Cool dětská kniha?

Dušan Taragel: Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče.

Přeložily Kristýna Zelinská a Johana Zelinská. Ilustrace Jozef Gertli Danglár.

Praha, Albatros 2002.

Dětská kniha u nás prochází v posledních několika letech bouřlivým vývojem a silné výkony lze v bitvě o dětského čtenáře pozorovat na obou zúčastněných stranách: vedle záplavy růžovými barvami znásilněných, většinou špatně přeložených knížek a titulů, které znají už nejméně dvě předchozí generace dětí (a tudíž je pravděpodobné, že coby dospělí obdaří takovou knihou i své potomstvo), se tu a tam v regálech osvícených knihkupectví krčí titul možná kontroverzní, většinou dvakrát dražší, ale poctivě provedený a posouvající vývoj dětské literatury směrem dopředu.

I takovým knihám se však začíná v posledních několika letech dostávat zasloužené pozornosti. Svědčí o tom například skutečnost, že v loňském roce se zrodivší knižní show Magnesia Litera pro letošní ročník přichystala změnu v podobě nové kategorie Litera za dětskou knihu a jeden titul zde nominovaný - Strado a Varius (Brio 2002) českoamerické výtvarnice Martiny Skaly - soupeřil dokonce v kategorii Litera za objev roku. I na stránkách odborných literárních časopisů se objevují recenze dětských knih. To vše je však jen odezva; skutečné změny proběhly uvnitř struktur. Česká dětská kniha, zdá se, se rozhodla změnit své postavení na okraji literárního spektra a jde (nejen) dětskému čtenáři pod kůži. I díky novým a ambiciózním ilustrátorům (a někdy kvalita obrazového doprovodu knihy dokonce převýší kvalitu textu) se jí to daří.

Mezi nejzajímavější dětské knihy patří ty, které nenapsali “zavedení” autoři dětské literatury, ale např. umělci, kteří vynikli v jiných žánrech (třeba Petr Nikl s pohádkou O rybabě a mořské duši nebo Jiří Stránský a jeho Povídačky pro moje slunce ilustrované Matějem Formanem - obojí Meander 2002). Z tohoto kadlubu vzešla i knížka Roches a Bžunda Marky Míkové (Baobab 2001), která je na rozdíl od předchozích dvou jmenovaných nabitá akcí - nakladatelstvím byla uváděna jako “křehký a strhující příběh v punkovém rytmu”.

Do takového prostředí vtrhla ze slovenštiny přeložená (a na Slovensku opakovaně vycházející) knížka Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče Dušana Taragela a Jozefa Gertli Danglára. Příběhy či spíše horůrky s názvy jako O Anče, která se nemyla a smrděla či O Věrce, která se dloubala v nose, určené dle poznámky v tiráži pro děti od devíti let, vyšly - možná překvapivě - v nakladatelství Albatros a patřičnou odezvu našly i u nás (na motivy knihy např. vzniklo divadelní představení). Není divu, mají na co navazovat - s přirozeně dětskou fascinací krutostmi pracuje v některých svých pohádkách už Ondřej Sekora, v této oblasti však vynikl zejména Miloš Macourek (vzpomínáte na Kryštůfka v mixéru či holčičku s vyměňovací hlavou?). Pohádky pro neposlušné děti dovádějí tuto hru s nadsázkou a humorem, který asi mohou plně ocenit až pubescenti, přesně na hranici únosnosti: šťastného konce se nedočkáme (nejschůdnější variantou happyendu je útěk rodičů a příbuzných zlobivého dítěte do lesa či do ciziny, kde si změní jméno a snaží se zapomenout) a obrázky jsou sice sugestivní a strhující, ale vlastně odpudivé (představte si půvabné miminko zvracející špenát do košíku s pletením).

Danglárovy mnohdy celostránkové a velmi barevné ilustrace, jakož i celková agresivní grafická úprava čtenáře upoutají na první pohled. Je tak docela možné, že dětský čtenář raději než po páčce joysticku sáhne právě po “té divné knížce” a právě Pohádky pro neposlušné děti mohou být prototypem knihy, která dokáže děti vrátit ke čtení. V době expresivní cool-dramatiky a krvavých počítačových her tak přichází cosi na způsob “cool-dětské knihy”, v níž se týrají zvířata, kde se zvrací, srká, směje na pohřbech a v níž jsou děti vycpávány vycpávači či odnášeny příšerou Özrottö (vybízející mimochodem k překladatelské úvaze, zda by jmenovaná neměla být přeložena adekvátně z hlediska kulturních odlišností, tedy německy znějícím jménem).

Všech čtrnáct pohádek včetně příloh je psáno poklidným, srozumitelným stylem přesahujícím místy od populárněnaučného až k vědeckému (s. 114: “Institut pro výzkum dětské neposlušnosti zjistil, že kdybychom všechna muší křídla a nohy, které odtrhly dětské ruce, seřadili za sebe, vytvořila by se řada, která by naši Zemi obtočila přesně 3 789 458 9878krát.”) O dětských vrtoších a zlozvycích je zde pojednáno tak okatě ironicky, že snad ani obrázek laxní Věrky překonávající nástrahy světa stoickým dloubáním se v nose nemůže nikoho urazit. Kniha je při vší excentričnosti příjemně ucelená, a doufejme tedy, že se nedočká devalvace případným rozmělňujícím pokračováním, jak se tak často stává.

Tím vším si Taragelovy pohádky skoro vynucují jednoznačné přijetí, či odmítnutí. Přijímám tedy, s ohledem na kongeniální Danglárovy ilustrace a rafinovanou výstavbu knihy-příručky (včetně testu neposlušnosti a pomocného slovníku), s jedinou výhradou - jinému než opravdu zlobivému nebo předčasně vyzrálému devítiletému dítěti bych knížku s obrázkem mengelovského doktora zašívajícímu ústa zaraženému chlapečkovi, jejž drží plačící otec, opravdu nepodal.

Radek Malý