Jak “dobý(í)t Ameriku”: fenomén Bercovitch

Michal Peprník

Návštěva harvardského profesora na Palackého univerzitě je nepochybně událostí. Je nejenom jistou formou potvrzení naší “existence” (ví se o nás, tedy jsme, což je přinejmenším potěšující), ale je i výzvou k zamyšlení. Výzvou, abychom vyšli sami ze sebe a nahlédli svět a sebe sama z jiné perspektivy. Výzvou o to větší, že přichází v kontextu války s Irákem, v kontextu intenzivní protiamerické kampaně, v kontextu odchodu hrdiny sametové revoluce Václava Havla z Hradu, v kontextu zmateného hledání adekvátního nástupce, v kontextu strachů z Evropy, v kontextu starobylé tradice českého opatrnictví a kompromisnictví ve stylu chytré horákyně a chytrých horáků, ani na oslu ani pěšky, ani nazí ani oblečení.

Návštěva amerického profesora z Harvardu je o to významnější, že nás přijel navštívit Sacvan Bercovitch a přednesl přednášku nadmíru aktuální - “Mýtus Ameriky”. Pokud by se snad někdo domníval, že tuto událost přeceňuji, mohu ho pro začátek odkázat na citační index, kde mezi žijícími americkými literárními vědci a historiky nemá konkurenci. Jednou z otázek, které si proto budu klást v souvislosti s jeho návštěvou, je, jak, čím a proč tohoto mimořádného úspěchu dosáhl.

K uvědomění širších souvislostí jeho návštěvy a jeho vystoupení je třeba vědět, kdo Bercovitch je a co představuje - jako badatel a jako člověk. Do jisté míry každý vědec píše svým dílem svou vlastní autobiografii. To platí stejně pro profesora z Harvardu v Nové Anglii jako pro nás z Olomouce na Hané. Snad jen, že na americkém profesorovi pozorujeme prolínání biografie a díla zřetelněji, protože ho pozorujeme z odstupu jiného, ale ne zase naprosto odlišného kulturního kontextu.

Akademik

Sacvan Bercovitch napsal “jen” dvě knižní monografie a dva výbory esejů a přednášek. Jeho rozsahem nevelké knihy se však čtou, figurují na seznamech bibliografií a jsou dokonce stále dostupné na trhu - Puritánský původ americké osobnosti (The Puritan Origins of the American Self, 1975) a Americká jeremiáda (American Jeremiad, 1978). Obě vyvolaly bouřlivou odezvu, neboť představily puritánský svět z nového pohledu a zpochybnily mnohé dosavadní mýty. Z obou knih vydatně čerpali autoři zatím jediných reprezentativních dějin americké literatury přeložených do češtiny, Od puritanismu k postmodernismu, Richard Ruland a Malcolm Bradbury (na překladu a editaci se podíleli olomoučtí amerikanisté).

V první studii se Bercovitch vydal do světa amerických puritánů 17. a 18. století hledat kořeny americké národní a kulturní identity. Cesta do puritánského světa však byla současně i “obrazoboreckou válečnou výpravou” proti Velkému Otci puritánských studií, Perrymu Millerovi, a formou dobývání akademických bašt Ameriky.

Puritánství od samého počátku historie Spojených států představovalo nesmírně problematické dědictví, o jehož roli a významu pro současnost se dodnes vedou vášnivé spory. Zatímco ve dvacátých letech 20. století převládalo všeobecné zatracování puritánského myšlenkového světa jako světa dogmatického, nesnášenlivého a bytostně nedemokratického, v padesátých letech došlo k prvnímu velkému přehodnocení prostřednictvím Perryho Millera. Pro Millera představovaly svět a doba puritánů tu nejdůležitější kapitolu amerických dějin, veliký příslib morální, duchovní a sociální reformy, který se nenaplnil. Puritanismus pronikl hluboko do nitra každého občana americké společnosti, na jeho základě byly formulovány velké ideály. A z perspektivy těchto ideálů pak Miller podrobil současnou americkou kulturu přísné kritice. Tragédií puritánství podle něj bylo, že ideový náboj, jeho duchovní a mravní odkaz (důraz na mravní odpovědnost a individuální svědomí) se postupem času rozmělnil a vytratil pod tlakem materiální orientace amerického životního stylu a kultu bezbřehého individualismu.

