Václav Černý a André Gide

Václav Černý: André Gide.

Praha, Triáda 2002.

V celoživotním zájmu Václava Černého o dílo Andrého Gidea lze vidět mimo jiné také jeden z výjimečných případů české komparatistiky a romanistiky, kdy dochází k jistému kongeniálnímu blížení mezi interpretem a autorem vykládaným. A v tomto případě je interpret svému autorovi zcela práv. O tuto perspektivu vzájemných vnitřních spojitostí se opírá také objemný svazek Andrém Gidem inspirovaných textů Václava Černého, sledující v celé šíři období od počátku třicátých let do konce let šedesátých.

Osu desetidílného svazku tvoří poprvé publikovaná a širší veřejnosti takto zpřístupněná Černého přednáška "André Gide a půlstoletí francouzského ducha", ve své původní podobě koncipovaná jako souvislý dvousemestrální výklad pro akademický rok 1946/1947. Václav Černý zde sleduje základní vývojové souvislosti Gideova literárního díla od jeho symbolistických počátků v devadesátých letech 19. století zhruba do prvního vrcholného období, které se uzavírá kolem roku 1914. Hlavní tendence literárněhistorického výkladu u Václava Černého směřuje především k široce rozvětvenému kontextuálnímu poli. Svého autora Černý situuje do širokého rámce kulturních a historických přesahů, detailní údaje biografické, zvláštnosti osobního života se stávají rovněž součástí jistého genetického modelu možných usouvztažnění mezi osobností a dílem. Postup výkladu je tak vzdálen suchopárné a neosobní faktografičnosti, a je to právě umění barvité evokace a dynamizujících digresí, které ozvláštňují Černého specifický dialogizující a temperamentní způsob promluvy. A bezesporu, Václav Černý zde nezapírá svůj další velký francouzský vzor, celoživotní filozofickou inspiraci a do jisté míry i zdroj metodologický, totiž Henriho Bergsona, a během své gideovské přednášky k tomu Černý říká následující: "Je však nad všechny jiné živým důkazem oné velké pravdy Bergsonovy filosofie, že život, a zvláště pak tvůrčí, je veličina ne statistická, ne početní a mnohostní, ne dělitelná, rozložitelná a naopak z kusů složitelná, nýbrž hodnota kvalitativní a celistvá, jež tvořivě narůstá, kde minulost trvá a působí celá." (s. 63—6 4) Černého charakteristická diskurzivní uvolněnost, směřující začasté k "mluvenému" eseji, umožňuje mimo jiné také zajímavé kontextuální průhledy, které doplňují hlavní linii výkladu. Příkladem tohoto typu produktivních digresí je například rozsáhlá pasáž o vzájemném myšlenkovém propojení díla Gideova se světem Dostojevského románů, v obecnější rovině doplněná o širší souvislosti vlivu Dostojevského ve francouzském kulturním prostředí zhruba od osmdesátých let 19. století, kdy Černý hovoří dokonce o "pronikavém poslavizování francouzské literatury".

Další vrstvu svazku tvoří Černého recenze překladů Gideových textů především z období třicátých let, z nichž většinu Černý uveřejňuje především v pondělní kulturní příloze Lidových novin. Zajímavé souvislosti má například Černého referát o Heydukově překladu Gideových Penězokazů z roku 1932, v němž je patrná Černého jistá interpretační bezradnost, neboť si jako recenzent nedokáže poradit s inovativními postupy tohoto složitě strukturovaného textu, kterým se Gide zcela oprávněně řadí do linie experimentální prózy dvacátých a třicátých let po bok románových experimentů Jamese Joyce nebo Virginie Woolfové: "Forma Penězokazů leckoho překvapí: namítnou, že autor tak cerebrální by mohl lépe konstruovat. Dvacet nejrůznějších lidí splétá tu v románě své osudy, do nichž se zdá uvádět jistou souvislost jen násilí autorovo. Je to místy román z novin, místy román psychoanalytický, značná jeho část je deníkem jednoho z hrdinů, zjevně samotného Gidea: tedy i kus autobiografie." (s. 146) Daleko zdařilejší jsou bezesporu Černého recenze tradičnějších textů, v nichž může uplatnit svou rétorickou kulturu i jemu bližší filozofické zázemí; sem patří především recenze Gideovy Nedokončené trilogie a Pastorální symfonie. V roce 1936 se svou recenzí kontroverzního Gideova textu Návrat ze Sovětského svazu Černý zapojuje do širší diskuse, která měla ve druhé polovině třicátých let rovněž svůj přesah politický. Na rozdíl od mnohdy ostře vyhraněných stanovisek, které Gideova kniha vyprovokovala jak ve Francii, tak v tehdejším československém kulturním prostředí, zaujímá Václav Černý vůči Gideovu textu postoj spíše moderátní: "Je zase jen jedním dalším důkazem žalostné prostřednosti marxistické kritiky, že nepochopila, že Gideův komunismus je pouze transpozicí křesťanských cílů do světa čiře lidského, naprosto zlaicisovaného… Kritika, jejíž esenci ze stanoviska politického Lidové noviny už přinesly, které Gide podrobuje dnešní sovětský režim, je a zůstane kritikou přítele…" (s. 150)

