Klaun na skřipci

J. A. Pitínský: Lulku tatíčkovi.

Brno, Petrov 2002.

Máme-li věřit doslovu Martina Pluháčka, prohlašoval J. A. Pitínský o svých básních, že “jsou to jen samé blbosti”, a po celých deset let se průběžně zdráhal je knižně publikovat. Když k tomu v loňském roce v Petrovu konečně došlo, v souboru Lulku tatíčkovi, zákonem paradoxu ve vztahu autorské-čtenářské hodnocení se tyto “blbosti” zjevily jako světlo, které by mohlo postavit do stínu velkou část blahosklonně přijímané současné české básnické produkce. Před čtenáře se dostalo dílo autora, pro nějž je charakteristická hořká groteska, odzbrojující, avšak ne exhibiční upřímnost, ztřeštěná laskavost a emocionální intenzita. I když se subjekt jako mluvčí předvádí v různých rolích, není v jádru jeho sdělení mnoho předstíraného a “jako” hraného. Skrze stylizaci mluvčího, která však má daleko ke stylizaci prožitku, a nejedno neotřelé obrazné spojení z oblasti dada, surrealismu a halucinace se autor oklikou dostává ke sdělením, až na dřeň obnaženým, o svých nejniternějších stavech a vydává se všanc čtenářovu pohledu. S malou nadsázkou bychom mohli použít termín auto-vivisekce. Postupujeme-li sbírkou dále a dále, zjišťujeme, že z textu vyvstávající lyrický subjekt je jejím hlavním tématem. A fakt, že to není subjekt ledasjaký, není jediným ospravedlněním tohoto významového principu.

Pitínský nám připomenul, že od básně můžeme očekávat více než jednou nápadité přírodní či městské metaforické obrazy, jindy patetické sebezpytné drásání nebo humor na pomezí trapnosti a infantility. V jeho textech nejsou tyto prostředky výrazem tvůrčí bezradnosti, případně samoúčelnosti, ale stylovými rysy, u nichž smysl básně nekončí. Co by jinde bylo infantilitou, má hodnotu zesměšněného přiznání, protože si autor v básních své problémy neřeší na úkor čtenáře. Právě díky své schopnosti implikovat pozici distancovaného subjektu mimo báseň, mimo svou roli, dokáže mluvčí svou situaci reflektovat a unést. Tato distancovanost má proto spíše žádoucí vliv na přesvědčivost prožitku situace a dodává jí potřebné váhy. I diletanství je uměním, i kdyby jen ve vážnosti své reakce na akademismus. Přírodní líčení nechce lovit doteky transcendentna bez toho, aby v něm bylo i něco naléhavého z právě prožívané životní situace autora. Před patosem a vtírajícím se zesentimentálněním zde chrání konstantně přítomná maska potrhlého podivína. A stejně je tomu v případě sebedrásání a sebeexpozice, které se dějí s průvodní dávkou ironie, jež textům dodává dvojí významové ostří. Na něm smysl balancuje mezi zlehčující klauniádou a prostou palčivostí, které zřídka sklouznou do povrchnosti banality nebo okázalého bolestínství. Tak v básni, která poskytuje výčet situací, v nichž si subjekt potvrzuje, že za nic nestojí, čteme: “[…] / já skutečně nic neumím / […] / na obědě tatarskou jsem omáčku / do italské polívky rozlil / málem jsem se poblil / […] / z těl žen sklouzávám záhy / brzy mne to znaví / vždy jsem brzy unaven / ještě dříve než je unavena ona / klidně ti to řeknu / já stojím za hovno / tak se otoč na bok no / […]”. Ze stylu citované pasáže lze rozpoznat nejen oba póly přístupu, zlehčení i trápení, ale také fakt, že autor stojí ještě mimo zobrazenou skutečnost, protože jenom schopnost nadhledu a angažovanosti zároveň mu umožňuje výsledného účinku dosáhnout.

