Kam směřují česká a americká poezie

Jiří Flajšar

V tomto eseji jsem původně chtěl zmapo­vat působení americké poezie na české prostředí po roce 1945, zejména pak situaci po roce 1989. Letošní anketa v šestém čísle časopisu Host (s. 4—21) mě však přivedla k úvaze obecnější — o roli české a americké­ poezie v české kultuře dnes.

Sedmnáct českých spisovatelů a kritiků, kteří jsou v hostovské anketě zastoupeni, se na otázku “Jak se v posledních třinácti letech změnilo postavení a funkce literatury?” vyjádřilo několika způsoby — například Ivan Binar­ volá po návratu plošné státní podpory literatuře, které hrozí po nástupu masové nenáročné zábavy zánik. Sylva Fischerová připo­míná, že česká literatura po roce 1989 přestala fungovat jako “náhražka společenské, politické či filozofické aktivity”. Mnozí z respondentů hostovské ankety si stěžují na fakt, že politický a kulturní vývoj u nás po roce 1989 učinil z literatury zboží, které musí být konkurenceschopné. Josef Škvorecký však na tomto stavu na rozdíl od mnoha v Čechách žijících kolegů nevidí nic špatného, neboť konzumní literatura je manifestací na Západě­ běžné vlády trhu, jenž menšinovým žánrům jako poezie a kvalitní próza umožňuje nejistou existenci v úzkém kruhu přívrženců, na prahu ekonomické únosnosti. Milan Uhde v této anketě odmítá nářky nad porevoluční ztrátou vážnosti literatury a vidí přednost současné situace v absenci cenzury a ideologického omezení literatury a v demokratické svobodě publikovat téměř cokoli, pokud k tomu autor nebo nakladatel získají potřebné finance. Uhde připomíná, že ani režimy, kde vládne svoboda vyjadřování a tržní ekonomika, se podpory svých literatur nesmí zříci, neboť “autentická svobodná kultura zejména malého národa se neobejde bez promyšlené, systematické a konkrétně zacílené státní podpory”.

Michael Hauser vidí problém současné kultury v příchodu vlády kapitálu a také v tom, že literatura se odcizila své tradiční funkci, psaní “se odtrhlo od subjektu, který se stal přežitkem v postmoderní literatuře a umění, stejně jako v neosobní nadnárodní firmě”. Jiří Holý realisticky upozorňuje na fakt, že problémy současné české literatury mají obdobu i na Západě, kde rovněž “literatura už prostě nemá tu prestiž, jakou mívala dříve”, a i když “zůstává jedinečnou součástí kultury”, “nemá výsadního postavení”, jež zaujal film, televize, video, hudba, internet a další média populární kultury. Nejextrémnější pozici zaujímá Milan Machovec, podle něhož je “nyní česká literatura nasamémdně pozornosti veřejnosti […] a to snad nejvíce od chvíle, k níž datujeme vznik této národní literatury”. S tím bohužel nelze než souhlasit, diskutabilní je ovšem Machovcovo tvrzení, že se umění a literatura nesmí spokojit s rolí “čistého umění” a musí se “plést” do politiky, nemá-li “zajít na úbytě”. Literatu­ra politická a společensky angažovaná totiž­ snadno a rychle zastarává, což je i osud po roce 1989 tak populární disidentské literatury, kterou čeští čtenáři brzy vyměnili za atraktivnější (protože stravitelnější a apolitické) žánry populárních detektivek, biografií a memoárů.

V české poezii po roce 1989 podle Petra A. Bílka nastalo několik zásadních změn, jež by zdánlivě mohly potvrzovat obavy o další osud krásné literatury, jež v anketě zazněly. Poezie totiž stejně jako literatura obecně přestala u nás hrát roli veřejného politizujícího diskurzu, jehož atraktivita je podpořena­ mimoliterárním přesahem tajných informací, jež čtenáři poezie za totality získávali četbou “mezi řádky”. Stala se tudíž tím, čím je i na Západě — svobodným, avšak stále okrajověj­ším médiem lyrické privátní zpovědi. Čtení mezi řádky se opět stalo výlučně doménou literárních kritiků a okruhu přátel autorů, ostatní čtenáři svou pozornost obrátili například na politiku a populární kulturu. Současně­ s náhlou možností publikovat cokoli došlo u nás i ke změně na trhu poezie — stala se ekonomicky nevýhodným žánrem, jehož náklady drasticky poklesly. Od roku 1993 je kromě několika nejslavnějších básníků veškerá česká poezie publikována samotnými autory nebo v malých a regionálních nakladatelstvích a “nejjistější cestou, jak získat sbírku poezie, bývá požádat o ni jejího autora”.

