Zbytečně zbytečný almanach a několika jímavých textů

Lepě svihlí tlové. Básnický almanach.

Vybral a uspořádal Ivan Wernisch. Brno, Petrov 2002.

První otázkou, která mne napadá v souvislosti s almanachem Lepě svihlí tlové, je, zda existuje určitá souřadnost textů nebo autorů do almanachu seřazených. Samozřejmě, naše literární dějiny znají několik seskupení, která nám dnes připadají velmi nesourodá, ale vždy je to jakýsi pokus nějakým způsobem se vydefinovat buďto proti předešlému literárnímu dění, nebo se oddělit od dění současného.

Vždy tedy takový soubor předkládá určitou znalost současného stavu (která se, pochopitelně, zakládá na znalosti předchozího vývoje) a interpretaci tohoto stavu, která většinou vede k tomu, že vzniká potřeba danou situaci obohatit o další možný způsob tvorby. Pořadatel sborníku Ivan Wernisch tuto znalost, dovoluji si předpokládat, má. Ovšem horší je to s interpretací, a především se jen velmi těžko definuje onen odlišný způsob tvorby. Ani Wernisch to neumí jinak než zas dalšími obrazy, ve svém “Úvodu” jako by ještě jednou zkrátil většinu obsažených textů a přebásnil je do drobného vstupního textu, který sám o sobě je žánrově téměř nezařaditelný (pokud by samozřejmě nebyl úvodem, čímž se naštěstí situace alespoň pro tento případ řeší). Dovídáme se tu cosi o skryté a oprávněné spojitosti mezi dílem a autorem, mezi jeho fyziologickým okolím a jeho vznikající tvorbou, jednoduše řečeno mezi tím, co se dnes stále ještě označuje jako sakrální a profánní: “Indiáni přeškrtali v knihách všechny souhlásky. Toto není poezie, toto je život. Chateaubriand pro dva a paštika z husích jater s příchutí opékaných vurstlíků. Na podzim prase nejlíp chutná, když je vařené v tequile.” Celý “Úvod” je paradoxně textem, který chce ukazovat na skutečnost, že poezie a život nemusejí být v tak ostrém protikladu, jak proti sobě stojí v citované ukázce. Jenže si nejsem jistý, jestli je to dostatečný důvod k tomu, vydávat tak obsáhlý almanach.

Pomůžeme-li si dalším textem, který by mohl vysvětlit důvody pro vydání takovéto knihy, totiž Wernischovou “Ediční poznámkou”, zjistíme ještě poněkud větší nejednoznačnost: “Tento almanach není pokusem o přehledný obraz. Nemapoval jsem poezii nějakého časového úseku, jak by se snad mohlo zdát podle datací jednotlivých sbírek, jen jsem vyhledal verše ke čtení. Autoři jsou ,petrovští‘ - tedy ti, kteří v nakladatelství Petrov publikují, nebo jsou mu blízcí.” To už je zmatení dosti výrazné: co to znamená “verše ke čtení”? Je to označení pro nějaký zásadně nový přístup k básnickému slovu? Je to snad zjednodušený program? Nebo jde o literárněkritickou hodnotu? A nebo je to všechno tak, že vlastně o nic nejde? Poslední domněnku potvrzuje i poslední věta z citované ukázky: totiž místo systému, který by se zakládal zevnitř, to znamená od pochopení textů a smysluplného postavení takových textů vedle sebe, se celý projekt zakládá, nebo přesněji, je do jednotlivých textů importován zvenčí.

Nakladatelství Petrov má peníze a také určitý okruh básníků, a tito se tedy scházejí v almanachu. Rozhodně se tu nesetkávají všichni (mohu tedy, domnívám se velmi příčetně, namítnout: znamená to tedy, že verše například Violy Fischerové, nebo i samotného Ivana Wernische ke čtení nejsou?), ale především: za celou dobu několikerého čtení jsem nepřišel na důvody, proč se tu scházejí právě tito autoři a právě tyto jejich texty.

