Archeologie vědění

Michel Foucault: Archeologie vědění.

Přeložil Čestmír Pelikán. Praha, Herrmann & synové 2002.

Francouzský filozof Michel Foucault (1926-1984) byl již během svého života až nekriticky oslavován a veleben. Současně bylo a je jeho dílo mnoha filozofy přijímáno v intervalu od chladné rezervovanosti přes “vševědoucí” pousmání až po tvrdošíjnou kritiku. Příkladem jedné z reflexí budiž charakteristika J.-P. Sartra, který v šedesátých letech charakterizoval Foucaultovu knihu Slova a věci jako eklektickou syntézu, v níž autor střídavě používá Robbe-Grilleta, strukturalismus, lingvistiku, Lacana, Tel Quel, aby ukázal nemožnost dějinné reflexe. Nepřipravený čtenář může být Foucaultovými knihami zaskočen a někdy přímo vpluje do skupiny recipientů jeho díla, obdivujících úctyhodný kritický aparát jeho knih (dokumenty, citace, neobvyklé detailní odkazy), výmluvnost, jazykovou pestrost, nebo naopak pojme jistou nedůvěru vůči přehršli pojmů, termínů, různorodých informací, metafor a jiného bohatého jazykového materiálu, s nímž Foucault umně nakládá. Kritický čtenář si jistě dokáže představit, že na základě nakupeného materiálu by bylo za stejných okolností možné vypracovat i jiná líčení či interpretace mnohdy extrémních fenoménů. V této souvislosti bývá Foucaultovo dílo nezřídka označováno jako fikce a jeho varianta historie je některými historiky (např. M. de Certeau) nazývána románem.

Originál L’Archéologie du savoir vyšel v Paříži v roce 1969 a český překlad s názvem Archeologie vědění nabídlo nedávno čtenářům nakladatelství Herrmann & synové.

Domnívám se, že není snadné postihnout, čemu všemu se Archeologie vědění věnuje. Zjednodušeně bychom mohli říci, že to je teoretická, metodologická a epistemologická práce, kterou lze chápat rovněž jako kritickou reflexi dřívějších Foucaultových textů. Především Folie et déraison (1961), Naissance de la clinique (1963) a Les mots et les choses (1966). Foucault se zde snažil nejen sledovat historický vývoj promluv, např. o fenoménu normálního a patologického či šílenství, ale postupně zpracovat i metodu pro archeologii toho, o čem dějiny mlčí, zakreslit hranice toho, co bychom mohli identifikovat jako své dějiny a načrtnout dějiny jako možnosti dějin, tedy předložit možnosti nového historického líčení. Foucaultova archeologie se v těchto textech stavěla do opozice ke všem retrospektivním dějinám pokroku rozumu a vycházela z toho, že neví, co je ne-rozum. Ukazovala, jak např. rozum dokázal vykázat za hranice společného prostoru to, co se mu nemohlo podřídit (diference, inkoherence, ne-rozum). Dějiny myšlení, poznání, filozofie či literatury rozmnožují ve Foucaultově archeologickém pohledu zlomy, shluky diskontinuit, zatímco historie jako by spíše potlačovala vpád událostí ve prospěch zachování stabilních struktur (epochy, věky, masivní a homogenní manifestace ducha, kolektivní mentality). Foucault sám říká v Archeologii vědění (s. 27), že v uvedených předchozích pracích podal nedokonalý náčrt úkolu, kterým se nyní zabývá. Usiluje o systematičtější zachycení proměny, která se odehrála na poli historie, a to tím, že problematizuje metody, hranice či témata vlastní dějinám idejí, snaží se zbavit antropologických omezení a ukázat, jak tato omezení mohla vzniknout.