Jak se závěry respondentů zmíněné ankety projevují při jejich aplikaci na recepci modelové světové, v tomto případě americké poezie u nás? Situace poezie v překladu je po roce 1989 vážná, ale nikoli kritická. Na jedné straně padly ideologické překážky k publikaci mnohých amerických básníků, jejichž občanské a umělecké názory byly neslučitelné s doktrínou socialismu. Na druhé straně však vydání jakékoli překladové sbírky nebo výboru představuje obrovské ekonomické riziko pro nakladatele. Lze proto očekávat, že zvláště v případě americké poe­zie budou noví autoři v češtině asi opět zpřístupňováni především stručnou formou obvyklou z dob minulého režimu — v kratších medailonech a ukázkami několika básní v literárních periodikách ve formátu, jaký v letech padesátých až devadesátých proslavila Světováliteratura, na niž po jejím zániku v po­lovině devadesátých let navazují další česká periodika.

V devadesátých letech sice začaly sporadicky vycházet kvalitní výbory z jednotlivých básníků (nejpřekládanější v posledních letech byli přední básníci beatnické generace Allen Ginsberg a Gary Snyder), avšak jednalo se zpravidla o autory u nás již dříve v antologiích představené, kteří se proslavili kromě básnické tvorby rovněž jako přední ideologové svo­body, humanismu a práva na společenskou alternativu. Kromě formální různorodosti měla pro české čtenáře americká poezie vždy punc výjimečnosti, neboť byla před rokem 1989 ojedinělou vstupenkou do myšlení svobodného světa a aura nositelky změn a novinek této poezii zůstala dodnes. Dnes se k tomuto působení přidává, v dobrém i špatném, také odraz kulturní hegemonie USA a globálního působení na kulturu zbytku světa. Jsem nicméně přesvědčen, že se v dalších letech můžeme těšit na postupné rozkrývání­ bohatství poetických stylů americké lyrické poezie, o němž se evropským národním poeziím může jen zdát — od formalismu přes konfesijní zpověď ve volném verši po romány ve verších a poezii jazykového experimentu (poslední zmíněnou poetiku rozvíjí internet a multimediální technologie posledních let). Podle vývoje nedávných let je i přes absenci grantových zdrojů u nás možné­ očekávat další rozmach překladů a odborných studií o americké poezii, z níž až na řídké výjimky zůstává do češtiny nepřeložena většina­ uznávaných autorů posledních třiceti let i četní autoři dřívějších generací.

Chris Agee v úvodu k dvojčíslu 7/8 magazínu Metre, které je věnováno americké poe­zii, vzpomíná, jak kdysi navštívil autorské čtení Roberta Fitzgeralda, vlivného britského básníka a uznávaného překladatele Homéra, který pravil, že literatura klasiků přežije, po­kud se v každé generaci najde vždy několik nadšenců, kteří budou jejich dílo tlumočit dále. Totéž platí i pro další osud americké poezie u nás — nebude sice nikdy většinovým žánrem a její politická role hlasatele zakázaných svobod se (doufejme) již nevrátí, avšak zůstane cennou studnicí uměleckého výrazu, jejíž potenciál k rozvoji jazykové kultury a estetického cítění je mimořádný. O údajné krizi americké poezie, která od meziválečného vrcholu popularity zaznamenala ústup ze slávy, se v padesátých letech obdobně vyjádřili dva přední básníci a kritici, W. H. Auden a Randall Jarrell, podle nichž je vlastně požehnáním pro básníka a poezii, že zůstává žánrem obtížným, okrajovým a většinou čtenářské obce nepochopeným, neboť ona hrstka čtenářů si k ní vždy cestu najde.

Od konce sedmdesátých let se v USA prosazují tzv. noví formalisté, básníci a kritici, kteří chtějí pro poezii získat větší koláč na mediálním trhu a horují pro návrat k na­rativní a rýmované tvorbě, která údajně v převládající poetice konfese od konce pade­sátých let v poezii chybí. Teze o úpadku americké poezie, k němuž měl přispět také poválečný rozmach univerzitních programů tvůrčího psaní, ovšem nejsou zcela přijatelné. I v USA a jiných západních demokraciích totiž poezie nikdy v historii neměla status opravdu masově populárního uměleckého žánru. Americký kritik David Bergman soudí, že “poezie byla pro Američany vždy okrajovou záležitostí. V devatenáctém století byla […] prostředkem ke zlepšení paměti a schopnosti mluvit na veřejnosti. Ve dvacátém století se stala levným druhem terapie”.