Argument, který ještě stojí za zmínku, je také z “Ediční poznámky”: “Jednotlivé texty jsem vybíral já, a to tak, abych celek mohl sestavit podle vlastních představ o kompozici delší, volné, “kaleidoskopické” básně, kterou je možno číst také od konce nebo na přeskáčku.” I když moje představa o kaleidoskopické básni je poněkud odlišná a rozhodně se do ní nevejde tak tlustý soubor dvaceti osmi básníků, přesto se mi zdá, že ani toto tvrzení není oprávněné. Problém je totiž v tom, že jednotlivé texty jsou (někdy více, někdy méně) svébytnými výpověďmi, které ale dohromady celek netvoří. Vzájemně se nedoplňují ani si neodporují. Nespojuje je téměř nic, krom toho zmíněného nakladatelského domu. V tomto smyslu, přiznám se, připadá mi almanach Lepě svihlí tlové víceméně zbytečný.

Proč ale zbytečný není, je skutečnost, že se Wernischovi podařilo připomenout nebo i zvýznamnit některé výrazné zjevy české poezie. Není sice tak úplně pravda, že “mnozí z nich jsou veřejnosti téměř neznámí”. Poezii Petra Krále, Pavla Kolmačky, Bogdana Trojaka, Víta Kremličky a dalších je věnována dostatečná pozornost. O nich se mi také zdá zbytečné na tomto místě hovořit. Jsou to ostatně skutečně ukostřující postavy almanachu, autoři, kteří z něj dělají knížku alespoň částečně smysluplnou, protože právě jejich zařazením se ke čtenáři dostávají texty, které jsou podstatným sdělením o stavu současné české poezie. Problém ovšem je, že pro dost závažné procento lidí, kterým je kniha určena, nebudou tato jména žádným objevem, ba co víc, podezřívám tyto fiktivní adresáty z toho, že texty zmíněných autorů budou již vlastniti v původních sbírkách. V takovém případě by měl podobný soubor smysl až daleko později. V situaci, kdy původní sbírky nebudou už tolik dostupné, kdy bude potřeba kompendiálním způsobem mapovat a přibližovat českou poezii určitého období. Přesto: skutečnost, že je tištěna dobrá poezie, je faktem pokaždé příjemným.

Zajímavé jsou ty texty, jejichž autory si spojujeme s poněkud odlišnými profesemi. Jana Antonína Pitínského si zřejmě dost lidí spojuje s divadlem, zde se ale představuje jako svéhlavý básník, který dokáže rafinovaně parodovat třeba Karla Hlaváčka, když jeho melodičnosti dosahuje způsobem velmi prazvláštním a labužníci rýmu by asi řekli i pokleslým. Ale právě v nepatřičném nasycení zvukové kvality takových veršů, v určité disproporci mezi zvukovými očekáváními a jejich naplňováními textem samotným (jednak kvalitami ryze zvukovými - tvrdošíjně se opakující “vedle”, jednak sémantickým zaplněním těchto veršů) je obsažena poctivá porce humoru a smíchu, kterého je naší poezii velmi třeba: “podzim byl, vlek panák po poli se, / tři muži v řípě holili se, / used jsem podél nich, vedle, / vítr nes tabáku kouř, odfouk ho vedle, / zelené chvosty řípy pěly tak temně, / ty věci sladký, co jsou ve mně, / nikdo tu neřek nic, ani ten, co byl vedle, / hnal vzteklej list stromu, co stál vedle”. (“*** [Smrt se mnou byla]”, s. 23)

Podobně se jako básník připomíná v almanachu prozaik Michal Ajvaz, a jeho verše vůbec nejsou špatné. Oproti Pitínskému je to zase neustálé poměřování určitých myšlenkových schémat děním, které se odehrává mimo člověka, aťsi je zastoupeno třeba jen chvilkovým záběrem do prostoru: “Tajemství kosmu se ti zjeví / v krajinách oprýskaných zdí / či v hnědých skvrnách na obálce Myslivecké revue / v hotelu Bílý kůň, seď, nikam nejezdi.” (“Zdi”, s. 43)