Pitínský hraje se čtenářem ironickou hru, ale zároveň má plné právo popřít, že by nějakou hru hrál. Nic si nedělá z výše zmiňovaných nebezpečí banality, klišé nebo sentimentu a jeho obranou proti takovým nařčením je upřímnost a bezelstnost. Stejně tak je zřejmé, že ani to nemůže být kompletní obraz a že autor o sobě ví víc, než v textu přiznává. Vnímané izolovaně musely by se části básní jako trapné nebo povrchní jevit, kdyby nebylo od prvních veršů nastaveného společného jmenovatele autostylizace mluvčího, který je umístí do slovního proudu, jehož dílčí výpovědní hodnota spontánně kolísá, ale neubírá na celkové poetické hodnotě, protože kolísání je jedním z jejích tvůrčích prostředků. Stylizovanost mluvčího a sebeironie jsou vedle jiného i obranou před příliš střemhlavým skokem k odhalení pravdy o sobě nebo druhých. Řada básní, které mají formu veršovaných, ale stroficky nečleněných celků, působí dojmem improvizace otevřené okamžité inspiraci, která bere vše, co přijde. Vedle bezprostřednosti, jež přinese první a nejintenzivnější variantu vyjádření, se tím básně vystavují i mdlým okamžikům nebo významově slepým uličkám, které nemají funkci (ani v rámci toho, co bylo řečeno o užití banalit, klišé apod.).

Pitínský se stále dokola shazuje, sám sobě se vysmívá, ale zároveň na sebe rád strhává pozornost. Je však třeba zdůraznit, že nejen na sebe. Téměř stejně často ji věnuje svým dětem, o něco méně milostnému objektu a dostane se i na další postavy z fiktivního světa, u nichž bychom našli jejich reálné psychofyzické koreláty. Tyto druhé bytosti také využívá k potvrzení budovaného obrazu sebe, především skrze kontrastování lidské hodnoty jejich a své vlastní, ale na rozdíl od své osoby je láskyplně ušetřuje ironického ostnu. Jsou to ti druzí, kdo stojí za pozornost, kdo subjekt převyšují. Snad díku tomuto postoji básně odolávají nebezpečí sebestředné samomluvy. Příčina, proč právě v této chvíli neupadají do laciné sentimentality, může vycházet i z překvapivého zjištění, že některé city lze vyjádřit přímočaře dětsky, tedy v jejich čistém, nejpůvodnějším stavu. Způsob, jakým subjekt hromadí myšlenky, obrazy, dojmy a postřehy, je vzdálen snaze o předstírání dospělosti, která by se vyznačovala pragmatičností a racionalitou, která by se brala smrtelně vážně. A je známo, že sentimentalita je směšná právě proto, že se nedětsky vážně bere.

Vážné i nevážné je u Pitínského smícháno, vzájemně se podporuje. Ani v minulosti nebylo mnoho autorů, kteří by dokázali pobavit, a přitom sdělit něco podstatného o světě, kteří by byli empatičtí i cyničtí, bezbranní a zároveň nabídli své prožitky čtenáři jako dar a nepřenášeli je na něj jako vlastní nezvladatelné břímě. Čtenář pak spíš odpustí nepovedené pokusy o slovní eskapády ústící do prázdna. Silné a slabší okamžiky mohou těsně sousedit a snad je míra slabosti jen otázkou toho, jak daleko je čtenář ochoten s autorem zajít: “[…] / vlak je tak prázdný / nejede nikdo z prázdnin / všichni spí a broukají si / vlak strká před sebou co kdysi / zazpívalo zahřímalo sádlo / moře leskne se je to sádlo / i pádlo / z poličky u babičky / něco spadlo”.

Spíše než v přináležitosti do poetické rubriky spočívá vyhraněnost J. A. Pitínského v ochotě otevřeně riskovat možnost básnického sdělení. Pokud si zkusíme rekonstruovat lyrický subjekt vycházející z básní, vlastností, která jej vystihuje především, bude jeho mentální obraz. Jeho existence sama je zamotaná do klubka sebeironie, bolesti, nonsensu, rýmovačky, přímočarého vyjádření citu nebo surrealistického obrazu, jako by ani nebylo možno zprostředkovat ji jinak, protože bez toho už by to nebyla ona. Více než poetickým outsiderem, jímž by se snad rád jevil, je autor originální osobností, z jejíž podstaty vyplývá jakoby sama aktualizace tradičních básnických motivů a způsobů vyjádření.

Ve světle řečeného nevadí, že kniha není na první pohled organizována, je to opravdu sebrání, neboť sjednocujícím prvkem není “to, o čem básně jsou”, nýbrž lyrický subjekt a hlas mluvčího, který z nich vychází. To bychom sice mohli říci o jakékoliv sbírce, která by nebyla beztvarou slátaninou, ale v našem případě má element subjektu zesílenou významotvornou funkci. Žánrová a tematická mnohotvárnost jsou zde spíše pro zpestření. Moc se mi nezamlouvá pouze titul, jehož deminutivum namístě sice je, ale chybí v něm znak pro skrytou vážnou notu, bez níž by básně byly sotva poloviční.

Ladislav Selepko