Archeologií rozumí Foucault popis vynořování se výpovědí. Výpovědi jsou pro něj podivuhodné události, které nemohou být zcela vyčerpány ani promluvou, ani smyslem a z nichž něco stále nějakým způsobem zůstává (právě to tvoří podle Foucaulta materiál dějin); jedinečné a přece opakovatelné a transformovatelné do jiných výpovědí a nakonec vtělené do husté sítě vztahů k jiným výpovědím. Médiem výpovědi je pro Foucaulta řeč v nejširším slova smyslu: nikoli pouze slova a texty, promluva a písmo, ale též to, co svojí existencí vypovídají gesta, instituce, praktiky a techniky. Výpověď dále utváří elementární jednotu diskurzu. Diskurzem Foucault rozumí množství výpovědí, které náleží k určité diskurzivní formaci. Diskurz tedy není to, co je vyřčeno, ale předpojmová instance základní struktury. Diskurz je formován zákonem výpovědí. Foucault se snaží tento zákon uchopit analýzou výpovědí; v ní předkládá jako zákon výpovědí tzv. preterminální pravidelnosti, tedy pravidla, jimž je podřízeno pole pojmu. Foucaultovou snahou je nalézt právě se rýsující diskurzivní formace - onen systém všeobecných výpovědí, kterému slouží skupina řečových performancí. Jde mu o odkrytí celého pole vztahů, které vždy charakterizují diskurzivní formaci, bez vztahu ke cogito, bez vztahu k objektivitě, ležící někde “za” diskurzem. Skutečně sdělené věci představují mnohem více nějakou pozitivitu a podle Foucaulta jsou považovány za historické a priori; systém jejich fungování označuje Foucault jako archiv: archiv je obecný systém formací a transformací výpovědí. Výpovědi nejsou nahlíženy jako dokumenty, tedy znaky něčeho jiného, co je dáno k interpretaci, nýbrž jako monumenty, jako hraniční kameny, jako okamžiky diskurzivní formace, která je popisována. Foucault sice prochází archivy, dokumenty a monumenty - postupuje pozitivisticky, vývoj myšlení a pojmů studuje na dokumentech, které představují různé stavy různého vědění. Současně ale v pozitivistická fakta nevěří, akceptuje, že každá interpretace je polemická; každá interpretace určitého faktu chce podat smysl tohoto faktu. Fakta však sama o sobě žádný smysl nemají a interpretace pak v nich najde smysl jen tím, že je nechá mluvit, takže interpretace určitého faktu je ve skutečnosti vždy interpretací první interpretace, vydávající se za holý pozitivní fakt. Uzná-li diktum: žádná fakta, nic než interpretace, pak se tím pole zájmu archeologie vědění rozšíří v zásadě na cokoli.

V závěru díla Foucault inscenuje velmi kritický dialog se sebou samým, což není ve filozofii 20. století příliš obvyklé. V rozhovoru útočí sám proti sobě a rovněž se snaží sám před sebou ospravedlňovat. Za to, že chtěl, aby jeho archeologické promluvě nic neuniklo, a přesto uniklo.

Ve snaze (s až archivářskou pečlivostí) podchytit vše, co je spjato s diskurzem, ať mlčky, či výslovně, rozepjal Foucault takřka renesanční koncept, rozpracovaný mnohdy do fantasmagorických podrobností, který má uchopit vědění. Avšak podobně jako některé renesanční koncepty či fantaskní vynálezy se čerta stará (snad s tím ani nepočítá), jak by se jeho archeologický projekt mohl kdy vskutku oživit a jak by někdo vůbec mohl archeologicky plně odkrývat podle jím uvedené metody a respektoval při tom všechny okolnosti, které Foucault zmiňuje. Jeho dílům bývá někdy vytýkáno, že jsou konstrukcemi, které svádí a dodávají si zdání pravděpodobnosti tím, že si hrají s učenými odkazy. Jako by veškerá imaginace byla vyplýtvána na rozpracování plánu, plán samotný byl vrcholným výkonem a realizace už příliš nikoho nedojímala, jako by se jednalo o radost z konstruování. Po přečtení Archeologie vědění lze obdivovat krásu a architekturu projektu, průhledy, které nám archeologický archivář nabízí. Přesto si při seznamování s tímto labyrintem uvědomíme, že by paměť diskurzu a vědění mohla fungovat i jinak, a jakkoli je stavba skvostná, bude vždy jen stěží reprodukovat či dosahovat “předmět Foucaultovy touhy”. S trochou nadsázky bychom po přečtení knihy mohli říci, že archeologického odkrývání vědění může být účastno vše, i to, o čem ještě nevíme.

Domnívám se, že Archeologii vědění lze chápat jako pokus o vypracování mnemotechnické pomůcky, s jejíž pomocí bychom měli vzpomínat bohatěji a neustrnout v institucionalizovaných modech historických přístupů, paradigmat či periodizací. Pokud bychom zohlednili byť jen část metodologického postupu navrhovaného Foucaultem, mohli bychom se vystavit nebezpečí, v němž se ocitl J.-L. Borgesem vylíčený muž se zázračnou pamětí jménem Funes (J. L. Borges, “Funes, muž se zázračnou pamětí”. In: Zrcadlo a maska, Praha 1989). Funes spadl v 19 letech z koně, a když přišel k sobě, přítomnost mu svou bohatostí a zřetelností připadala skoro nesnesitelná - získal neomylnou schopnost vnímání a neselhávající paměť. Borges ho vykresluje jako muže, který si “pamatoval podobu všech mraků na jižní obloze za svítání třicátého dubna roku osmnáct set osmdesát dva a mohl ji ve vzpomínkách porovnávat s žilkováním na kožené vazbě knihy, kterou viděl jen jednou, i s pruhy pěny, kterou na hladině řeky Río Negro zanechalo veslo v předvečer bitvy u Quebracha. Přitom nešlo o jednoduché vzpomínky. Každý jeho zrakový vjem byl spojen se svalovými a tepelnými pocity”.

