Astronomia pro paganos

Allan Chapman: Bohové na nebesích. Astronomie, náboženství a kultura od starověku po renesanci.

Přeložila Radmila Damová. Praha, BB Art 2003.

Do češtiny se překládá poměrně dost knih, které pojednávají o problémech soudobé astronomie a kosmologie, jako jsou například díla S. Hawkinga či J. Barrowa. Zcela stranou zájmu českých nakladatelů však stojí dějiny astronomie. Ty u nás vyšly naposledy v šedesátých letech a od té doby se objevilo jen několik monografií věnovaných významným astronomům. V zahraničí nicméně vychází velké množství titulů z této oblasti. Jedním z nich je i kniha anglického autora Allana Chapmana Bohové na nebesích, která nese podtitul Astronomie, náboženství a kultura od starověku po renesanci. Jestliže chtěli redaktoři nakladatelství BB Art nabídnout českým čtenářům práci o dějinách astronomie, potom nechápu, proč se rozhodli přeložit právě tuto knihu. Chapman rozhodně nepatří mezi významné a uznávané historiky astronomie, odkazy na jeho práce se v kvalitních publikacích o dějinách astronomie neobjevují: Chapman totiž není historik astronomie, ale náboženský aktivista.

Název a podtitul Chapmanova díla slibují, že kniha bude pojednávat o tom, jak se astronomie proměňovala od dob starověkých kultur do konce 17. století. Čtenáři, kteří očekávají zasvěcený přehled vývoje představ o vesmíru, však budou zklamáni. První matematický model pohybu planet, který vytvořil Eudoxos z Knidu ve čtvrtém století, odbyde Chapman v jednom odstavci, a to ještě s nepřesnostmi (s. 85). Řecká astronomie dosáhla vrcholného rozkvětu v helénistickém období, ale Chapman o helénistické astronomii podává pouze několik zkratkovitých a neúplných informací. Nedozvíme se takřka nic o kinematických modelech pohybu planet, které budou určovat podobu astronomických teorií dalších patnáct set let. O Klaudiovi Ptolemaiovi (2. stol. n. l.), který je klíčovou postavou dějin astronomie, se autor téměř nezmiňuje. V kapitole s názvem Středověký kosmos o středověké kosmologii a astronomii není takřka vůbec řeč. O renesanční a novověké astronomii se kromě několika banalit a obecně známých údajů také mnoho nedozvíme.

Bohužel ani kvalita Chapmanova výkladu není uspokojivá. V knize se nahromadilo tolik nepřesností, omylů a povrchností, že ji lze zájemcům o studium dějin astronomie jen stěží doporučit. Tak například Koperníka nemohl ovlivnit Hérakleitos, jak se uvádí na s. 204, Thalés určitě nepocházel z "ostrova Mílét" (s. 76) a Eudoxovy sféry zcela jistě nebyly z křišťálu (s. 85 a 102). Značnou invenci ukazuje Chapman při charakterizování některých osobností: Sókratés byl podle něj "profesionální akademik a idealista" (s. 79) a Lucretius zase popularizátor "atomové teorie hmoty" (s. 138). Výklad Aristotelovy filozofie je přinejmenším svérázný a rozbor aristotelské fyziky je prostě chybný (s. 90n). Kdyby si Chapman přečetl Aristotelův spis O nebi nebo Fyziku, tak by věděl, že těžká tělesa padají do středu kosmu, v němž se shodou okolností nachází i Země (například Caelo I 3, 269b). Pak by si možná odpustil slaboduché tvrzení, že podle Aristotela padají "těžké předměty k matičce Zemi" (s. 241).

Ve výčtu nepřesností by se dalo pokračovat, ale zkusme raději odpovědět na jinou otázku: jestliže se kniha Bohové na nebesích věnuje astronomii jen sporadicky, o čem vlastně je? Podtitul naznačuje, že Chapmanovým cílem mohlo být nastínění jakýchsi kulturních dějin astronomie, v nichž by poukázal na historické obměny vztahů mezi astronomií, náboženstvím a kulturou. Odpovídala by tomu i témata, jimiž se Chapman zabývá: egyptská a babylonská mytologie, šíření křesťanství a islámu, arabská kultura, středověká optika, gotické katedrály, proces translatio studii, humanistické znovuoživení antické vzdělanosti, zámořské plavby, reforma kalendáře, navigace, filozofie Francise Bacona, fyzikoteleologické důkazy boží existence… Potíž je v tom, že kromě chronologického pořádku se výklad nedrží žádné metodiky. Pokaždé se zdůrazňuje odlišná stránka daného historického období: jednou se mluví o filozofii, pak o politice, o válkách, o institucích, medicíně, architektuře, navigaci, občas o astronomii a hlavně o náboženství. Ani při výkladu těchto témat neprokazuje Chapman zrovna ohromující erudici a občas banalita jeho úvah poněkud znesnadňuje další čtení.

Znovu se vtírá neodbytná otázka: k čemu to všechno? O čem kniha vlastně je? Proč byla napsána? Vodítkem by snad mohl být autorský medailonek na předsádce knihy. Kromě toho, že se Chapman hluboce zajímá o železnice, dozvídáme se také, že je "aktivním členem anglikánské církve". Nebývá zvykem uvádět v knihách z oblasti dějin vědy informace o autorově náboženském založení. Fakt, že v Chapmanově díle se takový údaj vyskytuje, naznačuje, že tu možná ani o dějiny astronomie nejde. A skutečně — hlavní teze knihy zní podle Chapmana takto: Moderní racionální věda nemohla vzniknout "bez konceptu vesmíru stvořeného z ničeho inteligentní božskou podstatou" (s. 11). Jinak řečeno, autor se snaží "dokázat […], že věda vyrostla z náboženství" (s. 32) a že moderní věda vznikla díky křesťanské církvi (s. 29). Cílem knihy není přehled dějin astronomie, ale křesťansky orientovaný výklad vzniku moderny a jejího myšlení.