Bercovitch nejenom popřel vše, co Miller hlásal, ale zvolil i zcela jinou metodu zkoumání - zaměřil se na rétoriku puritánských textů. Bercovitch (po vzoru Lévi-Strausse?) chtěl puritány zkoumat “zevnitř”, z jejich světa, pomocí jejich rétoriky, způsobem, který se označuje jako empatický, on sám ho nazval symbiotickým vstupem. Američtí puritáni ho zajímali jako zakladatelé národní mytologie a rétoriky americké identity. Podle Bercovitche nebyly teze předního puritánského autora Cottona Mathera jen teologií oděnou do hávu metafor, ale byly primárně metaforami (nebo se v ně proměnily). Historická fakta v Matherově podání nabývala povahy obrazů a symbolů nesoucích vizi budoucnosti - nikoliv v eschatologickém smyslu, ale především v kulturním, národním smyslu. Vize “zvláštního poslání” Ameriky (Manifest Destiny) má podle Bercovitche původ právě v puritánské víře, že oni jsou tím novodobým Bohem vyvoleným národem, předurčeným k velkému dílu. Když Cotton Mather nazval guvernéra puritánské kolonie v Massachussettské zátoce Johna Winthropa “Nehemias Americanus” (americký Nehemiáš), otevřel tím bohatý referenční kontext, v němž se individuální role prolíná s rolí kolektivní. Stejně jako byl Nehemiáš (starozákonní židovský prorok, který vyvedl Židy z babylonského zajetí) považován za proroka, který předznamenává Druhý příchod, tak nejen Winthrop, ale s ním i všichni puritáni jako jedno tělo předznamenávali a připravovali cestu pro Druhý návrat a tisíciletou říši Krista. Puritánský exodus do divočiny byl analogií Kristova příchodu na svět. Analogie židovského proroka, židovského národa se u puritánů rozvíjí do analogie nového Jeruzaléma a Nového světa - Ameriky. Puritáni, a obecněji i Američané jsou národem Bohem vyvoleným.

Dochází ke konvergenci “Nehemiase” a “Americanuse”, protože tyto termíny jsou nejenom rovnocenné, ale navzájem se definují; Nehemiášova role v posvátné historii skrz Ameriku, americké svaté společenství skrz Nehemiáše. Společně ztělesňují význam poslání. Kolonie je v širším smyslu americkým Nehemiášem reformace, stejně jako reformace je Nehemiášem univerzální církve, a Amerika zase Nehemiášem mezi národy světa. A toto vše John Winthrop představuje.

V Americké jeremiádě Bercovitch vystoupil proti dominantní interpretační tradici, která se stala paradigmatem - psaní jako akt vzpoury proti otcovské autoritě společnosti. Podle této tradice by správný americký spisovatel měl být radikálním buřičem, neboť se obrací zády k minulosti a prosazuje změnu. Pro Perryho Millera byla jeremiáda lamentací nad úpadkem puritánských ideálů, kritikou materiálního bytí i očistnou modlitbou synů za hřích odpadlictví od závazků k otci, a vypovídá proto o poctivém, úporném hledání pravdy, čistoty a spásy. Každý klasický americký spisovatel měl něco z Jeremiáše, neboť se cítil bytostně odcizený od americké společnosti a kultury.

Na tuto subverzivní tradici už ve dvacátých letech upozornil D. H. Lawrence v esejích o americké literatuře, které zásadním způsobem ovlivnily její chápaní v poválečné době a jejichž vliv sahá až do současnosti. Pojetí spisovatele jako buřiče má sice dlouhou tradici i v Evropě, ale Lawrence zdůraznil jeden pozoruhodný rys, kterým předjímá dekonstruktivní pojetí sváru roviny logocentrického diskurzu (potvrzujícího řád a systém) a roviny dekonstruktivní rétoriky, jež logocentrické principy a impulzy zpochybňuje. Podle Lawrence v dílech klasické americké literatury existuje rozpor mezi chlácholivým hlasem autora (který je ve skutečnosti beznadějný lhář, chce se přizpůsobit konvencím a normám) a zneklidňujícím příběhem, který mluví pravdu, často i navzdory autorským intencím. (D. H. Lawrence, Studie z klasické americké literatury (1924), přel. Sylva Ficová, Brno 1997, s. 12-13.)

