit v celku. To by platilo snad jen pro povídky "Baroko", "Sad" a "Láska".

Dojem fragmentárnosti (nikoli ve smyslu variace na jedno téma) umocňuje i fakt, že každá povídka zastupuje jiný literární útvar — najdeme zde dopis, laboratorní zprávu, vyznání, vzpomínku, elegii. Většina povídek podává jediný příběh nebo výjev, odehrávající se v krátkém časovém úseku. Děj plyne bez odboček a epizod.

A nejen to. Uvedení do děje je redukováno na nezbytné minimum (a často chybí úplně), stejně tak načrtnutí minulosti zobrazovaných postav, motivy jednání či jejich možné důsledky (kromě povídky "Láska"). Někdy se redukuje i samotný děj, a to až na pouhou zmínku o nějaké zajímavůstce ("Zátor", "Sad"). Malý rozsah činí z některých povídek momentky, pořízené v neurčité době na neurčitém místě. Zakončením je mnohdy prosté přerušení vyprávění, aniž by předcházela pointa nebo její nečekané popření.

Společnou mají povídky s novelou snahu o to, aby byly rozehrávané vztahy v zobrazovaném světě vždy s každou svou novou konfigurací vyvolanou dějovým posunem zapojeny do jednoho souvětí, a to spolu s těmi momenty, které dějový posun spouštějí. Tím zůstává stále přehled nejen o těchto vztazích, ale i o tom, jak se případně podílejí na rozvíjení děje. A opět jedině vsazením do jedné věty je toto vše vůbec vyjádřitelné. Např.: "Byl jsem tak zaražený jejím nepřátelstvím a tak zaskočený svým chybným krokem, rozumí se tím, že jsem nedokázal trvat na svém a neodmítl prohledat obleky, že jsem později celý zmatený přihlížel, jak slídí po bytě a hledá v kredenci, v prádelníku a na dně mé skříně, ale dokonce jsem se toho krámování sám zúčastnil a tím ji ještě více utvrzoval v její neuvěřitelné domněnce." (s. 97)

Komplikovaná větná stavba ani povídkám neubírá na čtivosti a poetičnosti. Friedův jazyk je i zde velice nápaditý, ačkoli se obejde bez nadbytečných dekorativních prostředků: "Představoval jsem si ty dva, jak lezou jako mouchy po skalní stěně; byli jako dva černé body, které spojovalo lano, narýsované tuší, a lezli po něm možná především proto, aby se navzájem zachraňovali." (s. 174)

S větnou kompozicí souvisí členění textu. Například v "Žárlivosti" chybějí odstavce, což svým způsobem podporuje celkovou imitaci těkání zobrazovaného rozbolavělého vědomí, které po milenčině odchodu nemá sílu ani důvod své vjemy nějak uspořádávat. Naopak v povídce "Patnáct set" není překotné tempo a absence odstavců výrazem imitujícím splynutí s proudem vědomí nebo stržení dějem (jako je tomu pro změnu v povídce "Láska"), ale důsledkem snahy o vyvolání pocitu neodvratnosti zbytečné rozepře. V "Síle osudu" zase dlouhé odstavce pomalu sunou vyprávění k jeho předem známému tragickému konci.

Přesto povídky nepřinášejí a ani nemohly přinést — pokud dobře rozumím logice Friedových próz — oproti novele "Hobby" nic převratně nového. V povídkách "Sad" nebo "Zátor" už je zmíněná fragmentárnost dovedena za hranice obsažnosti. Ale povídky "Láska" a "Síla osudu" určitě stojí za přečtení.

Oldřich Vágner