Člověk a jeho realita

Roman Ingarden

Byl jsem kdysi na přednášce významného přírodovědce o postavení člověka na zemi. Jednou z hlavních tezí této přednášky bylo konstatování, že člověk dokázal ovládnout přírodu ve vyšší míře než jakýkoli druh živočicha a že právě na tom je založeno jeho jedinečné postavení mezi živými bytostmi na zemi. Napadlo mě tehdy, zda opravdu tento nepochybný vyšší stupeň ovládnutí přírody člověkem, a tím jeho poměrně vyšší nezávislost na tom, co se v ní odehrává, odlišuje ho podstatným způsobem od jiných živočichů. Byla by to možná pravda, pokud by bylo třeba za základ takového protikladu vzít pojetí člověka vymezovaného jako homo faber. Takové chápání člověka se ale nedotýká toho, co je v něm nejpodstatnější pro jeho lidskost. V něčem jiném také spočívá výjimečné postavení člověka ve světě a skutečnost, že ovládl přírodu a živočichy, je pouze jistý, když ne vedlejší, tak každopádně ne ten nejpodstatnější jev. O několik myšlenek na toto téma se chci s čtenáři podělit.

Člověk se totiž odlišuje od ostatních živočichů nejen tím, že ovládá přírodu v daleko větším rozsahu, než je to možné pro zvířata, a dokonce ji přetváří a přizpůsobuje svým potřebám a požadavkům, ale navíc, a v tom spočívá jeho podstatný rys - že si vytváří určitou zcela novou realitu nebo, jak by někdo možná rád řekl, kvazi-realitu. Jednou vytvořená je potom významným prvkem světa, který ho obklopuje.

Člověk obdělává půdu a pěstuje rostliny, staví domy, buduje silnice a železnice, reguluje řeky atd. Dělají to ale také (svým způsobem a podle své velikosti) přinejmenším někteří živočichové - bobři, mravenci, termiti - i když určitě ve značně méně dokonalé podobě a ne v té míře rozšíření. Člověk ale kromě toho vytváří předměty takového druhu jako umělecká díla, vědecké teorie, metafyzické nebo teologické systémy, jazyky jako různé způsoby záznamu a předávání toho, co jednou bylo myšleno,1 státy, instituce veřejné (jako např. univerzity) nebo soukromé (např. banky, spolky ap.), právní systémy, peníze atd. A pěstováním a předáváním vědomostí o své minulosti a o minulosti děl, která vytvořili jeho předkové, vytváří historickou realitu, díky které se život právě působící generace stává další fází procesů a historických událostí, které se už uskutečnily.

Jistě, řekne čtenář, to je ale všechno možné teprve díky tomu, že člověk dokázal ovládnout přírodu a přemoci živočichy, kteří ho kdysi stále ohrožovali. Tuto skutečnost je tedy pro člověka třeba považovat za rozhodující a podstatnou.

Odpovím: není pochyb, že tato skutečnost přinejmenším usnadnila člověku jeho tvořivost v naznačeném směru. Zda mu ji vůbec teprve umožnila, to už se nezdá tak jisté. Můžeme se totiž zeptat opačně - zda ovládnout přírodu a bojovat se živočichy neumožnil nebo alespoň neusnadnil fakt, že člověk vytvářel určité věci, které dříve ve světě neexistovaly. Čím totiž člověk kdysi přemohl živočichy? Že to neudělal prostě sílou svých svalů, nýbrž pomocí nástrojů, se jeví přinejmenším jako pravděpodobné. Vytvoření nástrojů se každopádně stalo rozhodujícím okamžikem v boji mezi člověkem a ostatními živočichy. Tyto nástroje byly sice původně pouze jistými věcmi, na které člověk narážel. Avšak použité k vykonávání určitých činností, se právě v té funkci staly něčím novým, co v přírodě před člověkem nebylo. Později se z nich staly předměty, které člověk vytvářel záměrně, aby s jejich pomocí dosáhl proměny svého světa, která je pro něj prospěšná. I tyto nástroje jsou tedy určitým zvláštním výsledkem lidské práce, zvlášť když se člověku podařilo vytvořit obráběcí stroje, které mohou vytvářet další stroje a přístroje mnohem preciznější, než by byl kdykoli schopen udělat prací vlastních rukou. Avšak zajímavé a podstatné je právě to, že se člověk nespokojil jen s výrobou nástrojů užitečných pro své ryze biologické funkce, nýbrž že začal už na úrovni “prehistorických” období vytvářet různé předměty, užitečné z čistě fyzicko-biologického hlediska málo nebo vůbec, přece však potřebné pro něj a pro jeho psychický život, předměty, které nejsou pouze příznakem vybití určitých duševních sil, ale současně nesmírně obohacují svět, ve kterém žije. Již na skalních jeskyních, které člověk kdysi obýval, nacházíme první malířské výtvory, a to výtvory, které nám říkají mnoho o dobrém vkusu a živých uměleckých potřebách svých tvůrců.