Bercovitchovi jeho oponenti vytýkají, že potlačil buřičský ráz americké kultury a přiřkl jí ráz jednoznačně (a potupně) konformující. David Harlan mu v důkladně zdokumentované polemice vytýká, že nepřistupoval k puritanismu jako ke zdroji poznání člověka a společnosti, ale jako k systému klamu - mytologii, ideologii. Harlan nesouhlasí s Bercovitchem v tom, že by rétorika puritanismu vešla do obecného povědomí a stala se nástrojem kulturní hegemonie, která v konečném důsledku pohltí všechny rozdíly, kooptuje protesty a integruje společenskou kritiku. (David Harlan, “A People Blinded from Birth: American History According to Sacvan Bercovitch”, The Journal of American History, 78, 3 (Dec., 1991), s. 949-971.)

Vytýkat Bercovitchovi, že zbavil americkou historii ohnisek rezistence, rozdílů a nuancí, je poněkud nespravedlivé. Bercovitch neprovádí pouhou negaci, přesouvá však důraz z rezistence na socializaci, aniž by existenci buřičské tendence zcela popíral. Zatímco předchozí generace měly tendenci zaměřit se spíše na jednu nebo druhou stránku opozice, eventuálně - v rámci nové kritiky (New Criticism) - se snažily z opozice učinit paradox, Bercovitch více méně rozpracovává Lawrencovu dialektiku: “Americká ideologie dosahuje toho, že absorbuje ducha protestu za účelem sociálních potřeb.” (Tamtéž, s. 963.) Bercovitch se soustřeďuje na postupy, kterými jsou radikální impulzy oslabovány, rozmělňovány či dokonce orientovány na jiné cíle. Jeho přístup nám možná připomene neomarxistu Fredericka Jamesona a jeho teorii komodifikace umění: tím, že se dílo stává součástí tržního mechanismu a koloběhu spotřeby, jeho sebevíce revoluční charakter se otupuje, až se vytratí. (Fredrick Jameson, Postmodernism, or, the Cultural Logic of Late Capitalism. Durham, 1991, s. 6.)

Bercovitch ovšem tento proces nevidí jenom jako deprimující devaluaci, ale i jako proces přehodnocení a otevírání nových hledisek v dění nových interpretací. Hlavní kompenzaci spatřuje v odhalení mechanismů a struktur působení textu a v aktualizacích estetického účinku.

Z polemik je patrné, že se tu střetávají dva základní proudy pojetí interpretace - starší morálně-psychologický přístup a novější strukturalistické přístupy, kombinované se specifickou variantou amerického formalismu, mytologickou kritikou (American Myth Criticism).

Zatímco předchozí autoři zabývající se puritánskou literaturou, jako např. Perry Miller, zaznamenali postupný úpadek puritánské teokracie, Bercovitch naopak zdůraznil životnost základních typologických schémat, které si americká společnost osvojila, takže se staly součástí národní mytologie. Jestliže puritánská jeremiáda poukazovala na cyklický pohyb od nastolení ideálu k jeho postupnému úpadku, Bercovitch tvrdí, že tento proces v americké společnosti ztratil svůj ráz pohybu v historickém lineárním čase. Pohyb od ideálu k jeho úpadku, postulující protiklad příslibu a reality, opozici ideální komunity a jejích reálných nedostatků, nabyl formy komplementární dvojice, podoby strukturního principu dvojznačnosti. Společnost se nevyvíjí od ideálu k jeho upadlé podobě, společnost současně obsahuje obě roviny, ideál i nedostatečnost. Navíc z puritánské mytologie zůstává rámec poslání (errand), který přímo ztělesňuje progresivní rétoriku, mýtus spasitelné Ameriky, příslib, který se znovu a znovu aktualizuje. Vždy jako by byl na dosah, ale nikdy nenajde naplnění.

