Důkladná anatomie vlčí a lidské duše

Antonín Bajaja: Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech).

Brno, Petrov 2003.

Zlínský rodák Antonín Bajaja (*1942) opustil po listopadových událostech roku 1989 povolání zemědělského inženýra a odešel na volnou nohu. Působil v rozličných tiskových a rozhlasových redakcích, zlínským a olomouckým studentům je znám také jako nevšední vedoucí seminářů tvůrčího psaní. Jeho prozaická tvorba se začíná až s autorovou čtyřicítkou a ani během následujících dvaceti let se Bajaja nikam neponáhlá. Zvlčení představuje teprve jeho čtvrtou prózu (považujeme-li románový diptych Duely z roku 1988 za jedno dílo), která vychází po sedmiletém autorském odmlčení.

Román má propracovanou kompozici, která se významně podílí na vzrůstajícím dějovém napětí a spění k dramatickému rozuzlení. Prvních dvanáct kapitol popisuje izolovaně a s pravidelným střídáním dvě dějové linie, liché jsou soustředěny na rodinu lidskou, sudé zase na rodinu vlčí; tomu také odpovídají názvy kapitol: střídavě Lidé a Vlci. První kapitola uvedená větou "Včera tomu byly dva roky, co se to stalo" dává čtenáři zřetelně na vědomí, že tragická událost, o níž je řeč, bude podána v retrospektivě. Kapitolu vypráví pražský psychiatr Tomáš Lipner a jeho rozmluva s neteří Helenou, která se ještě odehrává v rovině přítomnosti, také napovídá, že právě Tomáš sehrál při této události klíčovou roli viníka (viz Helenina zmínka o trápení a výčitkách, kterých už bylo dost). Druhá lidská (celkově třetí) kapitola se zdá být od předchozí na první pohled k nerozeznání: vypravěčem je opět Tomáš (proto je stejně jako první kapitola odlišena kurzivou), jejím dějištěm je zase Praha a vlastním obsahem rozhovor (i když jen telefonický) Tomáše a Heleny. Na rozdíl od první kapitoly je ale již umístěna do roviny minulosti. Zevrubný popis prvních dvou kapitol uvádím jako příklad autorovy minuciózní práce s paralelami a zrcadleními na nejrůznějších textových úrovních (čas, prostor, motivy, situace, postavy), které nacházíme nejen při očekávané konfrontaci života lidského a vlčího, ale také v rámci obou jednotlivých linií.

Od třetí lidské (celkově páté) kapitoly se narativní situace výrazně mění. Zbývající lidské kapitoly jsou vyprávěny typickým auktoriálním vypravěčem a sledují s několika přestávkami pobyt Lipnerových v hájovně Tomášova tchána Ferdinanda Butory, jehož smrtí se rovina minulosti otvírá. Do tohoto souvislého příběhu ovšem zasahují kurzivou psané vnitřní monology téměř všech členů rodiny, které jsou podány s časovým odstupem, tedy "zapsány" teď (v rovině první Tomášovy kapitoly), a nikoliv tehdy. Tyto monology slouží k barvité charakterizaci postav, jejichž rozměr rozšiřují o vnitřní myšlenkový i citový život, vzpomínky a vazby k dalším osobám. Dvouletý odstup navíc vnáší přece jen jiný pohled na tehdejší události, umožňuje odlišnou interpretaci jejich přímými aktéry. Jediným členem rodiny, s jehož vnitřním světem se neseznámíme jinak než skrze vypravěčovo zprostředkování, a který tedy již nežije, je Tomášova žena Markéta. Zpočátku se oběť neštěstí zdá být oním tajemstvím, o němž romaneto pojednává, avšak stále častější narážky všech protagonistů na Markétin osud v kurzivních vložkách nenechají čtenáře dlouho tápat. Známe tedy brzy provinilce i oběť, tajemné zůstává vlastní provedení činu.

Změnu vyprávěcí situace můžeme vnímat v úzké souvislosti se změnou prostředí. Přechod do er-formy totiž přichází v momentu, kdy se děj přemístí z Prahy, tedy výhradně lidskou rukou vystavěného městského uzavřeného prostoru, do divoké přírodní krásy moravských Karpat. Nicméně ani zde se lidé nejsou schopni plně sžít s přírodou a stát se její podřízenou součástí, narušují její přirozený koloběh (a příroda se pak k lidem chová lhostejně, jak se na jednom místě zdá Tomášovi). A právě tuto nemožnost návratu dobře vystihuje zvolená ich-forma ve vložených monolozích. Z toho pak přirozeně vyplývá, že vševědoucí er-formu, kterou můžeme hyperbolicky označit za anonymní hlas přírody, nalezneme v čisté podobě jen ve druhé epické linii. Vlci, třebaže podle autora mají duši, sny a vedou mezi sebou rozhovory, zůstávají pořád součástí přírody a nade vše ctí její zákony.

