Bůh má telefon! 80-3001. V naléhavých případech volejte

Ernesto Sabato: Abaddón zhoubce.

Přeložila Anežka Charvátová. Brno, Host 2002.

Každých třináct let vrhne Ernesto Sabato, argentinský spisovatel s albánskou krví a bývalý profesor kvantové mechaniky, světu do tváře svoji novou knihu. V roce 1948 to byl lehce morbidní milostný příběh Tunel, následoval neortodoxní pohled na argentinskou historii Kniha o hrdinech a hrobech a nakonec v roce 1974 (tedy v předvečer nastolení vojenské diktatury v jeho vlasti) téměř pětisetstránkový román Abaddón zhoubce, v němž můžeme číst i takový rozhovor:

“,Jistě, jistě, říkejte si, co chcete, ale i kdyby byl život vezdejší naprosto příšerný, což není, pro každého, kdo dokáže prožít pozemský život v milosrdenství, s vírou a s nadějí, vždy ještě zbývá útěcha ráje.‘

V inženýrových či profesorových očičkách se ironicky zablesklo.

,Vypadáte, jako byste o tom pochyboval,‘ trpce poznamenala Lulú.

,Je tu totiž ještě jiná možnost, paní,‘ odpověděl sladce.

,Jaká jiná možnost?‘

,Že už jsme mrtví a zavržení. Že tohle je peklo, do něhož jsme odsouzeni na věčnost.‘

,Ale vždyť jsme živí,‘ vložil se do rozhovoru kdosi, kdo dosud neotevřel ústa.

,To si jen myslíte. To si všichni jen myslí.‘”

Sabatův Abaddón zhoubce je sugestivní a nekompromisní výpovědí o stavu civilizace, která rezignovala na jakékoli duchovní směřování. Autor se snaží zaujmout k této realitě vlastní postoj, nepřijímat slepě kýmsi prefabrikované výklady: lidstvo je pro něj především “bolestnou záhadou”. Šanci vidí v mladých lidech, jako je Marcelo nebo Silvia, nezatížených konvencemi a kompromisy - osudy těch, kteří se vydají na cestu, však nebudou nijak záviděníhodné. Důvodem ke vzpouře proti brutální a bezcitné společnosti může být krajní materiální bída, ale stejně tak třeba, jako v případě Nacha Izaguirra, vzdělaného chlapce z lepší rodiny, neopětovaná láska k vlastní sestře. Sabato se tomu však nevysmívá - cenný je pro něho každý, kdo klade otázky, svoje opovržení adresuje pouze těm, kteří se veškerého hledání vzdali a opevnili se v iluzích o nejlepším z možných světů, v němž “budoucnost patří suchým deodorantům”. I Nacho musí nést svůj kříž, snad ještě těžší než ti, kteří zemřeli za svoje přesvědčení.

Hlavní hrdina podniká až detektivní pátrání po skutečné podstatě tohoto světa, zamlžené stovkami protichůdných výkladů. Můžeme zde vidět podobnost s Hostovského Všeobecným spiknutím: také zde je hlavním hrdinou intelektuál vyděšený rozpadem tradičních hodnot, ocitáme se uprostřed Apokalypsy, kde je pozitivistické vnímání světa trapně nepatřičné. Jako správný detektiv Sabato sleduje všechny indicie, které by ho mohly dovést k poznání, takže kniha je zalidněna množstvím epizodních odboček (mnohé působí až poněkud nedotaženě). Reflexe politických zvratů v období vzniku knihy, tj. na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, skrytě souvisí se soukromím hrdinů, “důvěrná sdělení, rozhovory a sny” zahrnují Sabatovy básně i groteskní popis nezdařené koupě zápisníku. Identita postav je úmyslně narušována, sám Sabato, běžně ozačovaný jako S., se prolíná s Brunem Bassánem nebo také s postavou Quiqueho, který je karikován jako plytký žvanil, jehož žurnalistická povrchnost Sabata rozčiluje, zároveň je to však jeho alter ego představující pokleslou podobu autorových vlastních myšlenek. Kniha obsahuje brilantní pasáže, jako jsou proslovy ironického a přísně logického doktora Arrambideho, absurdní rozhovor Marcela s prastrýcem, žijícím pouze v minulosti (kniha je ostatně plná dialogů lidí, kteří se navzájem neposlouchají, a proto autobiografický hrdina v závěru rezignuje na světskou angažovanost), nebo citace novinových výstřižků, kde se doklady blížící se apokalypsy prolínají s banalitou a bezduchostí oficiálně přetřásaných témat. Diváci mohou ovlivňovat pokračování telenovel, což v nich probouzí iluzi, že stejně ochotně se jejich přáním bude podřizovat třeba vývoj válečných konfliktů.

