Od slavíka k papouškovi - Proměny britské prózy

Martin Hilský, Ladislav Nagy (eds.): Od slavíka k papouškovi. Proměny britské prózy.

Brno, Host 2002.

Soubor doslovů Od slavíka k papouškovi, jak napovídá jeho podtitul, si klade ambiciózní cíl - zmapovat proměny britské prózy 20. století. Forma, kterou tak činí, není v českém prostředí ojedinělá: inspirací byl soubor doslovů k překladům americké prózy Od Poea k postmodernismu (1993), na němž se podílel i jeden z editorů Od slavíka k papouškovi - Martin Hilský.

Ke srovnání obou projektů vybízí již text na obálce: “Po velkém úspěchu knihy Od Poea k postmodernismu shrnující doslovy otištěné k překladům, které v Odeonu vyšly v poválečné době, se profesor Martin Hilský spolu s Ladislavem Nagym rozhodli uskutečnit podobný projekt z britské oblasti. […] Takovýto svazek do jisté míry supluje přehled britské prózy, který u nás dosud neexistuje - Moderní britský román M. Hilského končí autory narozenými krátce po válce, navíc je kniha koncipována spíše jako informativní přehled, nepřináší tedy interpretace textů ani kritické hodnocení. Tyto jsou naopak zastoupeny v doslovech, jejichž shrnutí do jednoho svazku bude pro českého čtenáře velkým přínosem.”

Podívejme se tedy detailněji, je-li tento redakční optimismus na místě.

Kniha Od Poea k postmodernismu byla v recenzích hodnocena velmi vysoce a v situaci, kdy nebyly v češtině dostupné žádné dějiny americké literatury, se o ní hovořilo jako o “vynikající z nouze ctnosti” (viz Pavel Šrut, “Výborná z nouze ctnost”, Lidové noviny - příloha Národní 9, 30. 9. 1993 s. II). I přesto, že tento nedostatek byl odstraněn překladem Rulandova a Bradburyho Od puritanismu k postmodernismu (1991, česky 1997), neztrácí soubor doslovů svůj význam. V prvé řadě jde o počin velmi zevrubný, a to jak rozsahem (507 stran, 63 doslovů od 17 autorů), tak uceleností a šířkou záběru - jsou zde zastoupeni v podstatě všichni významní autoři americké literatury. Něco takového by v případě literatury britské pochopitelně nebylo v jednom svazku možné. Od Poea k postmodernismu je ale cenné i z jiných důvodů: kromě mapování americké prózy je totiž zároveň studií o proměnách českého doslovu posledních čtyřiceti let. (Nejstarší o Stephenu Craneovi je z roku 1958, nejmladší vyšel knižně až ex post v roce 1994.) Navíc zve čtenáře znalého Od puritanismu k postmodernismu ke konfrontaci českého a angloamerického pohledu na americkou prózu.

Soubor Od slavíka k papouškovi za svým protějškem v mnoha ohledech pokulhává. Již jen co do čísel a dat jde o událost značně skromnější: 31 doslovů na 251 stranách vznikalo sice v letech 1974 až 2001, těžiště výběru ale spočívá především v letech osmdesátých a devadesátých. Jistě, méně je často více, ale literatura tak obsáhlá, jako je ta britská, by si dle mého názoru zasloužila důkladnější ošetření, uvědomíme-li si, že v češtině neexistují relevantní dějiny anglické literatury. (Dvojdílné dějiny Zdeňka Stříbrného jsou bohužel na mnoha místech poznamenány dobou svého vzniku.)

Vycházejme ale ze záměru autorů, jímž bylo zaměření na britskou prózu 20. století.

Zde se ke srovnání nabízejí hned dvě publikace, obě z pera Martina Hilského - Modernisté a Současný (nikoli Moderní) britský román.

Tvrzení, že druhá z jmenovaných knih je povahy spíše informativní a nevěnuje se interpretacím daných děl ani jejich kritickému hodnocení, je urážkou soudnosti čtenářů, pravý opak je možné si ověřit i v té nejchudší knihovně. Tomu, kdo tak učiní, se absurdita této situace zjeví v celé její grotesknosti. Zjistí nejen, že podstatou Současného britského románu JSOU poměrně rozsáhlé analýzy příslušných děl a že autoři analyzovaných děl jsou v podstatě totožní s těmi, kteří se objevují v Od slavíka k papouškovi, ale i to, že Martin Hilský tyto analýzy bez větších úprav do Současného britského románu prostě převzal ze svých doslovů k jejich překladům. Pointa, pokud by editoři Od slavíka k papouškovi skutečně usilovali o vtip, by nemohla být dokonalejší. Pokud se ovšem (a zcela pochopitelně) ospravedlňují nutnou výběrovostí a neúplností svého počinu v záplavě vydaných knih, přestává být vtip vtipem a stává se smutnou skutečností.

