Bajajovo Zvlčení — literární událost?!

Antonín Bajaja: Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech).

Brno, Petrov 2003.

Próza Antonína Bajaji Zvlčení s podtitulem Romaneto o vlcích, lidech a úkazech je knihou, která neskrývá ambice vyjadřovat se k celé řadě témat, a to jak svým formálním zpracováním, tak obsahovou šíří. Autor do ní vložil svůj kompletní poetický a tematický repertoár, známý z předchozí tvorby; nezdá se však, že by tvůrčí úsilí, trvající podle Bajajových vlastních slov bezmála sedm let, přineslo výsledek, který bychom mohli přijmout bez rozpaků.

Bajaja se drží osvědčeného postupu paralelního líčení dvou příběhů a ty v závěru umně spojí v příběh jeden — osud karpatské vlčí smečky s osudem rodiny zesnulého hajného Butory z beskydské hájovny. V rovině základní fabule stojí autor pevně na zemi jako zkušený vypravěč, který zejména do vlčí linie vložil poutavost a napínavost kvalitní dobrodružné četby. Problém ale nastává v souvislosti s prostředky, kterými Bajaja vypráví, a to zejména v pasážích týkajících se lidí. Autor zde totiž dává slovo nejen objektivnímu vypravěči, ale také téměř všem postavám knihy, mezi nimiž dominuje Butorův zeť Tomáš Lipner. Právě v polyfonizaci lidské roviny se ale projevuje rys, jenž postihuje všechny roviny knihy — maximální manýrismus celého textu. Mnohohlas postav by měl z různých stran nasvětlovat příběh a dotvářet psychologický obraz jeho protagonistů. Bajajovo příliš důsledné a úzkostlivé lpění na tomto postupu má však za následek rozpad jednotné perspektivy textu. Místo aby se jednotlivé pohledy zaměřovaly do jednoho bodu, a tak vznikl plastický obraz fikčního světa, jako by se míjely, jako by postrádaly jednotné ohnisko, a tak i důvod své existence.

Neústrojné zmnožení hlasů je provázeno také rozmělněním jazykové roviny textu. Bajajovu autorskému naturelu je vlastní užívání spisovné češtiny a valašského dialektu; tuto základní opozici se ve Zvlčení pokouší, kromě ojedinělých polonismů, doplnit o obecnou češtinu, jež charakterizuje mluvčí žijící v Praze — to je ale mluva, která Bajajovi očividně nejde dobře z úst. Na rozdíl od zvládnutého dialektu totiž nedokázal dobře vystihnout melodii "pražštiny" a ta se ve Zvlčení omezuje na občasné užití koncovky -ej, protetické v- a obskurní lexikum. Jazyk prózy je vůbec hodně nejistý tam, kde reprodukuje mluvený projev — především dialogy tak často trpí přítomností redundantních informací a slovních spojení: snad jsou to dialogy odposlechnuté z reality, tím by se ale jen potvrdila známá pravda, že ne všechno skutečné vypadá reálně i na papíře.

S problémy jazykové roviny souvisí také střídání různých, řečeno s Todorovem, "rejstříků promluvy". V této oblasti se již dotýkáme i vlčí roviny prózy. Prosté vyprávění je v něm místy obohaceno o poetizující pasáže a text bývá strukturován do neúplných větných celků blízkých volnému verši a umožňujících jednoduché přecházení ze současnosti do retrospektiv a "vlčí mytologie". Kromě toho je text bohatě hláskově instrumentován (zvláštní důraz autor klade na hlásku "ú" evokující vlčí vytí) a doplněn několika veršovými pasážemi. Opět je toho ale jaksi příliš mnoho na jedno vyprávění, a když si uvědomíme, že musíme střídavě s "vlčím" textem vnímat rovinu lidskou, vidíme, že jsme neustále nuceni přepínat mezi různými vypravěči, jazyky, literárními diskurzy. Co potom ale v textu funguje jako jeho jednotící princip, jako organizační imperativ, který by jeho protilehlé komponenty dokázal sjednotit pod svá křídla?

Antonín Bajaja usiluje o to, aby za nositele organizační jednoty byla považována ideová rovina prózy. Pokouší se vetknout osudy protagonistů do mytického řádu světa, který nerozlišuje mezi zvířetem a člověkem a znejisťuje hranici mezi snem a skutečností. Zároveň se Bajaja v příběhu lidské rodiny snaží neopomenout mnohá pro něj aktuální témata: protiklad vesnice a města, stáří a mládí, tradičního a moderního způsobu života (ani internet a drogy nechybějí), oslavu soužití člověka s přírodou, složitost partnerských vztahů i krásu jejich vzniku, cudnou krásu ženského těla a mnoho jiného. Jako by autor trpěl představou, že čím víc toho v románu bude, tím hodnotnější umělecké dílo vznikne, a čím strojeněji, čím "poetičtěji" se bude vyjadřovat, o to víc stoupne estetická hodnota knihy. Tato tendence má původ ve způsobu, jakým je zpracována motivická kompozice knihy (důraz na tento aspekt prózy je ostatně typický již pro předchozí Bajajovu tvorbu): každý motiv, každé jméno nebo událost mají v textu své místo a svůj význam. Jenže když má takto precizně definovaný význam skutečně snad každý prvek textu, začíná být Bajajův text poněkud únavný — přehuštěnost motivická přerůstá v konečném důsledku v přehuštěnost tematickou a ideovou.

Naše pátrání po organizujícím principu díla je, zdá se, neúspěšné. Přece však jakousi zastřešující složku Bajajova próza obsahuje — je jí hned na počátku zmíněná fabule, tedy příběh. Jeho původní síla je však na oněch dvě stě padesáti stranách textu natolik rozmělněna a upozaděna, zahlušena různými rovinami textu, vzájemně soupeřícími v bohatosti a barvitosti, že se po dočtení musíme vrátit na počátek knihy, abychom si ujasnili, o čem že jsme vlastně četli a kdo všechno k nám promlouval a proč. Oproštěno od zbytečného manýrismu, jehož některé aspekty jsem se pokusil ukázat, stalo by se snad Zvlčení onou literární událostí, za kterou je označila naše kritika. Takto je spíše smutným příkladem knihy, která příliš dlouho setrvala na autorově stole.

Lukáš Foldyna