Jinou skupinu autorů tvoří ti skutečně opomenutí (mám na mysli ty starší autory, kteří nejsou zmiňováni v Kožmínově a Trávníčkově knize o české poezii Na tvrdém loži z psího vína, především proto, že ji stále považuji za nejreprezentativnější příručku k dějinám české poezie druhé poloviny 20. století), jako je třeba Jaroslav Chobot. A přitom jeho poezie by mohla být erbovní celého almanachu. Chobot se asi nejdůsledněji snaží hledat poezii tam, kde není zcela obvyklé ji spatřovat. Vytváří celou básnickou fenomenologii strojů: “Jsou to měkká tupá pouzdra / prodloužená do výčnělků / Mají malou pevnou vidnu / pouzdro pod ní mění obal / Vyzvedne se takřka celý / takže pouzdro svítí teplem / (přivábí i jiná pouzdra) // Spalují jen měkkou hmotu / kterou předtím rozmělnily / Nasyceny vedou stopu / ta se jejich dechem mění / spalováním strojo-vzduchu / Samy se však doplňují / tvoří se jim nové stroje” (“Měkké stroje”, s. 65) Ale na této ukázce jsou vidět i meze tohoto výběru: pokud texty obsahují humor nebo jsou opravdovým a neošizeným (a samozřejmě talentovaným) pokusem vypořádat se s některými tématy lidského bytování na tomto světě, mohou být (a velmi často i jsou) příjemným osvěžením a skutečným doplněním obrazu české poezie. Pokud se ale jednotlivé verše do sebe až příliš ochotně zapouzdřují, vytváří se pak pouze za sebou řazené nesrozumitelné řádky, kterým po určité době čtenář přestává věřit.

Almanach obsahuje také jména, která pro mě byla opravdovým zjevením, a v tomto směru je tedy Wernischova činnost i trošku iniciační (ostatně může jít jen o mou polovzdělanost, což rozhodně nevylučuju). V tomto smyslu byl pro mě skutečným tlem, a to pořádně lepě svihlým, Tomáš Kafka. Ve směsi ironie, parodie, hravosti, ale především vulgarizace vlastní, totiž básnické činnosti nás vrací na počátek všech uvažování o smyslu takového počínání a demaskuje naše až příliš ochotně poddajné představy o tom, že právě činnost básnická je čímsi významná a podstatná: “Z obludné náruče jazykozpytu / na denní pořádek valí se / báječné historky o lidském citu, / jak v růžohnědé klobáse / sto tisíc Sluncí vyprchá. / Osuš si očka, maličká, / vezmi si do hrsti kapesník, / když prší zvenčí do básní Slunce / pak z muže stává se / - ach kdeže chlap! - / jen, marná sláva, klobásník.” (“Když svět byl buřt”, s. 127)

Jsou tedy i v tomto almanachu věci opojné. Musím se ale zmínit ještě o jedné věci, která mě na celé knížce odpuzuje nejvíc. Pokud Ivan Wernisch jako editor neuznal své básně za hodné otištění v této společnosti, lze to vykládat jakkoli, ale rozhodně to není pýcha nebo tzv. “nevidění si do huby”. Naopak právě touto kategorií jsem nucen označit vydavatele, který se tu představuje pod svým básnickým pseudonymem Martin Reiner. O jeho poezii se toho napsalo dost. Já osobně se o ní lichotivě vyjádřit nemohu. Ani jako o celku, ani v jednotlivých textech (i když třeba “Proud”, lyrická momentka, která je tu otištěna jako druhý kus Reinerovy poezie, není nejhorší). Přesto ale je celá věc zarážející z jiných důvodů: především Reinerova poezie není lepě svihlá. Je jiná, bytostně jiná než všechno kolem ní. Je totiž až ukrutně vážná. A to je snad jediná, i když omezeně platná spojovací kategorie básní zařazených do almanachu. Ne-vážnost. A je to také poloha, které Reinerova poezie není schopna. To je ale na jinou diskusi. Nechápu, proč musí Ivan Wernisch svou oddanost nakladatelskému domu projektovat i do své činnosti editorské. Připadá mi to skoro neslušné.

Jakub Chrobák