Kniha Od Slavíka k papouškovi ale naštěstí není jen třetím zrcadlovým odrazem stejných slov. M. Hilský není jediným autorem doslovů zahrnutých do sborníku: kromě spolueditora L. Nagyho jsou zde doslovy od F. Fröhlicha, R. Nenadála, O. Pilného, P. Dominika, Z. Berana, M. Arbeita, M. Urbana a dalších.

Nabízí se otázka výběru autorů. Jakými proměnami vlastně britská próza ve 20. století prošla?

O tom se čtenář paradoxně dozví víc ze zmíněných samostatných projektů Martina Hilského.

Britská próza je specifická tím, jak úzce a vědomě je spjata se společenskou situací svého vzniku. V tomto kontextu mi není zcela jasné, proč výbor začíná právě pohádkami Oscara Wilda, o němž se při vší úctě rozhodně nedá říct, že by jeho tvorba nějakým zásadním způsobem předjímala problematiku britské literatury 20. století. (Pokud ovšem opravdu nejde o nový obor literární ornitologie.) Této role by se s větší jistotou zhostil Joseph Conrad, případně Henry James. Zařazení jednoho z nich na úvod by zároveň anticipovalo další velké téma současné britské literatury, jímž je její postupná decentralizace, vehementně zdůrazňovaná téměř v každé recenzi. Britskou prózu (a nejen ji) totiž v současné době obohacují především autoři donedávna periferní, a to již nejen Irové, Skoti a Welšané, ale i “přivandrovalci” z Indie (vedle Rushdieho by stála za zmínku Arundhatí Royová, jejíž Bůh maličkostí vyšel i v češtině), Japonska (Kazuo Ishiguro, o jehož Malíři pomíjivého světa Nagy obsáhle píše v Hostu 1/2000), Trinidadu (V. S. Naipaul, nositel Nobelovy ceny a autor do češtiny přeloženého a doslovem opatřeného Domu pro pana Biswase) či Číny (Timothy Mo).

Tato poměrně zásadní proměna je ve výboru pouze jemně naznačena některými odkazy a doslovem k Rushdieho Hanbě a Durrelovu Alexandrijskému kvartetu, který je ovšem víc britský než indický. Slavně na tom nejsou ani zmínění Irové, Welšané a Skotové: v případě Irska leží důraz jasně na starších autorech (Wilde, Joyce, Farrell, O’Brien, z novějších je zastoupen dvěma doslovy William Trevor, jedním John Banville), ze skotské prózy byl vybrán pouze Alasdair Gray, Wales chybí úplně.

Další oblastí, kterou britská próza proslula, je humor, především satira. Přinejmenším Evelyn Waugh by si dle mého zasloužil samostatnou kapitolu. Podobně ignorovaných sfér se dá bez většího pátrání v Od slavíka k papouškovi nalézt víc, než je milé. Opomenuti zůstali “rozhněvaní mladí muži”, s jejichž tvorbou jsou čeští čtenáři obeznámeni poměrně dobře; Štastný Jim Kingsleyho Amise je navíc zakládajícím dílem tzv. univerzitního románu, žánru, který je díky Davidu Lodgovi známý i u nás. Chybí i experimentální větev britské prózy, která se objevuje ve větší míře od šedesátých let a neústí vždy pouze do slepé uličky artistního chladu (viz Vlastní podvojné účetnictví Christieho Malryho B. S. Johnsona).

Na vztahu editorů k experimentu se projevuje i samotné jejich pojetí britské prózy.

Kopíruje v podstatě názor, který Martin Hilský vyjádřil v Současném britském románu a který sdílejí i autoři některých vybraných doslovů. Jde o vztah tradice a experimentu.

Novátorství Joyce, Woolfové a Lawrence z dvacátých let se pomalu, ale jistě přesunulo do oblasti establishmentu, v podobě strávené či zavržené, a ke slovu se dostala metafikce a postmoderna. Nemůže být sporu o tom, že mnozí v Od slavíka k papouškovi zahrnutí s charakteristickými prvky obou skutečně pracují, do popředí jsou ale nenápadně vysunováni ti, kteří zároveň s novátorstvím reflektují bohatou tradici anglické společenskokritické prózy - John Fowles, Angus Wilson a J. G. Farrell. Na druhou stranu ale výbor opomíjí i takovou společenskokritickou celebritu současnosti, jakou je Martin Amis - a není to proto, že by nebyl do češtiny přeložený a opatřený doslovy.

