Sedmačtyřicet zastavení anděla

Jan Balabán: Kudy šel anděl.

Brno, Vetus Via 2003.

Otvírám knihu Jana Balabána, začínám číst a říkám si: o jednoho cizince osamělce v literárním světě víc. "My zatracení cizinci." (s. 124) Martin Vrána je PODIVNÝ, "sám si připadal jako cizí nevlastní bratr všech lidí" (s. 134), trosečník na ostrově v galaxii toužící po domově někde v nedozírné dálce ("ztracené děti", "nejsou odtud" — s. 45), marně unikající snu o přeplněné místnosti bez dveří. Není kam se pohnout v černožlutém světě o šesti depresivních stěnách, nakonec jsou označena všechna místa. Jeho temné a úzkostně krákající příjmení jako by ho předurčovalo k marné a neutuchající touze vznést se k tomu ohromnému, nekonečnému, tajemnému, o kterém se stydí mluvit nahlas.

Ocitáme se v Ostravě let sedmdesátých a mně maně vytane na mysli Josef Jedlička a jeho kniha Kde život náš je v půli se svou poutí (Litvínov, léta padesátá): "Začít a skončit je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem." Jan Balabán začíná kapitolou číslo devatenáct. Snad také proto, že anděl může kolem projít v kterémkoli okamžiku, v kterémkoli okamžiku prochází, je přítomen, nahlíží do oken, do vnitřních příběhů, zachycuje osamělé hlasy, způsoby jejich řeči. Nečeká nás ale žádná epopej, jsou to jen okamžiky zastavení, zlomky životaběhů, fragmenty zmařených životů, zamlčené, zapovězené, osamocené.

V generační výpovědi Jana Balabána vstupujeme do příběhů postav pohybujících se v určitém časoprostoru, některým je věnována jediná kapitola. Každá z postav je ale jakoby uzavřena ve svém příběhu, ve své kapitole, sama v sobě touží po vykročení, po SETKÁNÍ. Vypravěč jako jediný překonává tuto izolaci, vstupuje do každého z příběhů, účastní se jeho monologické perspektivy, přejímá její řeč. Vypravěči je dáno dívat se shora a DOVNITŘ, je nadán andělskou perspektivou, vidí žijící bytosti, zachycuje světy těch druhých. Vnější události jsou v této perspektivě druhotné nebo získávají nový rozměr. Jan Balabán dokáže přetransformovat i zcela běžné a banální životní okamžiky, snaží se důsledně uplatňovat vnitřní pohled (např. sledování atletek při běžeckém závodě: "Martin najednou ví, že ty ženy vystoupily z našeho prostoru, že jsou tam, kam se člověk podívá jen několikrát v životě, jestli vůbec, a pak z toho žije, ožehnutý, třeba i zkroušený a se zraněnými orgány, bez vědomí ve vědomí! […] Snažně běžím, až i uchvácen jsem, říká si Martin, a to je všechno. Jen tak se, hochu, můžeme na chvíli vrátit tam, kde jsme nikdy nebyli." — s. 121).

Jen na okraj připomínám jemný jazykový humor: "Tře se o její bok, tře se, až se třese, a ona se třese s ním a jezdí si jazykem po spodní hraně horního rtu a pořád to víno, vínečko bílé od mojí milé i od té druhé jen bílé, octově žluté — templář, tři grácie, poezie, dívčí sen a romance." (s. 53) a autorovo umění stylu. Přechází z jazyka do jazyka podle toho, do jakého příběhu vstupujeme, s kým se setkáváme. Jeho jazyk je plný dávných ozvuků i četných aluzí. Vstupují do něj útržky lidových písní, obrazný a symbolický jazyk biblický, ostravsko a jeho řeč jako valící se nekonečný proud, který vše semele a na nic nebere ohled. K tomuto kontextu patří i upomínky na balady Petra Bezruče, nalézt můžeme četné další odkazy.

Martina Vránu, hlavního hrdinu s autobiografickými rysy, postupně a útržkovitě provázíme od gymnaziálních let až po krizi ve středních letech, od sedmdesátých let se dostáváme téměř do současnosti. Na místo mladické bojechtivosti se vkrádá rozčarování, zklamání, únava a vyhasínání, pomalá smrt. Jeho příběh je charakteristický četnými a opakujícími se návraty do minulosti, vzpomínkami na dětství. Poutá ho vše, co je dávné a ztracené, touží po rodovém spříznění, hledá blízkou duši, domov. Jako všechny ústřední postavy knihy se pokouší překonat sebestřednost, proniknout do jiného světa, setkat se s andělem, který se třikrát snáší přímo mezi řádky. Tato touha je ale přísně TAJENÁ, hluboko zasutá ("hra na život se zamčeným podmětem" — s. 95), mluví se o ní jen uvnitř a šeptem, do tohoto světa se nehodí, vstupuje do něj jen na zapřenou ("ale kdo by to chtěl vlastně říkat, vyslovovat nahlas, ztrapňovat se před sebou samým" — s. 124). Ti, kteří jsou jí postiženi, se snaží své vnitřní volání potlačit, popřít, mají za ně v sobě hluboko zakořeněný stud, pocit trapnosti, slabosti a vyřazení (to je obzvlášť patrné ve vztahu Martina a Evy, první ženy jeho života, postava Evy pak na tento vnitřní boj upomíná zvlášť).

Zdá se mi, že ústředními póly oscilace se stávají úniky a průniky, úniky před ostatními a jejich přílišnou, nesnesitelnou, ohrožující blízkostí, úniky před sebou samými a vnitřní touhou, která nás neustále žene k těm druhým, průniky do jiných světů, průniky k druhým.

Rozpolcenost vnitřního a vnějšího je čím dál patrnější (čemu věřit, co následovat?). Eva se rozhoduje pro to vnější, vstupuje do role a nikdy v ní už nenechá promluvit sama sebe, volí smrt zaživa. Martin bojuje za svůj vnitřní svět, zdá se mu ale čím dál těsnější a k zbláznění prázdný. Zpočátku jsou okamžiky mlčení, zámlk a ticha vzácné, právě v nich bylo možné se setkat, zachytit hlas, když vše vnější se jen co nejhlasitěji překřikuje a dožaduje sluchu. Prázdnota znamenala nekonečný prostor pro naději. V závěru však graduje úzkost, Martin v sobě nenalézá žádný pevný bod, není čeho se zachytit, nejvěrnější bytostí je mu zoufalství.

Ticho střídá vnitřní řev, není možné spočinout, není možné se schovat. Litanie zoufalství upomínající na Jakuba Demla: "Prosím vás, milosrdné kopřivy, vyrazte ze země, milostivé lopuchy, rozprostřete své listy nad tím svinstvem, které dotírá na naše kotníky, na koutky našich očí a našich úst. Koruny stromů, osik Jidášových, zahalte výhled na pochable rzivé konstrukce, které už nenesou ani sebe sama. Rdesno, lebeda a zlatobýl kéž nás zastíní a skryjí na podivných místech za mosty, kde naše duše přežívají vábení zoufalství." (s. 179) Krize vrcholí pádem do bezvědomí, do naprosté izolace, uzamčení se do sebe sama, což se jeví jako jediná možnost úniku z kolotoče marnosti. Tedy také a znovu smrt, rezignace. Konečné účtování ale překvapivě ústí v probuzení, návrat. Přece jen NÁVRAT, zpečetění smlouvy s bojem, ať už se bude odehrávat pod čerstvým, či pod deštivým nebem.

Adéla Hrubá