Tento přístup uplatnil v přednáškách, se kterými vystoupil v Praze, Brně, Olomouci a Ostravě, ať už mu jako text posloužil Twainův román Dobrodružství Huckleberryho Finna nebo Hawthornův román Šarlatové písmeno. Bercovitchův Huck není tím Huckem, jak ho známe prostřednictvím několika generací kritiků i našeho vlastního impulzivního čtení, kdy se necháme unést čtenářskou identifikací s milým darebou. Huck není milý dareba, ani rebel na útěku před konvenční společností, řeka není přírodní oázou, kde lze prožívat utopii rasového sblížení. Bercovitchův Huck se chce přizpůsobit, konformovat. Je ovládán rasistickými předsudky, věří v třídní hierarchii, jižanskou aristokracii, dokonce se na něm podepsaly i hodiny náboženství. Zdaleka není nevinný, je obětí výchovy a předsudků. Problém však tkví v tom, že si nemůže pomoci a prostě je jiný, ať dělá, co dělá.

Podle Bercovitche Američanům uniká pointa Twainova vtipu, jehož satirické ostří je namířeno nejen proti Huckovi a jižanské společnosti, ale také proti nim samotným. Američané si Hucka adoptují, oblíbí, přetvoří k obrazu svému, prostě zidealizují. V procesu tohoto osvojení “přepisují” celý text. Projektují do textu určitou kulturní vizi - ideál individualismu, iniciativnosti, podnikavosti a především ideál osobní svobody - a ta se stává strhujícím morálním imperativem. Ve skutečnosti ani pobyt na voru není žádnou selankou, chvíle poklidu zabírají jen krátký časový úsek a většinou na voru vládnou bezcharakterní podvodníci Vévoda a Král, řeka hrdiny zrazuje, zabíjí a odnáší Hucka a Jima stále hlouběji do nitra otrokářských států. “Tato situace je sama o sobě krutě směšný nekrolog amerického snu,” uzavírá Bercovitch. (Sacvan Bercovitch, The Puritan Origins of the American Self, New Haven and London 1975, s. 122.) Fakta ukazují, že Huck je postavou, kterou nelze zařadit ani pojmenovat, není ani bílou spodinou, ani tím ideálem, který jsme na něj projektovali, ani obětí humorného příběhu, ale přesto se nemůžeme ubránit ochranitelskému komplexu. Huck je prostě neuchopitelný jako realita sama.

Bercovitchova interpretační střelba míří především do vlastních řad - útočí na mýtus, který vznikl v průběhu let, kdy se Huck stal učebním textem na středních i vysokých školách a stal se předmětem schematizujících interpretací, které musely vyjít vstříc vkusu a horizontu pochopení průměrného čtenáře i didaktickým potřebám. Bercovitch označuje v souladu s postrukturalistickými tendencemi interpretaci jako “kulturní instituci” a “formu akulturace”, během níž jsou různorodé tradice, rozmanité praktiky a protikladná přesvědčení oslabeny, odkloněny či rozřešeny tím, co nazývá “významovými sítěmi, jejichž centrem a hlavní oporou ve společnosti je oficiální instituce interpretace”. Dále pokračuje: “Na rozdíl od literatury, instituce literární interpretace pomáhala utajit jeden z nejodpudivějších aspektů naší minulosti: nesoulad mezi národními realitami (otroctví, genocida) a národním přesvědčením (o otevřenosti cesty a svobodné příležitosti).” (Tamtéž, s. 103.)

Bercovitch to dokládá spory ohledně používání slova “negr” (nigger). To, že se nad tím až do 60. let nikdo nepozastavil, považuje za symptomatický projev všeobecného nedostatku citlivosti a vnímavosti v oblasti rasové otázky. Pokud si vůbec někdo povšiml tohoto slova, bral ho jako slovo neutrální, jako dobový úzus. Bercovitch však ukazuje na řadě příkladů, že se toto slovo objevuje v románu v různých kontextech a v některých má zcela nepochybně rasistický podtext. Twain se tedy vskrytu vysmívá čtenáři, který sám sebe považuje za liberála, a přitom si svých rasových předsudků stále ještě není v plném rozsahu vědom.