Ve výčtu opomenutých jmen by bylo možné pokračovat velmi dlouho. (A v žádném případě nejde o neznámé pisálky - viz Graham Swift, jehož Země vod s doslovem M. Hilského prolíná historii osobní, “velkou” a mytickou, téma až “rushdieovsky” aktuální.) Je nutné smířit se s nedokonalostí a zmíněné rezervy doplnit samostudiem starších ročníků literárních časopisů (Světová literatura, Host, Tvar, Literární noviny), kde je současné britské próze věnována poměrně slušná pozornost jak v recenzích, tak i obsáhlejších studiích.

Od slavíka k papouškovi může přesto jako chudší příbuzný knihy Od Poea k postmodernismu poměrně dobře obstát. Je bezpochyby praktičtější mít zmíněných 31 doslovů shrnutých v jedné knize než v jedenatřiceti. Výše zmíněným výhradám by se dalo předejít jednak obsáhlejší předmluvou, v níž by editoři zdůvodnili svůj výběr, jednak prostým zvětšením rozsahu.

Oproti svému protějšku z americké oblasti odráží Od slavíka k papouškovi nejen vývoj prózy příslušné provenience, ale i posuny, k nimž došlo po roce 1989 v české nakladatelské praxi. Po počáteční kvantitativní explozi se ke slovu dostalo i hledisko kvalitativní. Z nakladatelství, která přežila a angloamerické próze se věnují soustavněji, nelze nezmínit Argo, Paseku a Mladou frontu. V devadesátých letech, a na to narazili bezpochyby i Hilský s Nagym, není zcela běžným zvykem opatřovat všechny vydané překlady doslovy, které by dílo vřadily do kontextu autorovy tvorby, a tu do kontextu národního, případně světového. (Jde například o knihy Matthewa Knealea, Patricka McCabea, Magnuse Millse, Micka Jacksona či Louise de Berničrese.) I na tento fakt ale dokázali editoři reagovat: novelka Utz Bruce Chatwina (Argo 1994) je představena recenzí-studií Martina Hilského, kterou původně otiskly Literární noviny.

Doslov, dá-li se o něm mluvit jako o žánru, má svá specifika. Ve svém původním určení je otištěn ve stejném svazku s knihou, k níž se vztahuje. Pomineme-li skutečnost, že doslov musel nejednou v knize nacházet ideologicky přijatelné myšlenky, aby mohla vůbec být v předlistopadovém Československu vydána, zůstává zde otázka jeho samostatnosti a relevance. Doslovy sebrané v Od slavíka k papouškovi se se zmíněným úskalím vypořádaly až na malé výjimky velmi dobře. Není zde ani stopy po onom typicky eufemizujícím přístupu k autorovým slabým stránkám, který má ryze reklamní motivaci - přesvědčit potenciálního kupce o tom, že daný autor je špička a dané dílo nejlepší román-novela-povídková sbírka na světě.

Vybrány byly především takové doslovy, které se zabývaly celým autorovým dílem, nejen jednou jeho knihou. (Tento přístup ovšem mnohdy vyvolává mírné zmatení, o kterou knihu se vlastně jedná, a vyžaduje hledání v Ediční poznámce, zařazené na rozdíl od Od Poea k postmodernismu až na konci knihy.) Psané pro “běžného čtenáře”, který neovládá literárněvědnou terminologii a jehož by přespříliš odkazů na jiná díla mátlo, snaží se doslovy být konkrétní, explikativní a především zajímavé a čtivé. Bylo by logické očekávat, že kniha, složená ze samých doslovů, bude tyto vlastnosti jen násobit. Nejsem si ale jistá předpokládaným adresátem. Knihu tohoto typu si sotva koupí lidé, kterým jsou doslovy svým stylem určeny - zbývá tak užší a specializovanější publikum studentů a anglistů, pro něž je zase ale málo kontextualizující a literárněvědná. Bezpochyby po ní ovšem sáhnou knihovny, kde se s ní zmínění studenti budou moci seznámit blíže. Nezbývá než doufat, že stejně jako po vydání Od Poea k postmodernismu se zájem nakladatelů obrátí na dějiny anglické literatury vůbec. Lidé s erudicí Martina Hilského a Ladislava Nagyho by k tomuto projektu byli přímo předurčeni.

Veronika Klusáková