Otázka, zda jsou všechny tyto výtvory lidské aktivity “skutečné” ve stejném smyslu jako svět “přírody”, který nás obklopuje, nehraje přitom větší roli. Možná by se daly uvést argumenty, které by nás přinutily uznat, že např. umělecká díla (nebo estetické předměty) jsou “skutečná” v jiném smyslu než např. dům, který slouží k jejich skladování (muzeum). Možná, že by někteří vědci nesouhlasili ani s tím, aby se uměleckým dílům nebo - vezmeme-li příklad z jiné oblasti - předmětům toho druhu jako polský stát nebo Jagellonská univerzita přisuzovala, třeba jen v nějakém přeneseném významu, realita. Jsou to záležitosti příliš těžké a složité, abychom zde mohli o nich uvažovat, a tím spíše dělat nějaké závěry. Nelze ale popřít, že všechny zmíněné předměty nějakým způsobem existují a jsou součástí světa, ve kterém žijeme a se kterým každodenně přicházíme do styku. Představme si totiž, že by z tohoto světa najednou zmizela všechna umělecká díla, všechny vědecké a filozofické teorie, všechny státy, veřejné a soukromé instituce atd. a že bychom se zároveň nemohli žádným způsobem dozvědět o tom, co bylo kdysi dávno v našem vlastním životě a v životě generací a národů, který už pominul. Bylo by to, co by zbylo, pro nás opravdu tím světem, ve kterém skutečně žijeme? Nebylo by něčím podstatně chudším a odlišným? A nemuseli bychom se změnit my samotní, dokonce se - do jisté míry - zbavit vlastní povahy, abychom mohli v tom chudším světě žít a abychom v něm žili tak, že za jistou dobu nevytvoříme zase jistá nová umělecká díla, nové vědy, nové státy atd. a nevrátíme se zpět do světa, v němž se jedině cítíme doma? Nestala by se najednou dlouhá řada našich dosavadních způsobů chování a činností něčím úplně nesmyslným, něčím zcela bezúčelným a nepotřebným a současně něčím úplně nepochopitelným? Ode dneška bychom nečetli básně, nechodili do divadla, neposlouchali symfonie. Ode dneška bychom nevedli spory o literární směry a hodnoty, netrávili bychom mnohdy desítky let života prováděním náročných a jemných fyzikálních nebo jiných pokusů, nebojovali bychom za tzv. ideje, tedy za pravé nebo falešné fyzikální nebo filozofické teorie, za správné nebo nesprávné etické nebo právní normy, nebojovali bychom za to nebo ono společenské či státní zřízení, neobětovali bychom naše nejlepší schopnosti za dobro a čest státu, jehož jsme občané, nepřizpůsobovali bychom naše jednání tradici a cílům našich předků, nebo bychom se naopak nestřetávali s jejich idejemi, jejich uměleckým světem, s jejich vědou, necítili bychom se vůbec ničími potomky ani dědici hodnot a ideálů minulých generací. Nedělali bychom všechno to, co hraje v našem životě tak rozhodující roli, neboť by v dosahu naší zkušenosti nebyly - v souladu s předpokladem - všechny ty předměty, k nimž by se naše činnosti mohly obracet. Tyto předměty by zmizely z našeho obzoru a spolu s nimi by zmizelo vše, co je dobré, krásné, vznešené a opravdové. A nemusel by být za těchto podmínek v našich (zda opravdu ještě “našich”) očích považován za šíleného, kdo by přes jejich neexistenci stále chtěl např. bojovat za právní ideje nebo za hodnoty toho nebo onoho uměleckého směru, kdo by chtěl žasnout nad - tehdy však neexistujícími! - uměleckými díly nebo hájit čest svého státu či národa? A jak odlišný - zda vůbec lidský? - by byl náš život. Je možné, že by se nám i dařilo dobře, možná bychom měli co jíst a co si obléci a kde bydlet, možná bychom měli pohodlnější vlaky a rychlejší aeroplány než doposud (i když i to je velice málo pravděpodobné, neboť: dokázali a mohli bychom to všechno ještě dělat, kdybychom neměli vědu a umění a všechny ty “věci”, které údajně přesahují meze reálného světa?), ale mohli bychom tehdy ještě žít jako lidé? Zdalipak by nás pouhá hojnost jídla, smyslové rozkoše a pohodlí dokázaly natolik připoutat k životu, že by se nám vyplatilo nést jeho tíhu, nebezpečí a utrpení?2