Leitmotivem knihy jsou slepci jako představitelé záhadného světa, řídícího se nepochopitelnými pravidly: v duchu starého přísloví, že koho chtějí bohové zničit, toho raní slepotou. Slepci představují podzemní bratrstvo pracující na destrukci současné civilizace, jeho cílem je ze zášti a závisti oslepit všechny dosud vidoucí: dávný morytát ze Sabatovy rodné vesnice je toho důkazem. Sabato se zajímá o mystická témata, ironizuje jednokolejný racionalismus západní civilizace, sám je však do značné míry jejím produktem (viz jeho minulost exaktního vědce). Jeho přítelkyně Beba představuje typickou současnou intelektuálku, která čte knihy jen kvůli image, aniž by si z nich cokoli zapamatovala (“Bebinu zuřivost považoval Sabato za vedlejší produkt její karteziánské mentality.” - ostatně samo jméno Beba je narážkou na stejnojmennou knihu Carlose Reylese, vyjadřující racionalistický optimismus počátku 20. století). Sabato se ohrazuje proti dogmatikům vytýkajícím jeho knihám nedostatek politické angažovanosti i proti školometům znásilňujícím literaturu svými vyumělkovanými výklady.

Důležitou roli v knize hraje Buenos Aires, nestvůrně nabobtnalé velkoměsto, protínané tisíci paralelních realit, od mondénních večírků až po ryzí zoufalství v podzemních mučírnách tajné policie. Samozřejmě, latinskoamerické prostředí je plné pitoreskních kontrastů, jak známe už od jiných autorů tohoto regionu; tady jde ale o něco důsažnějšího: o tragickou dezintegraci celého světa, která je ve svých důsledcích nástrojem Zla. To podstatné je stále více zamlžováno, defilé falešných proroků má za účel diskreditovat jakékoli vážné úvahy na duchovní témata. Sabato bojuje s letargií okolního světa, nachází však velmi málo spojenců; většina jeho současníků je uzavřena v kleci myšlenkových stereotypů (senilní Bebina matka trávící celé dny luštěním křížovek je jen extrémním příkladem této zaslepenosti, na kterou má ostatně ve svém věku právo - křížovka je ovšem důležitým symbolem toho, jak nás rozum a encyklopedické znalosti provedou labyrintem až ke kýžené tajence, která se nakonec ukáže jako banální blábol). Pravda nemá šanci prosadit se proti útěšným sebeklamům, k nimž patří například sexuální libertinství coby iluze o svobodě individua. Menuet na sopce už ale postrádá někdejší eleganci, tanečníci začínají podvědomě chápat pravý stav věcí a jejich pohybů se zmocňuje křeč.

Tragické nedorozumění ovšem provází i recepci románu: Sabato nepíše intelektuální šarádu, ale řve o pomoc. Reakce renomovaných světových kritiků reprodukované na obálce knihy jsou ovšem tradičními pochvalnými frázemi, které k ničemu nezavazují. To, co je jádrem sdělení Abaddóna zhoubce, by měl (myslí-li to ovšem Sabato vážně) číst každý, komplikovaná struktura románu ale odrazuje každého kromě zarytého knihomola. Nechce se mi však věřit, že by i tohle byla další literární hra s pojmy jako bůh a ďábel. Na to je Sabato příliš poctivý, na jednom místě dokonce ironizuje svoje vlastní kompromisy s establishmentem, jako jsou televizní rozhovory. Sílu k přežití čerpá od velkých spisovatelů a myslitelů minulosti, k nimž řadí třeba Kafku, Flauberta, ale i Hemingwaye (?).

