Láska jako jeden z kódů komunikace a etika jako hlídací pes morálky

Niklas Luhmann: Láska jako vášeň. Paradigm lost.

Přeložil Miroslav Petříček jr. Praha, Prostor 2002.

Čtenář, který pravidelně věnuje pozornost rubrikám, jež předkládají hodnocení nových odborných prací, se mohl nejednou setkat s povzdechem recenzentů, kteří poukazovali na nesystematičnost překladů “důležitých” publikací, ba dokonce na zbytečně vynaložené úsilí u některých titulů. V případě překladu Luhmannovy práce si lze naopak oddechnout, že se konečně dostalo pozornosti i jemu. S texty Niklase Luhmanna (1927-1998) jsme se totiž doposud neměli možnost v českém prostředí setkat. Dokonce i povšechné informace o něm jsou rázu spíše útržkovitého, ačkoli pozornost věnovaná některým jiným filozofujícím sociologům minimálně stejného intelektuálního potenciálu je obšírnější.

V sociologickém prostředí, z něhož vzešel a kde se staví např. vůči strukturálněfunkcionalistické teorii Talcotta Parsonse nebo se vymezuje vůči Maxi Weberovi, je Luhmann jistě známý, ale mezi filozofy, a především pak mezi širší veřejností a “filozofickým dorostem” je Luhmann vnímán spíše okrajově a bývá řazen na periferii. Určité informace o něm bylo sice možné získat v monografii Břetislava Horyny Konec filosofie před koncem filosofie (Praha 1998) a samozřejmě u nás existuje i určitá reflexe Luhmanna v odborných periodikách (např. Pavel Floss v Proglasu 2/95), to ale není mnoho a lze to považovat za nedostačující. Chce-li se český čtenář blíže obeznámit s “fenoménem Niklas Luhmann”, jako primární zdroj informací tedy nejspíš využije internet. Avšak ne všechny odkazy na internetových stránkách jsou informačně hodnotné. “Proklikávání se” odkazy určenými Luhmannovi je třeba brát jako jistou daň za to, že samotné jeho texty nebyly v češtině doposud k dispozici.

O částečné odstranění tohoto nedostatku na českém “trhu idejí” se pokusilo vydáním Luhmannovy práce Láska jako vášeň (Liebe als Passion, 1982) doplněné o přednášku Paradigm lost, kterou pronesl při obdržení Hegelovy ceny (1989), nakladatelství Prostor. Vhodnější by ovšem možná bylo začít spíše knihou Tradice a společenské struktury, což je výbor z Luhmannova nejznámějšího několikasvazkového díla Gesellschaftsstruktur und Semantik (1980), který připravuje k vydání totéž nakladatelství. Český čtenář by se tak mohl vpravit do Luhmannova myšlení mnohem hlouběji a systematičtěji.

Přejděme však k samotnému Luhmannovi a jeho textu. Luhmannův význam spočívá v jeho myšlenkové originalitě a schopnosti obsáhnout kromě sociologie a filozofie také další vědní obory, jako jsou kybernetika, jazykověda či religionistika (konkrétně pro ni se jeho podněty staly důležitými v polemice týkající se určování funkce náboženství ve společnosti - Luhmann považuje náboženství za sebereferenční systémy, viz práci Funktion der Religion, 1977); za pozornost stojí Luhmannova úspěšná dlouhodobě vedená polemika s Jürgenem Habermasem. Zajímavý je fakt, že oba myslitelé, kteří svým myšlením ne-li přímo formují, tak alespoň výrazně spoluurčují soudobé evropské myšlení, jsou silně ukotveni v sociologii a při svých diagnózách, úvahách a vývodech značně akcentují získaná sociologická data.

Každý, kdo se již s Luhmannem setkal, si vybaví jeho teorii sociálních systémů. Na základě tohoto konceptu bývá řazen do “škatulky” konstruktivismu. Celou teorii můžeme při maximálním možném zjednodušení rozdělit do dvou rovin. První stupeň představuje obecná teorie sociálních systémů, která se pokouší vysvětlit, jak tyto systémy vznikají, následně jak se rozvíjejí, tj. diferencují, a případně jak zanikají. Základní charakteristickou vlastností těchto systémů je jejich schopnost samotvorby - Luhmann mluví o tzv. autopoietických systémech. Jeho cílem je analyzovat, podle jakých pravidel systém pracuje, na základě jakých kritérií sám sebe pozoruje, jak sebe sama vymezuje, případně jakým způsobem se formují hranice mezi ním a okolím, které jsou flexibilní díky (re)interpretaci.

Důležitým pojmem obecné teorie systémů je tzv. bazální operace. Tento termín označuje proces, během něhož se daný systém sebepozoruje a formuluje své možnosti, které jsou skrze jeho pozorování a diagnostiky kompatibilní či nekompatibilní s jeho současným stavem. Motivem těchto pozorování a výkladů je neustálá potřeba zdůvodňování vlastního smyslu. Interpretace smyslu je vázána na princip rozlišování, které je vyjádřitelné formou binárních kódů. Tento model vytváří základ pro druhou rovinu Luhmannovy teorie, v níž je obecná teorie systémů aplikována na sémantiku sebepopisu jednotlivých sociálních systémů, respektive je využita k analýze sociální reality. Jedním z myšlenkových zdrojů konceptu autopoietických systémů jsou Parsonsovy teorie sociálních systémů, patrný je zde také vliv kybernetiky a fenomenologie.