Zda jsou z filozofického hlediska fikcí anebo realitou všechny ty podivné předměty, které jsou nějak součástí světa, v němž člověk žije - to je problém, který nejde jen tak vyřešit.3 Avšak samotná existence této otázky a její smysluplnost mají ve svých základech předpoklad, že se v naší každodenní zkušenosti nějak stýkáme s mnoha předměty, které se ze své povahy toto coelo odlišují od věcí a událostí existujících v tzv. “přírodě”. Je také pravda, že námi lidmi vytvořené oblasti umění, vědy, práva, techniky, že námi vytvořená historická realita má v našem životě takový význam a tolik ovlivňuje jeho průběh, že když se stýkáme s celou tou, jak chtějí někteří, kvazi-realitou, sami se jejím vlivem měníme, formujeme, získáváme nové povahové vlastnosti, nové zájmy nebo antipatie, nové vášně a záliby. Od dětství vrůstáme v určitý svět výtvorů lidského ducha, který tu byl už před námi. Dříve než začneme tento svět předělávat a přidávat k němu nová díla, obklopuje a ovlivňuje nás, a tím modeluje naše tělo, naše myšlenky, pocity a touhy. Tento svět způsobuje, že jsme dědici minulých generací, že nejsme - každý z nás zvlášť - na světě osamělí, že máme společný svět výtvorů ducha a jím řízených tělesných činností,4 a tím i my samotní - lidé s lidmi - se v menší nebo větší míře spojujeme v jediný organismus lidstva. A když se zase sami stáváme tvůrci nebo spolutvůrci nových uměleckých děl, nových zákonů, nových společenských nebo morálních ideálů, nových dějin, nových strojů a přístrojů, všechno to - jakoby zpětnou vlnou - působí na nás samotné. Díky tomu žijeme v odlišném světě, i my sami jsme jiní. Našimi potomky nejsou pouze naše díla, ale i my se do jisté míry stáváme jakoby potomky našich děl a - když jsme je jednou vytvořili a stýkáme-li se s nimi - už nejsme schopni žít tak a být takoví, jací jsme byli, když ještě nebyla. Neboť se tělesně a duševně měníme vlivem světa našich děl, který jsme sami vytvořili. Máme vlaky a aeroplány a neumíme už chodit tak, jak to dělali naši prarodiče. I naše oči se přizpůsobují našim elektrickým lampám a našim mikroskopům. I běh času vnímáme jinak, i veškerý pohyb, i tempo života. A pokud jsme jednou slyšeli Beethovenova nebo Chopinova díla, nechceme už poslouchat kolovrátek, a když nás svou krásou okouzlil Pan Tadeáš nebo Král Duch, anebo Verlainovy či Rilkeho básně, stávají se pro nás některá dříve ceněná díla nudná, neboť naše umělecká citlivost je už jiná a máme jiné požadavky básnické krásy. A jsou-li naše díla vysoce hodnotná, krásná a duchovně bohatá, ušlechtilá a moudrá, my sami se jejich vlivem stáváme dobrými, a když s sebou nesou stopy zla, ošklivosti a netečnosti, nemoci nebo šílenství, stáváme se jejich vlivem horšími, chudšími, slabšími nebo nemocnými. A když nejsme schopni naše vlastní díla - nezáleží k jaké oblasti lidské reality by patřila - z nějakých důvodů patřičně pochopit a zhodnotit v prožitku, když nedosahujeme jejich jemnosti nebo napětí, té nebo oné dokonalosti, tehdy cítíme, jak nevyhnutelně klesáme pod vlastní úroveň, pod úroveň naší mocnosti, naší nejhlubší podstaty: přestáváme být těmito lidmi, kteří je vytvořili a kteří jich byli hodni. Cítíme se ponížení, zbavení vlastní povahy, vracíme se do jisté míry k hranici, na které by se zastřel rozdíl mezi námi a živočichy.