Philip Levine, rozhněvaný muž poezie proletářské Ameriky, vzpomíná na návštěvu iowských kurzů psaní Johna Berrymana v temné době mccarthyismu poloviny padesátých let minulého století, kdy Berryman energicky prohlásil za pomíjivé spory tehdejších politiků, které plnily titulní stranu NewYorkTimes. Jako trvalejší diskurz naopak propagoval ódy Johna Keatse, které se prý budou číst tak dlouho, dokud bude existovat anglický jazyk. Robert Pinsky, přední americký básník a popularizátor poezie, obdobně soudí, že hlasy, které naříkají nad úpadkem kulturního statusu poezie v USA i jinde ve světě,­ představují součást kulturní transformace, z níž poezie vychází jako menšinový, avšak stále potřebný a živoucí žánr:

“Je unavující a snad i zbytečné meditovat o ,krizi‘ […] Uvědomuji si, že potřebuji slyšet autorský hlas — hlas člověka v básni. Jediný lidský hlas — který se nemůže rovnat filmovému spektáklu ani lesku hudby a divadelnímu ztvárnění emocí — hlas básně komunikuje něco ze všech těchto médií spolu se vzácným vědomím lidskosti. Navzdory vizi Whitmanových Stébeltrávy nás poezie nespojuje v masu, přesto ji však v sobě nosíme jako nádobku nebo něco cenného, snad jako přídomek naší imaginace. A období jejího působení rozhodně není u konce.”

O krizi poezie nenasvědčují ani vydavatelské statistiky. Ředitelka newyorského Do­mu básníků (Poets House) Lee Briccettiová zmapovala publikační strategii tohoto žánru a došla k závěru, že na prahu jednadvacátého století je v USA publikováno relativně nejvíce poezie v historii a jednotlivé styly a poetiky jsou historicky nejrůznorodější. Není to ovšem zásluha několika největších nakladatelských konglomerátů, které prakticky ovládají knižní trh a samy jsou řízeny giganty zábavního průmyslu (např. Time, Warner, Bertels­mann atd.). Většina z více než 1300 básnických sbírek, které ročně v USA vyjdou, pochází z tzv. malých a nezávislých nakla­datelství, jejichž rozmach rozhodujícím způsobem přispěl v posledních desetiletích k demo­kratizaci a decentralizaci americké ­literatury a k rozvoji alternativních způsobů prodeje knih. Například autorská čtení se stala nejjistějším odbytištěm pro sbírky poe­zie, neboť­ větší komerční knihkupectví zpravidla poezii nenabízejí — prodává se příliš málo a dlouho.­ Totéž lze říci o amerických literárních maga­zínech — stejně jako malá nakladatelství fungují i úzce profilovaná literární periodika na okraji kulturního zájmu, na hranici ekonomického přežití. Ovšem jejich vliv na další vývoj americké poezie je značný,­ v posledních letech i díky rozvoji internetu, kdy většina lite­rárních periodik souběžně nebo s mírným zpožděním publikuje svá vydání online.

O vlivu kultury univerzitních programů tvůrčího psaní na rozvoj a demokratizaci současné poezie jsem se již vyjádřil jinde (Tvar, 01/2003, s. 14—16.), proto nyní jen zmíním jeho existenci jako dalšího faktoru, který bohužel podporuje masové šíření uniformní poetiky tzv. McBásně, jež obecně snižuje uměleckou úroveň poezie na opakovatelné a předvídatelné minimum, kterou s trochou úsilí zvládne každý adept básnictví.

Závěrem lze říci, že o krizi poezie hovoří zpravidla ti, kteří tím chtějí pro svou agendu získat vysněných “patnáct minut slávy”. Pesimistické předpovědi o zániku písemnictví a nástupu virtuálního přenosu informací se zatím naštěstí nepotvrdily v USA ani jinde. Domnívám se, že překotný rozvoj internetové kultury a literatury, jehož se někteří respondenti hostovské ankety obávají, poezii u nás ani ve světě neohrozí, ba právě na­opak — umožní další rozvoj publikačního odvětví, neboť každý může ve virtuální podobě publikovat téměř zadarmo, co chce. Kromě nevyhnutelné inflace nekvalitní internetové tvorby však dojde i k obecnému zlepšení informovanosti o klasických dílech světové literatury. Přístup k důležitým zdrojům kritiky je totiž stále snazší, neboť mnohé archivy primární a sekundární literatury jsou ve stále větší šíři dostupné po internetu zdarma jednotlivcům nebo v rámci informačních databází univerzit a knihoven. Většinovým žánrem sice poezie česká i překladová u nás nebyla a po ztrátě politického podtextu po roce 1989 už zřejmě ani nebude, ovšem životně důležitou pro naši kulturu zůstane její estetická funkce nositelky “zpráv, jež nepozbývají novosti” (Ezra Pound).