Oproti Funesovi funguje naše paměť selektivně a mnoho materiálu odkládáme. Funesova paměť však byla velké informační smetiště. J. Locke navrhl (a později zavrhl) jazyk, v němž by každá jednotlivá věc, každý kámen, každý pták, každá větev měly vlastní jméno. Pokud bychom si vše pamatovali tímto způsobem - jako Funes -, bylo by vzpomínání nadlidským úkolem. Funesovi byly obecné, platónské ideje skoro nedostupné. Pro něho bylo nejen těžké pochopit, že rodový znak pes zahrnuje odlišné jedince různé velikosti a různého tvaru, ale bylo mu také na obtíž, že pes, kterého spatřil (ze strany) ve tři hodiny čtrnáct minut, má stejné jméno jako pes, kterého spatřil (zepředu) ve čtvrt na čtyři. Neuniklo mu, jak se postupně šíří smrt i vlhkost. V Borgesově popisu byl Funes samotářským a jasnozřivým pozorovatelem mnohotvárného světa, viděného s téměř nesnesitelnou přesností v každém jednotlivém okamžiku. “Snadno se naučil anglicky, francouzsky, portugalsky a latinsky. Přesto se však domnívám, že neměl valné schopnosti k myšlení. Myslit znamená zapomenout na rozdíly, generalizovat, abstrahovat. Ve Funesově napěchovaném světě existovaly jen detaily, téměř bezprostřední detaily.”

Funes byl tedy člověk, který nedisponoval kasačními pravidly. Jaká jsou a podle jakých kritérií je máme konstruovat, tak aby se naše paměť nezvrhla v probírání se supermarketově bohatou nabídkou událostí, jevů, aby anamnéza nebyla pouhým vyjmenováváním a rekontextualizací? V tomto smyslu si Foucault vlastně klade archivářskou otázku: Jaká data uchovávat a jak? A jak k nim zajistit přístup? Archiváři označují řešení situace navozené těmito otázkami pojmem kasace: archivář roztřídí to, co bude užitečné v budoucnu, a to, co patří do sběru; mohli bychom to nazvat archivářským ničením starých dat. S touto událostí je však spjata v archivářské praxi precepce. Recepcí nazývají archiváři průběh/akt zpřítomňování minulého ve prospěch použitelných pramenů možného poznání tohoto minulého, a to v závislosti na kladení otázek a na zájmech, jejichž prostřednictvím se v přítomnosti naší vědeckodějinné, kulturní i politické situace vztahujeme k minulému. Precepce je pak přítomné předjímání budoucí recepce minulosti - nepracuje podobně i naše paměť? Nechce se snad Foucault smířit s archivářským “ničením” dat, s tím, že “něco” nemá možnost proniknout do archivu? Paměť má výhodu v tom, že nefunguje jako historie “reprezentující minulost”, ale je stále aktuálním jevem, živým spojením s věčnou současností - byť se dnes stále více stává čistě soukromým fenoménem. Současná obliba vzpomínek (memoárů individuí) poukazuje na rozpad kolektivní paměti a zdůrazňuje protiklad mezi minulostí, z níž zbyly jen mrtvé znaky, a přítomností, která si není jistá jinou než svou vlastní, individuální identitou. Precepce je tedy jinými slovy akt předpokládání budoucích recepčních zájmů s ohledem na identifikaci takových starých a aktuálních dat, která by vzhledem k těmto předpokládaným zájmům byla nepostradatelná jako pramen budoucího dějinného vědění, onoho recepčního zájmu. Samotný pojem precepce však nic nepostuluje - pouze popisuje praxi archivářů. Podle čeho se však mohou dnes řídit - jaká data budou tvořit onu vyhlíženou celistvost? Jaká budou naše veřejná i soukromá kasační a precepční pravidla? Foucault pouze odmítl stávající pravidla historického psaní, “kultury zapomnění”, a ukázal jiné styly archivářské praxe. Jeho temný stín se však jmenoval Funes, muž se zázračnou pamětí.

Radim Brázda