Pasternakovy dopisy gruzínským přátelům

Čí je to sen? Antologie frankofonních povídek.

Brno, Větrné mlýny 2003.

I když už jsem nebrečela, nebyla jsem na sebe moc hrdá. Cítila jsem se jako postavička vystřižená z papíru, která je podpírána zápalkou, aby stála.

(Marie Desplechinová: "Přeháňka")

Obraz, který o současné francouzské povídkové tvorbě (nebo přesněji řečeno frankofonní, protože Jacques Sternberg a Thomas Gunzig jsou Belgičané) podává antologie Čí je to sen?, vydaná nakladatelstvím Větrné mlýny, není právě lichotivý. Vypovídá především o nedostatku témat, událostí, které by stály za zpracování. Proto je nejlépe utíkat do krajiny mýtů, kde se ještě stále mohou dít velké příběhy. Název knihy odkazuje k tématu, které je podle doslovu spojovacím článkem všech povídek: "téma snu, nereálnosti, zdání a zdánlivosti".

Antologie přináší povídky oceněné na prestižním festivalu v Saint-Quentinu a přeložené studenty romanistiky na brněnské univerzitě. V knize je několikrát odkazováno na Georgese Péreca a skupinu Oulipo, což může připomenout Pérecův román W, obraz totalitní společnosti založené na nesmyslném, do absurdity vypracovaném sportovním soutěžení. Co jiného jsou ony literární festivaly, kde se donekonečna rozdávají ceny, aniž by vyprovokovaly vznik díla, které by stálo za pozornost? Literární tvorba příliš ochotně ustupuje mediálním strategiím, jako by si nechtěla přiznat, že přílišná institucionalizace je pro ni tím nejzhoubnějším. Ve Francii, ale i jinde na Západě se poměrně velkorysá podpora umění ze strany státu snoubí se značnou neproduktivitou. Oficiální umění (byť se často tváří třeskutě neoficiálně, aby dostálo diktátu módy) buď omílá stále tytéž vzorce, nebo nanejvýš podává jejich inverzní negaci. Nyní jako by se psalo jen proto, aby dotyčný potvrdil svou pozici spisovatele. Například Thomas Gunzig ve své povídce "Masokr" podává natolik štítivý obraz okolních věcí, až se nabízí otázka, pro koho je tato literatura psána. Čtenáře to valně nebaví a kritici to chválí snad jen z důvodu své profesionální pověsti. Existuje přece úzus, že nihilistické rovná se umělecké. Ale kdo takovou literaturu vlastně potřebuje? V doslovu se o Gunzigově próze píše, že "idylická představa o vysněné pozemské lidské cti a spravedlnosti je shozena krutou ironií", avšak popravdě řečeno nevím, kdo z našich současníků tuto idylickou představu ještě chová. Spíš mi Thomas Gunzig připadá jako jeden z těch, kdo se vlamují do otevřených dveří a svůj halasný nonkonformismus dokážou dobře prodat (viz seznam ocenění, která získal před svou třicítkou). Jako by celou západní kulturu posedl jakýsi "démon nesouhlasu", kdy osvícenecký kritický rozum zdegeneroval v konformní negaci.

Určitým východiskem může být právě snění o vzdálených zemích, kde se ještě odehrávají příběhy: Jean-Pierre Otte, navazující svým panteismem na rázovitou osobnost Jeana Giona, převyprávěl indiánskou legendu o stvoření světa "Střetnutí ve snu", Michele Gazierová v povídce "Dcera sopky" popisuje prostou, leč autentickou existenci indiánské ženy; křehká empatičnost této sondy do myšlení člověka spjatého s přírodou může upomenout na Le Cléziovu Poušť. Nejzdařilejší je v tomto směru "Dítě, které nosí mraky" od Patricka Cahuzaca, tajemný a poetický příběh z exotické pouštní země, kde má slovo "zázrak" ještě nějakou váhu. Horší je, když se spisovatelé pokusí zpracovat látku ze současnosti. Taková literatura je obrazem situace, kterou Viktor Emanuel Frankl nazývá "krizí smyslu" v přesycené západní společnosti. Až příliš zřetelně chybějí konflikty, o kterých by mohla literatura vypovídat. André Maurois ve své knize Rodinný kruh píše: "Moderní spisovatel nezískává pro své dílo široké lidové masy proto, že dnes už nezná dost dobře bídu." (Pravda, spisovatelé se dnes netěší tak vysokému společenskému postavení jako za Mauroisových časů, ale systém různých grantů a stipendií jim umožňuje v zemích, jako je Francie, vcelku bezproblémovou existenci.)

Annie Saumontová a Cécile Wajsbrotová si pomáhají konfrontací s jinou, méně poklidnou skutečností — v prvním případě je to vzpomínka na válku, v druhém setkání s běženci z východní Evropy. Relativně nejvydařenější je "Poslední ztracený míček" od Jacquese Roubauda. Příběh muže, který zasvětil svůj život sbírání golfových míčků jako daru za válečnou záchranu otcova života, je sice mírně přitažený za vlasy, ale má hlavu a patu a také jistý filozofický náboj. Elias Sanbar ve své vzpomínkové próze "Majetek nepřítomných" narušuje zaužívaný mediální obraz palestinských Arabů jako násilnických primitivů, jeho text je však pouhým úryvkem z rozsáhlejšího cyklu. S povídkovým žánrem má problémy většina spisovatelů zastoupených v antologii. Výrazný příběh a úspornost vyjadřování jim obvykle unikají a zpravidla vzniká cosi, co spíše než povídku připomíná skicu k románu — jsou ovšem i případy, kdy další pokračování není nutné, jako u povídky "Přeháňka" (Marie Desplechinová zde detailně popisuje průběh nervového zhroucení) nebo už zmíněného "Masokru". Antoine Volodine není příliš originální, když používá srovnání lidského a hmyzího chování, jeho povídka "Vzpomínka z dětství jeho možnoveličenstva Brepty 315." však přináší zajímavě aktualizovanou alegorii živočišného druhu, jenž pro sobectví a pýchu zapomněl na základní přírodní zákon reprodukce. Jacques Sternberg se pustil dokonce do žánru sci-fi, který nemívá ve francouzské literatuře na růžích ustláno, ale jeho povídka vzbuzuje značné rozpaky nad suverenitou, s jakou si to autor na pouhých osmi stranách vyřídil s lidstvem, Bohem i hypotetickými mimozemšťany.

Nakladatelství Větrné mlýny se již tradičně pustilo do komerčně nepříliš nadějného projektu, který navíc poskytuje studentům romanistiky vítanou praxi. To lze jedině přivítat. Autoři, kteří nejsou u nás známí (snad s výjimkou Marie Desplechinové a Thomase Gunziga), jsou navíc představeni krátkými medailonky. Zarazí možná jen malá kuriozita: o Marii Le Drianové se dozvíme, že "všem jejím textům vládnou postavy žen, které se dokážou orientovat v mlze ze zdání a klamů". V její povídce "Bezúhonnost", která je v antologii zařazena, ale jako naschvál zrovna žádná ženská postava není (jde o příběh úzkostlivě poctivého úředníka, který na školení odmítne opulentní žranici z peněz daňových poplatníků). Pečlivější redakce by knize vůbec neuškodila — Patrick Cahuzac má na záložce zkomolené jméno na "Chauzac". To však není tolik podstatné jako fakt, že máme v rukou knihu přinášející vcelku reprezentativní průřez současnou francouzskou prózou. Že jde o obraz poněkud depresivní, je už věc druhá.

Jakub Grombíř