Paralelní linie vyvrací naše představy o zákeřných psovitých šelmách, které se toulají krajem a loví, co jim přijde pod přední běh. Ve vlčí rodině, která při hledání svého nového domova přechází ze Slovenska na Moravu, velmi přesně fungují věčná pravidla vzájemného soužití a pospolitosti. Soulad vlčí rodiny je důsledkem jejich přirozeného instinktu, úcty k rodičům a především genetického kódu vlčích předků, který se přenáší z generace na generaci. Rodina netvoří anonymní zvířecí masu, její členové jsou naopak jedinečnými osobnostmi, mají svá jména, která odrážejí jejich povahové vlastnosti (např. "Ódin, neboť v něm žije vládce bouří a bůh zpěvu, neboť odmalička všechny udivuje bájivostí svého vytí"), jsou schopni pojmenovat krajinný ráz (Lesisko, Ledárna, Dračí hřbet) a vytvořit vlastní primitivní náboženství ("božstva" jako Tvář, Sklenář či Hlad). K lovu přistupují jen, když mají hlad, a dokážou vycítit, kdy k němu není vhodná příležitost, či dokonce (v případě čtrnácteráka) vzdát posvátnou úctu potenciální oběti. Jinak řečeno, vlci jsou zde líčeni mnohem spíše jako lidé než zvířata, a to i s člověčími špatnými vlastnostmi; vlci totiž závidí lidem jejich pýchu, oheň a alkohol a jsou jimi osudově přitahováni. Úchvatnost vlčího života, se kterým nás autor detailně seznamuje, doplňují poetické popisy přírodních scenerií, jež netrpí přemírou lyrismu a umožňují čtenáři dostatečnou představu měnící se krajiny vlčího putování.

Poslední tři kapitoly již svými názvy — Lidé a vlci, Vlci a lidé, Vlčice — naznačují, že se obě linie protnou a dojde ke kontaktu obou rodin. Stane se tak ve chvíli, kdy vlci i lidé stanou bok po boku při lovu vysoké, ale i zde je patrný zásadní rozdíl: zatímco lidé loví pro zábavu, pro zpestření jídelníčku, vlci z prostého důvodu obživy a přežití. Autor stupňuje tempo vyprávění rychlým střídáním doposud oddělených pasáží, prostřihy přitom doslova kmitají mezi čtyřmi odlišnými pásmy (vlci a lidé vyprávěni v er-formě, monology postav a jejich vzpomínky), jež jsou sice odděleny řádkovou mezerou, ale věty v nejednom případě přesahují z jednoho pásma do druhého. Přitom právě prorůstání pásem zaměřených na Vlčici a na Markétu se ukazuje klíčové pro překvapivé finále:

(pásmo Vlčice) "[…] Trvalo dlouho, než se Vlčice natažená mezi majestátními lodyhami kýchavice a trsy dosud kvetoucích omějů uklidnila a ztišil se jí dech. Jedině tak mohla zaslechnout vodopád — střed malého vlčího světa. Bylo však sucho a zbytek potoční vody neměl na víc než na šepot postřehnutelný pouze nitrem, srozumitelný výhradně vyvoleným. Uposlechla. Složila ztěžklou hlavu mezi přední běhy, zavřela oči a hlasitě vydechla. Pyšný čtrnácterák nemá na předvádění náladu, ještě v něm přetrvává zloba z násilně přerušeného kalištění. Kliďte se mi z očí, odfrkl na vlčí vetřelce; zpočátku ustupuje vznosným klusem, později přechází do cvalu, stále zvyšuje tempo, ale Vlka a Vlčici štvanice baví, za pět minut jsou na úpatí polomu, zvedá se ostře vzhůru, připomíná schodiště mayské pyramidy […]" (pásmo Markétina snu; s. 247—248).

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany (ostatně i obálka s koláží Miroslava Huptycha je velmi vkusná), výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.

Erik Gilk