Bercovitch se ve snaze vytvořit novou koncepci však neubránil také určitému čarovnému schematizování. Ve snaze nabourat naši představu Hucka jako sympatického dareby či šťastného rebela nám ho maluje jako chlapce posedlého smrtí a představami o smrti - v jeho úvahách neustále figuruje smrt a pohromy. To je sice pravda, ale takový byl vždy chlapecký svět, v němž násilí a představy zabíjení měly své nezastupitelné místo (za děvčata si netroufám hovořit). Navíc, Bercovitchem abstrahovaný model chování je vytržen z konkrétního kontextu situace, v níž se objevuje. Příběhy, které si Huck vymýšlí na cestách, mají docela pragmatický cíl - Huck musí nějak vysvětlit, proč cestuje sám bez rodičů a ještě k tomu s černochem. Kromě toho jeho děsivé historky mají buď odehnat zvědavce, nebo naopak vzbudit jejich soucit. Huck jako komplexní literární postava vybočuje do příliš mnoha stran, než aby se dal tematicky spoutat.

Americká společnost a kultura se odlišují od ostatních svým snem. Žádný jiný národ podle Bercovitche neuvěřil tak silně ve vlastní ideologii, ve vlastní sen - sen o vyvolenosti a předurčenosti k dokonání velkého díla, sen o společnosti, která považuje za své zakládající principy a nezcizitelná práva “právo na život, svobodu a budování osobního štěstí” a pro zajištění těchto práv je dokonce ochotna bojovat kdekoliv na světě a obětovat životy (vlastní i těch druhých, kteří tato práva nejvíce ohrožují), společnost, která věří ve svůj americký sen, sen o úspěchu a příležitosti pro každého, kdo něco umí. Tyto ideály vytvářejí duchovní a psychologické klima sebedůvěry, podnikavosti a optimismu a působí jako hybný moment.

Ostatně, kdo se domnívá, že v Iráku jde Američanům jen o ropu nebo jen o moc, dokazuje, jak málo zná Ameriku. Systémy nelze poměřovat jen zjednodušujícími univerzalistickými kategoriemi, ale je třeba je zkoumat i zevnitř, v jejich specifičnosti. Jednoduchá vysvětlení “jasné jako facka” nebo “mírová placka” (ropa, moc, národní korporace) vypovídají mnohdy více o nás nebo o naší ideologické příslušnosti než o samotné skutečnosti. Jsou zdrojem falešné jistoty a opojení “rozuměním”.

Osobnost

Význam profesora Bercovitche přesahuje jeho akademický profil. Není náhodou, že snad jedinou významnou skutečně americkou školou filozofie byl pragmatismus, který vyžadoval spojení teorie a praxe. Jedním z důvodů, proč mu Harvard nabídl profesuru, bylo to, že S. Bercovitch je člověk s životním příběhem, pro takové mají Američané “slabost” - na rozdíl od většiny Čechů. Snad i proto, že se českému lidu nedostává morálního idealismu. Ne nadarmo náš největší “lidový” spisovatel Karel Čapek napsal dizertaci na téma amerického pragmatismu a naši kultovní spisovatelé, Hašek a Hrabal, tematizovali strategie přežití v podmínkách totalitního režimu (armády a socialismu).

Sacvan Bercovitch je ztělesněným důkazem toho, že americký sen může být realitou. Ne každému je dáno uspět, ale za pokus to stojí. Bercovitch se narodil v Montrealu v rodině židovských emigrantů z oblasti ukrajinského Černomoří. Vyrůstal v čítankově nuzných poměrech, bez valného zájmu o školu. Po ukončení povinné školní docházky v roce 1954 odešel do Izraele, kde čtyři roky pracoval manuálně v kibucu. Když usoudil, že to není způsob života, který mu přináší uspokojení, vrátil se domů. Pracoval jako úředník v supermarketu a nechal se zaměstnavatelem (ejhle kapitalismus!) přesvědčit, aby studoval večerní univerzitu. Za tři roky s bakalářským titulem obdržel také stipendium, které ho opravňovalo ke studiu na téměř kterékoliv americké univerzitě. Podle obrázku si jednu vybral a zahájil akademickou dráhu, kterou už neopustil. Jakmile se jednou rozhodl stát se učitelem literatury, nebylo nic, co by ho mohlo zastavit. Podobně jako Benjamin Franklin projevil smysl pro strategické myšlení - poté, co mu učitel vrátil první esej jako nevyhovující, položil si otázku: co ode mě vlastně chtějí, v čem tkví podstata úspěchu? Odpověď zněla (potom co prostudoval řadu článků) jednoduše: popřít to, co bylo už napsáno, a tvrdit pravý opak. (Biografie Bercovitche, viz Susanne Klingenstein, Enlarging America: The Cultural Work of Jewish Literary Scholars, 1930-1990, Syracusse 1998, s. 347-406.)