Problematika vztahu mezi křesťanskou teologií a genezí moderní vědy je velice zajímavá a v minulém století se jí z různých perspektiv věnovala řada odborníků, jako byli například P. Duhem, C. von Weizsäcker či H. Blumenberg. Chapmanovo pojetí problému je z odborného hlediska prostoduché a z metodického naivní; jen stěží lze brát vážně autora, který v odborném textu nedokáže opanovat svůj náboženský entuziasmus. V úvodní kapitole Chapman vyhlašuje již poněkud omšelou tezi, že moderní věda je náboženství s vlastními svatými (např. Galileo), kněžími a svatyněmi. Současně vědcům vytýká, že se například při výkladu vzniku kosmu uchylují k vyumělkovaným vysvětlením, "jen aby se vyhnuli sebemenšímu náznaku božství nebo jakémukoli smysluplnému záměru v přírodě" (s. 18). Vědci by měli uznat, že před Velkým třeskem se odehrálo creatio ex nihilo. Chapman vlastně vědě vytýká, že poskytuje vědecká, a nikoli náboženská vysvětlení. A co horšího, vědci jsou povrchní a cyničtí materialisté (vyrobili atomovou bombu), a dokonce inklinují k marxismu! (s. 258) Vědě se zde vytýká redukcionismus a neochota přijímat alternativní pohledy na svět — s takovou výtkou by bylo možné souhlasit, kdyby za ní nestál stejně nesnášenlivý postoj, podle kterého je třeba odmítnout každé vědění o přírodě, jež se neopírá o představu jediného Boha. Monoteistické náboženství je totiž nejlepší, protože je zcela rozumné, kreativní, inspirativní, morální, altruistické a sociálně přínosné (útulky pro chudé), podporuje vzdělání (univerzity) a "vede lidstvo při hledání vyšší pravdy, která nás osvobodí od temnot" (s. 253).

V jednotlivých kapitolách své knihy se Chapman snaží prokázat, že rozvoj vědeckého myšlení byl podmíněn monoteismem. Jak ale vysvětlit rozvoj vědy v řecké polyteistické kultuře? Jednoduše: filozofický termín logos nebo nús prohlašuje Chapman za Boha Řeků (s. 110). Také rozkvět středověké arabské vědy lze snadno vysvětlit — byl důsledkem toho, že islám je monoteistický (s. 123). Středověk je pak již pochopitelně idylickou dobou "kulturní a duchovní exploze", díky níž se také na přelomu 13. a 14. století zrodila experimentální fyzika (s. 169). V podobném duchu se líčí i utváření moderní vědy: Koperník byl kanovník, Galileovi nelze upřít "upřímnou oddanost katolickému křesťanství" (s. 222). V poslední kapitole Chapman napadá New Age, moderní čarodějnictví, druidismus, astrologii, zkrátka "nové pohanství". Se zápalem hodným církevních Otců zdůrazňuje, že "je duchovně i intelektuálně neadekvátní uctívat přírodu, jako by to bylo samotné božstvo" (s. 254). Pohanské myšlení je totiž nelogické, nerozumné, nezdůvodněné, nevědecké — na rozdíl od křesťanství, které nemůže být v rozporu s vědou, protože obojí se opírá o "Bohem seslaný dar logického myšlení" (s. 257) a stojí na "podobných základech" (s. 32).

Hlavní teze Chapmanovy práce lze shrnout: Monoteismus je nejlepší náboženství. Věda vzniká z monoteismu. Západní věda vzniká z křesťanství. Křesťanství a věda se doplňují. Nekřesťanská věda je pomýlená. Nevědecký pohled na svět je pomýlený. Nekřesťanský pohled na svět je pomýlený. Pohané žijí v bludu. Nelze připustit, aby někdo žil v nepravdě, a proto musí být pohané poučeni. K tomuto účelu tradičně sloužila literatura pro pohany — pro paganos. "Propaganda" je také nejvýstižnějším označením Chapmanovy knihy.

Pokud jde o překlad, můžeme nakladatele pochválit za to, že o odbornou revizi překladu požádal českého astronoma P. Příhodu. Avšak vzhledem k tomu, že text pojednává o astronomii jen zřídka, nebyla taková volba asi nejvhodnější. Překladatelka či korektoři měli raději oslovit odborníka z oblasti humanitních věd, aby se vyhnuli nepřesnostem, které zjevně plynou z neznalosti zvyklostí, jež v českém prostředí přetrvávají při překládání a výkladu klasické literatury. Například v češtině se spíše užívá tvar "novoplatonik", a nikoli "neoplatónista Plótinos" (s. 73); osvícenství se nepíše jako v angličtině s velkým písmenem na začátku (s. 131); Aristotelovo dílo se v češtině neuvádí jako Physica (s. 159), ale jako Fyzika. V českých odborných textech se též podle české deklinace neskloňují cizojazyčné výrazy: "v De caelu" (s. 160), "součást terry incognity Australis" (s. 199). Historik by překladatele či autora (?) také poučil o tom, že papež Urban VIII. se nejmenoval "Matteo Barbarini" (s. 220), ale Maffeo Barberini a že kardinálem nebyl Belllarmini, ale Bellarmin, resp. Bellarmino.

Daniel Špelda