Mezi člověkem a vlkem

Antonín Bajaja: Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech).

Brno,Petrov 2003.

Jakkoliv se zdá, že člověk vidí ve vlkovi ztělesnění ohrožení a zla, projevoval k němu odedávna mnoha způsoby jakýsi ambivalentní vztah strachu i spřízněnosti. Na sto čtyřicet lokalit v Čechách a na Moravě nese vlčí jméno: Vlčatín, Vlčí Hora, Vlčice, Vlkonice, Vlkov, Vlčnov… V každém telefonním seznamu lze nalistovat sloupce příjmení Vlk, Vlček, Volf. Do kolika úsloví, přísloví a pořekadel vlk vstoupil, v kolika legendách a pohádkách hovoří s lidmi. Neodbytně zajímá lidskou obraznost, takže vlčím jménem označila různorodé činnosti a předměty i nástroje. V dětství jsme po sobě házeli lopuchovými vlky; pozorovali, jak za větru běhají vlci po obilných polích; poháněli dřevěné nebo plechové, bzučící a zpívající vlčky, hráli si na vlka a ovce — třeba v junáckém oddíle vlčat; bylo třeba každoročně ustřihovat vlky v koruně stromů. Měli jsme rádi vypravování o mořských vlcích, báli jsme se vlkodlaků a věděli, že vlk je za dveřmi, když se o něm mluví.

Snad nejpozoruhodnější je právě tato tvořivá a přivádějící magie slova ve spojení s vlkem. Dobře ji znali římští klasikové, v různých obměnách ji vyjadřuje lidová zkušenost. Kolik variant zná i české mudrosloví na téma "kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!" Další naučení z vlčích bajek mluví o neřešitelných stavech nejistoty a bezvýchodnosti: "Z jedné strany dotírají vlci, z druhé psi," bývá citován Plautus a podobně Terentius: "Držím vlka za uši" — udržet nemohu, pustit se bojím. "Hodina mezi psem a vlkem" rozhodně není pouhé vymezení určité denní chvíle.

Cosi z tajemného a nikdy nekončícího prolínání těchto dvou světů upoutalo Antonína Bajaju natolik, že se pokusil vystopovat něco ze skrytého procesu záhadného přibližování a vzdalování, respektování a strachu, zdánlivě svrchované lidské nadřazenosti a sebevědomé vlčí plachosti. Podtitul knihy, Zvlčení — "romaneto o vlcích, lidech a úkazech" —, vymezuje sice žánr díla, ale naznačuje také jeho přesahy z oblasti racionality do tajemství, které se neodhaluje na způsob arbesovské logiky, ale zůstává namnoze skryto v úkazech, děních a stavech spadajících do hájemství balady.

Příběhy lidí a vlků sleduje Antonín Bajaja ve dvou samostatných liniích, které se zprvu dostávají jen do nahodilého a sotva postižitelného kontaktu (např. nereflektované vlčí vytí v úvodu), než dojde ke kolizi a prudkému spádu do katastrofy. O lidech vypravují liché kapitoly, vlčím osudům jsou věnovány sudé; prolnou se až v závěrečném prudkém spádu dramatických momentů.

Úmrtí starého lesníka Ferdinanda Butory na Moravě v blíže neurčené oblasti Karpat svede k pohřbu členy rozvětvené rodiny. Bajaja jako bytostný epik a zkušený vypravěč sleduje osudy jednotlivců z moravské i pražské větve příbuzenstva, bohatě využívá výrazného jazyka v jeho živé podobě pražské i moravské. "Člověčí" vrstvu charakterizuje prolínání časových rovin, střídání optiky podle zapojení postav, změny tempa vyprávění, vyjadřované navíc také typy písma (kurziva, tučný tisk), pronikáním rýmovaných pasáží a trháním řádek do veršů. Autor je ovšem zároveň lyrik a zkušený metaforik, zastavuje čas, aby utkvěl v jisté třeskutosti chvíle či aby dopřál doznění melodii příběhu a slova. Baladické nářky nad mrtvým z úst plačky, vesnické vědmy, sugestivně vyvolávají žalmickou melodii. Obdobně sugestivní je téměř každý vstup této tajemné Ester — například její poloopilý dialog s vlkem. Neméně výrazně jsou jazykem a mluvou charakterizovány i městské postavy a jejich charaktery, racionální i romantičtější. Hudební motivy obohacuje hra na klavír a všudypřítomná ozvěna lidové písně, vlčího vytí a jeho eufonie, rytmus a melodie přírodních zvuků, větru, vody a ticha.

Méně komplikovaně stavěl Bajaja většinu "vlčích" kapitol, vedl je přímočařeji téměř jako generační román rodinné smečky vlků. Pochopitelně byl nucen k jisté dávce antropomorfizace (rozlišuje příslušníky smečky jmény), ale osvědčuje vynikající vhled do jejich specifické živočišnosti, nevytváří fikci pseudoharmonie a bezproblémovosti přírodního života ani alegoricko-symbolický svět v protikladu ke světu lidí. Vnímá funkci pudových potřeb a instinktů bez romantických iluzí. Vlčí příběhy mohou posloužit jako názorná studie života smečky, do jejíž reality nazírá autor s intenzitou i encyklopedickou šíří. Ale také s pozoruhodnou znalostí mýtů, bájí, pověstí a báchorek nejen o dětech odkojených vlčicí (střízlivá obdoba tohoto bájného podání je ve scéně setkání vlčice s nemluvnětem) — a podle potřeby fabuluje zkazky nové. Ozvěnou dávných tradic o stvoření vstupuje do děje Bůh, kupodivu nejen v myslích lidí, ale i vlků (jako tajuplná Tvář). Bajaja ovšem má i detailní znalosti velkých i drobných přírodních jevů a dějů v rostlinstvu a živočišné říši.

Stejným právem jako o romanetu lze hovořit o klasické baladě. Je to balada víc erbenovská než nerudovská; nelze však tajit, že v textu je dostatek humorných prvků, jaké tradiční a zejména lidová balada nezná. Vstup do příběhu poskytla smrt starého lesníka, smrt tak říkajíc přirozená, očekávaná, oplakávaná i smířená. Uzavírají jej dvě smrti, obě násilné. Nebožtíkova dcera Markéta, manželka pražského psychiatra, zastřelí při lovecké výpravě na jeleny vlka: s rozvahou a ze strachu. Markétčiny meditace po zkušenosti s usmrcením živé bytosti, kdy analyzuje své pohnutky a proniká k samým základům svého lidství, ji přivádějí k artikulaci příbuzného myšlení vlčího a k jistému prolnutí, ztotožnění s ním: k "zvlčení". (Tuto identifikaci rozdílných bytostí známe z Erbena.) Zatím vlčice-"vdova" sleduje stopu, kam byl odvlečen a odvezen její druh. Baladickou situaci setkání řeší Markétin manžel přísně racionálně a výstřelem dovršuje tragédii: mrtvá zůstává Markéta.

Bylo by naivně krátkozraké řadit Bajajovo romaneto do katalogů ekologů a ochránců přírody. Je to strhující píseň na věčné téma člověka a přírody, epika stejné síly, jako byl třeba Olbrachtův karpatský loupežník Nikola Šuhaj. Kniha vážená z nejzazších hlubin velké paměti společné všemu živému.

Mojmír Trávníček