Pozornost bezesporu zasluhují rovněž Černého texty vztahující se k období Sešitů o existencialismu, v nichž Černý podrobuje Gideův myšlenkový svět jisté strategii výkladu, která jej staví do blízkosti existencialismu, a to především v pozici předchůdce, zejména v souvislosti s Camusovým pojetím absurdity. Gide již zhruba od období románu Vatikánské kobky (1914) přichází se specifickým konceptem tzv. bezúčelného činu (acte gratuit), nacházejícího svůj smysl v potvrzení krajního chápání individuální svobody, jak ve smyslu mravním, tak ve smyslu fyzickém. Přímou komparací pak Černý dochází k jisté analogii mezi pojetím Gideovým a existencialitou některých Camusových postav především z tzv. prvního období.

Součástí sborníku jsou rovněž Černého texty a eseje s gideovskou tematikou z knihy Osobnost, tvorba a boj, a budeme-li postupovat v časové linii dále, pak do období šedesátých let spadají ještě další tři texty. Jedná se především o esej "Théseus, mýtus absurdního hrdiny", který byl poprvé publikován v knize Studie a eseje z moderní světové literatury, dále syntetizující studie "André Gide, tazatel a inspirátor", publikovaná roku 1969 v Listech, a konečně zde poprvé zveřejněný rukopis jedné z gideovských přednášek tohoto období. Zcela specifickou a zvláštní pozici má v rámci svazku jeho desátý oddíl, který obsahuje vlastní Černého pracovní poznámky, citáty a překlady rozsáhlejších úryvků Gideových textů, určených pro přípravu přednášek. Hluboká intimita těchto záznamů, postihující samotný autorský tvůrčí proces v jeho autenticitě, tak dodává celému souboru zcela zvláštní perspektivu a atmosféru "přímého dotyku".

Integrálně zákonitou součástí svazku jsou rovněž podrobné a erudované poznámky editora Jiřího Pistoria, které postihují Černého intelektuální a osobnostní vývoj a vytvářejí tak nejen nutný kontextuální doprovod, ale je v nich uloženo také velké faktografické a interpretační bohatství. Informativní hodnotu pro detailnější a hlubší studium dané problematiky mají rovněž bibliografické soupisy týkající se jednotlivých stop a odkazů k Gideovi v Černého textech a v rámci takto koncipovaného souboru má svou funkci rovněž přehledný soupis díla Andrého Gidea a soupis překladů jeho textů do češtiny a do slovenštiny.

Některých aspektů vztahu Černého k Andrému Gideovi se dotýká Jiří Pistorius ve své závěrečné studii, která je zároveň odkazem a připomínkou konference o Václavu Černém z roku 1995. V každém případě lze říci, že vztah Černý—Gide je případem jisté produktivní a tvůrčí osmózy. I když Černý zachovává vůči Gideovi nepopiratelný respekt jako ke svému učiteli (to mohou například dokládat ukázky z Černého Pamětí, kdy jejich autor vzpomíná na své osobní setkání s francouzským spisovatelem), nejedná se v tomto případě o vztah pouhého epigonství a duchovní nápodoby. Tomu ostatně zcela přirozeně brání Černého schopnost kritického čtení. Vztah Černého k Gideovi pak lze charakterizovat spíše ve smyslu bergsonovském jako tvořivě se vyvíjející organické prolínání a ovlivňování. Charakter a postupnou zákonitost směřování "tvořivého vývoje" Gideova díla chápe Černý jako danou vnitřní dispozici přirozeného proteovství, a sleduje-li Černý jako interpret Gideova díla především jeho linii myšlenkovou a filozofující, potom onen neklid permanentních a dynamických proměn je inspirativním stavem pro cesty ke svobodě a k autentické "sebetvorbě", což v linii Černý—G ide vytváří onen fundamentální étos a v podstatě jeho esenci.

Hana Bednaříková