A teď se zeptejme, zda nejsme právě tím, že jsme vytvořili jakousi novou a tolik mnohotvárnou realitu světa, který nás obklopuje - více: našeho světa, jehož je oblast tzv. přírody pouze nezbytným podkladem -, zda nejsme právě tímto lidmi, bytostmi naprosto odlišnými od živočichů? - Odlišnými ostatně nejen tím, co jsme získali v průběhu našeho vývoje, ale i tím, co jsme ztratili, tím, že žijeme ve světě odlišném od toho jejich.

Lidmi jsme tím, že žijeme v určitém smyslu “nad poměry”, že nade všechno, co potřebujeme k zachování našeho fyziologického života a jeho menší nebo větší prosperity, vytváříme určité “věci”, které jsou pro fyziologický život přepychem, ale jsou pro nás nezbytné k tomu, abychom chtěli snášet radosti a strasti tohoto života a abychom učinili zadost naší vnitřní důstojnosti, bez níž bychom vůbec nedokázali žít. Jsme lidé tím, že přesahujeme biologické podmínky, ve kterých jsme se ocitli, a že na jejich základech stavíme nový, odlišný svět.

Postupme ale o jeden, rozhodující krok napřed. To, co míníme hodnotou: dobro, krásu, opravdovost, spravedlnost atd., není ve fyzicko-biologických podkladech našeho lidského světa, nýbrž se vyskytuje právě až v té nadstavené realitě (již jsme vytvořili a která je člověku vlastní), anebo se přinejmenším skrze ni projevuje nebo vyžaduje její vytvoření pro své ztělesnění, podobně jako dobro v morálním významu.5 Člověk tuto realitu vytváří svým největším úsilím, často námahou a obětí celého života, největším výkvětem své geniality. Pokud by to ale udělal jen proto, aby prostě dostál své přirozenosti, aby se psychicky vybil a vytvořil si podmínky pro příjemnou duševní existenci, ještě by tím nenaplnil svou nejpodstatnější úlohu, ještě by ve svém nejhlubším jádru nedosáhl svého povolání, toho, co tvoří jeho podstatu, jeho ideu. Teprve tímto, že vytváří realitu, jež v sobě odhaluje nebo ztělesňuje hodnoty dobra, krásy, opravdovosti a práva, že zůstává ve svém životě, a přinejmenším v tom, co je v jeho životě jedině důležité, ve službě uskutečňování hodnot v realitě, kterou sám vytváří, teprve tím dosahuje své pravé lidskosti, svého poslání, které o jeho lidskosti vypovídá: stává se člověkem, který je zprostředkovatelem mezi tím, co je pouhou “přírodou”, a tím, co může jen přibližně, jakoby v odrazu tušit v odhalených a jím ztělesněných hodnotách.

Na rozhraní dvou světů: jednoho, ze kterého vychází a který přesahuje největším úsilím svého ducha, a druhého, ke kterému se blíží ve svých nejcennějších výtvorech, stojí člověk, a v žádném z nich není doopravdy “doma”. Chce se na tomto pomezí udržet, spoutáván stále znova setrvačností fyzicko-biologického světa a omezován ve svých možnostech jeho povahou a zároveň pociťuje jeho nedostatečnost a jeho neadekvátnost své lidské podstatě, a tak ze sebe dobývá sílu tvůrčího života a obklopuje se novou realitou. Teprve tato realita mu odhaluje vyhlídky na zcela nové dimenze jsoucna, ale v tom novém tušeném světě, nachází síly pro něj stejně cizí, jako ty ze světa, z něhož pochází, síly, které ho přesahují mnohem víc než všechno, čeho kdy může dosáhnout. V tomto je jeho zvláštní úloha ve světě a zároveň konečný pramen jeho tragického, osamělého zápasu, mnoha jeho proher a nemnoha a téměř nikdy ne rozhodujících vítězství.6

Přeložil Krzysztof Bystrzycki.

© Wydawnictwo Literackie, 1987