To, čím čtenáře zaujme práce Láska jako vášeň, je výraznější přiblížení a ozřejmění dalšího důležitého pilíře Luhmannovy teorie: pojetí komunikace. Komunikace dnes funguje jako zaklínadlo, až nepřiměřeně se do ní vkládá naděje jako do spásonosného léku, který by měl umožnit léčbu “nemocného světa”. Značné nadužívání pojmu komunikace vede k jeho sémantickému vyprázdnění a především poskytuje prostor pro manipulaci při vymezování komunikativních - jedině správných - postupů nezbytných pro záchranu ohroženého lidstva.

V Luhmannově pojetí představuje komunikace proces, v němž dochází k sebeorganizaci sociálních systémů na základě vlastního pozorování. Sytém trvá po dobu, kdy komunikace probíhá, byť třeba s určitými dysfunkcemi. V okamžiku, kdy dojde k zablokování komunikace, nastává zánik systému. Aby k tomuto jevu nedošlo, je pro každý systém nezbytné, aby si vytvořil takové mechanismy, které zabezpečí nebo alespoň zvýší pravděpodobnost stabilní komunikace. Tyto mechanismy jsou označovány jako média a jejich funkcí je dostatečně sémanticky kódovat komunikaci, tzn. uspořádávat komunikační témata a provádět jejich hodnocení. Mezi taková média patří především pravda, peníze, moc a láska. Na příkladu tří staletí (17., 18. a 19. stol.) je pak vykreslena proměna kódování komunikačního tématu, formovaného jedním ze stěžejních médií pro fungování společnosti, láskou.

Za mnohem podstatnější a přínosnější však považuji druhou část vydané knihy, Luhmannovu přednášku Paradigm lost. Z ní je možné pochopit, jak autor rozumí roli morálky a jak interpretuje její vlivy a důsledky na společnost, přičemž morálku vnímá jako jednu ze systémových sémantik. Morálka v Luhmannově podání je relativní, neustále se obměňující kód, který nemá transcendentální ukotvení, nýbrž představuje jednu z vedlejších funkcí, jež plyne z diferencí mezi prvky, které vyvářejí uvnitř systému vztahy, a systémem a jeho okolím.

Morálka podle Luhmanna ztratila pro společnost integrační funkci, což ovšem nebrání tomu, aby pořád s různou intenzitou nedocházelo k nejrůznějším “reflexím” morálky. Luhmann tento fakt ironizuje a označuje jej za astrologický úkaz, který se, minimálně od rozšíření knihtisku, neustále opakuje vždy od osmdesátých let každého století. Projevem tohoto úkazu je výrazný “obrat k etice”, který mívá velmi obdobné průvodní znaky a obdobná jsou i předkládaná řešení na “zlepšení” mravů. Nebyl by to Luhmann, kdyby v sobě zapřel sociologa a neglosoval společenské proměny vnímání mravního jednání právě z této pozice. Ať už skutečně dochází k periodickému opakování celospolečenských etických záchvěvů, či nikoli, Luhmann se domnívá, že skutečná reflexe teorie morálky byla započata až v osmdesátých letech 18. století. Zdroje pro etickou reflexi tohoto období spatřuje v Kantově transcendentalismu, utilitarismu a v popisech “deviací” provedených markýzem de Sade. Do této doby klade moment, kdy nastává pozoruhodná rezignace na pokusy formulovat a konstrukčně zdůvodňovat starou jednotu morálky a způsobů jednání. Důsledky pro etiku jsou pak značné: pokles jejích kompetencí a omezení možnosti ovlivňovat společenské dění, které jsou však skrze pokusy o neustále “novou” reformulaci “starých” etik zastírány. Řešení této situace však Luhmann nespatřuje ve znovuvzkříšení “starých” konceptů a postupů. Schopnost etiky skutečně hodnotně působit na společnost, a to nejen v době “příletu komety etiky” (s. 189), nalézá v propojení a úzké spolupráci mezi sociologickou teorií a etickou reflexí. Doporučuje, aby byla oblast morálky vymezena především empiricky, a formuluje argumenty proti pokusům vystavět a zdůvodnit obecné teoretické normy. Jeho námitky směřují především proti konsenzuálním teoriím, což stojí za pozornost, protože právě těmto konceptům je v současnosti dopřáváno sluchu.

Luhmann vychází z předpokladu, že moderní společnosti již skrze morálku integrovat nelze. Proto je úkolem etiky, má-li mít vůbec nějaký význam, reflektovat struktury společenského systému a stavět mantinely právě morálce. Náplní etiky je tedy především varovat před samotnou morálkou a jejím přebujením, což se děje skrze aplikaci obecné teorie systému, tj. s využitím binárního schematismu dobro/zlo. Posláním etiky tak má být funkce hlídacího psa.

Závěrem recenze je třeba konstatovat, že nakladatelství Prostor umožnilo solidně nahlédnout do velmi sofistikovaného a komplikovaného Luhmannova myšlení. Velkou zásluhu na tom má výborný překlad Miroslava Petříčka a nelze opomenout ani vynikající doslov erlangenského profesora Ilji Šrubaře.

Jan Váně