Z tohoto na pohled velmi pragmatického závěru se zrodil úspěch. V této metodě spočívá síla, ale i určitá slabost jeho přístupu, který je současně velmi americký. V individuální rovině opakuje kolektivní příběh americké politické a kulturní emancipace, která vyústí v afirmativní pojetí lidské existence, existence jako seberealizace i společenského projektu, aktu vzpoury i aktu socializace a akulturace.

Tak vlastně Bercovitch ve své teorii píše svou vlastní autobiografii. Jeho Huck není idealistický Američan, který sní o utopii harmonického soužití a hledá útočiště ve svém soukromí (na ostrově a na voru), je to přistěhovalec, který se dychtivě, pozorně rozhlíží, hledá návod na úspěch, touží se zařadit, ale zatím ještě nikam nezapadá, neboť přišel z jiného světa. Nechce se bouřit, nýbrž naopak přizpůsobit, avšak současně udržet kritický odstup. Chce být součástí tohoto světa, ale nechce jím být zcela pohlcen.

Výzva

Přesvědčení Američanů o vlastní výjimečnosti, která svět tolik rozčiluje, má i své světlejší stránky, jako je víra ve vlastní schopnosti, víra v Ameriku jako ideu, jako utopický projekt. Tuto víru, která je motivačním faktorem, Evropa, stejně jako sousedi Ameriky, postrádá. Americký sen končí na hranicích s Kanadou, suše konstatoval profesor Bercovitch, který pochází z kanadského Montrealu. Jaký je náš českomoravský sen? Jaká je idea Česka, ptal se nás profesor Bercovitch, a my jsme mu nedokázali uspokojivě odpovědět. A přitom sen, mýtus či víra v určitou ideu je zdrojem hybné energie.

Návštěva amerického profesora nám však může ukázat ještě jednu “skrytou” tvář Ameriky. Víru ve smysl vzdělání. Proč si náš stát, v prostoru s takovými historickými tradicemi, více neuvědomuje význam humanitního vzdělání?, ptal se harvardský profesor z instituce, kde se v prvním kole přijímají studenti jen na základě výsledků přijímacích zkoušek a pohovorů a teprve potom se řeší ekonomické zázemí přijatých uchazečů a přidělují granty pro “chudé”. Proč neexistují soukromé univerzity a neplatí se školné? Proč u nás nemáme programy a akce pro alumni a proč je nezapojíme do financování? Snažil jsem se něco nepřesvědčivě namítat o nepřenosnosti systémů a specifičnosti lokálních podmínek, že jsme malý trh a malý národ. Ale co když nám opravdu chybí víra a vůle věci měnit od základů, co když jsme opravdu jen, slovy F. Halase, “malověrní” v “kostižerném čase”?

O americké víře v moc a smysl vzdělání svědčí i ekonomické pozadí návštěvy. Profesor Bercovitch přijel v rámci Seniorského Fulbrightova stipendia, jež umožňuje krátkodobé (2-3 týdenní přednáškové pobyty), ubytování a dopravu na našem území hradí vždy hostitelská instituce. Na organizaci jeho návštěvy se dokázaly spojit tři moravské katedry anglistiky, Olomouc, Brno a Ostrava, a jedna česká (Praha). I to je malý úspěch v procesu akademického sjednocování Čech a Moravy, stejně jako Festival poezie, pořádaný brněnským nakladatelstvím Petrov v Olomouci.

Amerika je sice zemí válečníků, avšak jedno procento vojenského rozpočtu věnuje na Fulbrightovy vzdělávací programy, jež umožňují, abychom i my mohli studovat v Americe, a když zrovna nemůžeme na Harvard, tak aby Harvard přišel k nám.

Profesor Bercovitch dobyl Ameriku, jeho životní příběh je další verzí příběhu o úspěchu. Jeho příběh ukazuje také, v čem tkví síla Ameriky - dobýváním Ameriky se Amerika dobíjí - dobíjí zdroje své duchovní a intelektuální energie. Jak je to s námi? Jaký sen vůbec můžeme nabídnout našim “dobyvatelům”?