Sabato stvořil fascinující polyekran, v němž se prolínají diskuse salonních intelektuálů (ritualizované už do té míry, že ztrácejí schopnost sdělit něco nového) s originálním mudrováním starého trafikanta, dokumentaristické, patosu prosté vylíčení posledních dnů Che Guevary kontrastuje se smrtelně vážnou panelovou diskusí o problematice skupinového sexu. Sám autor jako bývalý matematik si uvědomuje bezmocnost “čisté vědy” proti silám temnoty. Racionalismus je už jen mýtem, zoufalou autostylizací civilizace, která si stále činí nárok na univerzálnost, ačkoli už zdaleka nedokáže skrýt příznaky svého rozkladu. Věda se ocitá ve slepé uličce, její obsedantní rozdělování jevů na ty, kterými se stojí za to zabývat, a ty ostatní vede k beznadějné omezenosti horizontů. Sabato sympatizuje s marxismem, odpuzuje ho ale přízemnost této ideologie: “…nemá cenu dělat krvavé revoluce, aby pak měl člověk dům plný zbytečných krámů a děti zpitomělé televizí.” Sabato se vyjadřuje drsně, místy cynicky, ale za tím vším se skrývá upřímná starost o Člověka. Proto šibeniční humor náhle přechází v patos, který může čtenáře odchovaného současným literárním kánonem místy iritovat; Sabato však musí sdělit mnoho věcí a času se mu zoufale nedostává, takže k čertu s nějakým kánonem.

Kniha tak velkoryse koncipovaná se ovšem nemůže vyhnout slabším místům. Motiv ženy s okem na místě rodidel vypadá jako převzatý z druhořadé pseudosurrealistické slátaniny. Místy jako by se autor sám polapil do složitých smyček románové struktury a zejména v závěru se retrospektivy střídají takovým tempem, že čtenář nevyhnutelně ztrácí orientaci. Některé pasáže však Sabatovu spisovatelskou genialitu nezapřou: sugestivní, ale zároveň pietně podaná scéna agonie Brunova otce nebo popis vztahu Marcela a Ulrike, vášnivé lásky dvou bytostí natolik cudných a hrdých, že si ji nestihnou vyjevit nahlas. Psaní není pro autora lascivní hrou, ale způsobem, jak poznat skrývanou podstatu tohoto světa - a proto je také nutno odvrhnout veškeré konvence: “Beletrie má mnoho společného se sněním, jako sny může být krutá, nelítostná, vražednická, sadistická, a to i když sní normální lidé, kteří jsou ve dne ochotni vyjít každému vstříc. Ty sny jsou možná cosi jako vybíjení energie. A spisovatel sní za celé společenství. Jakýsi kolektivní sen. Společnost, jež by zakázala beletrii, by se vystavila velmi vážnému nebezpečí.”

Abaddón zhoubce se stěží stane bestsellerem: nejen pro absenci atraktivního, lineárního děje, ale především proto, že probouzí spící démony, klade otázky, které naše civilizace záměrně ignoruje. Vydání této knihy v češtině je proto velice záslužným počinem. Drobné výhrady ovšem vzbuzuje nakládání s reáliemi, což je ale notorický problém české nakladatelské praxe: na jedné straně nás překladatelské vysvětlivky seznamují s takovými trivialitami, jako že únor je v Buenos Aires nejteplejší měsíc (což je známo z učebnice zeměpisu pro pátou třídu), naproti tomu se v knize objevuje například tajemná postava nazývaná “Alekhine”, což je bezpochyby šachový velmistr třicátých let Alexandr Aljechin - ale kdo by se zdržoval takovými maličkostmi…

Snad největší hrůza spočívá ve faktu, že Sabatovi běsi, které popsal před třiceti lety, stále nezmizeli z tohoto světa. Autor sám v závěru knihy nachází spásu a osvobození od paranoidních vizí. To však nemění nic na faktu, že sociální nespravedlnost, genocida i sebevraždy mladých lidí, kteří odmítli mít s tímto světem cokoli společného, to vše přetrvává jako výsměch všem teoriím o možnosti pokroku. Už proto stojí Abadón zhoubce za přečtení.

Ernesto Sabato nedostal Nobelovu cenu, protože napsal pouze tři knihy (jak výmluvné pro současné chápání literatury coby počitatelného a vzájemně zastupitelného zboží nebo sportovního výkonu, kde záleží hlavně na tom, kdo rychleji, výše, silněji…). I takovou cenu musí platit ten, kdo odmítá chrlit sériové, snadno předvídatelné čtivo. Trojice Sabatových knih však stačí na to, aby přerostla svoji dobu a stala se zdrojem útěchy a inspirace i “pro budoucí poutníky a poutnice”…

Jakub Grombíř