Podivné elegie

Jiří Dědeček: Věci po mrtvých.

Praha, Torst 2001.

Věci po mrtvých
Bodají
Ale nevzít
Se nedají (s. 20)

Když Jiří Dědeček 23. května 2002 vystupoval v rámci Festivalu básníků v olomoucké galerii U Mloka, mimo jiné prohlásil, že básník by měl psát jen takové texty, které je sám schopen sdělovat publiku. Znělo to zvláštně od autora, který je zvyklý na vystupování v televizi (např. Cizí slovo poezie) i v rozhlase (Písničky po francouzsku) a jako známý písničkář své břitké a formálně vybroušené texty zpívá na vlastních recitálech - alespoň s těmito aktivitami bývá nejčastěji spojován. Méně se již ví o tom, že v roce 2001 vydal Jiří Dědeček knížku veršů pro děti (Šli červotoči do houslí) a že téhož roku mu v nakladatelství Torst vyšla útlá sbírka dvaadvaceti básní psaných veršem vázaným i volným, v nichž je způsobem nebývalým pojednáno téma ne snad v poezii nebývalé, leč velmi, velmi soukromé - smrt rodičů.

Věci po mrtvých, tak se jmenuje 47. svazek edice Poezie nakladatelství Torst a stejně jako výše zmíněná sbírka Dědečkovy poezie pro děti není zahrnut v jeho aktuálním díle, v jakýchsi předčasných sebraných spisech, které pod názvem Blues pro slušný lidi roku 2002 vydalo nakladatelství Academia a které obsahují jak písňové texty, tak knihu próz Oběžník a sbírky Měsíc nad sídlištěm, Znělky, Defilé či Můj vůz. Poslední jmenovaná sbírka může posloužit jako vodítko k vymezení jedné zdánlivě nenápadné větve Dědečkovy tvorby. Můj vůz (původně Maťa 1999) je stejně jako Věci po mrtvých monotematický a přes zdánlivou nesouměřitelnost obou děl (především v závažnosti témat) jsou evidentní paralely, i např. co se týče formy básní - Jiří Dědeček, mistr formy, od vázaného verše a písňové stavby často upouští, přesto však ve většině básní dál pracuje s rýmem. Přibližně třetina básní je pak psána volným nerýmovaným veršem - a tyto texty rozhodně nepatří k těm slabším. (Pro srovnání - jiný písničkář a básník a rovněž znalec básnického řemesla, jehož německé texty Dědeček přeložil do češtiny, Karel Kryl, se ve své poezii k uvolnění formy neuchýlil nikdy.)

Jiří Dědeček ve Věcech po mrtvých rozhodně nemění svůj ne snad hořký, ale rozhodně realistický způsob vidění světa. To, co u něj vnímáme jako sarkasmus, je většinou holá skutečnost zbavená příkras. Básník a pravděpodobně bezvěrec Jiří Dědeček nahlíží i na smrt jako na fakt, který je opředen mnoha matoucími představami, a poučen osobní zkušeností tento fakt popisuje s mrazivou precizností a zdánlivou nezúčastněností. Sarkasmem je pak výsledný dojem postupu, kdy jsou vedle sebe kladeny obrazy banální (např. tikající topení) a obrazy “smrtelně vážné”, jako třeba ve čtyřverší “Noc”:

Celý dům mlčí jako hrob
Jen tiše tiká přímotop
Tak aspoň každý pochopíŽe je to dům
Hrob netopí (s. 18)

Co však je podstatné: v oné osobní zkušenosti, kterou se Dědeček rozhodl sdílet se čtenářem, je paradoxně přítomen u jiných básníků možná očekávaný patos, a naopak téměř chybí cynismus a černý humor, který by se dal očekávat právě od Dědečka. S tématem, jedním z nejintimnějších vůbec, se zachází pietně, leč věcně. Básník svoje pocity ani nezveličuje, ale ani se je nesnaží zamaskovat obvyklým šklebem. Poslední věci člověka a věčné otázky pozůstalých jsou ve sbírce popsány jazykem analyticky přesným a s otevřeností, která nenechá čtenáře na pochybách, že tyto básně musely být napsány. Smutný úsměv či zamrazení přivodí spíše autorovo zacházení s rýmem: “Tuhle / Snesli jsme maminku v truhle / Pěšky / Na funebráky bylo to moc těžký / Měli snahu / Svézt ji ve výtahu.” (s. 16).

Jiří Dědeček vidí a popisuje život tak, jak ho většina lidí vidět nechce, protože je to tak pro ně pohodlnější. A se smrtí je tomu nejinak - k věcem po mrtvých v Dědečkově sbírce patří zaprášený cukr, který si nikdo neodnáší, ale i televize, na kterou pozůstalí pomýšleli již delší čas a která dnes dětem v kuchyni vypráví pohádky. Hnusné? Otřesné? Nikoli, pravdivé. Pravdivé a moudré. Věci po mrtvých jsou knihou nenápadnou, ale pro autora jistě zásadní. Věci po mrtvých jsou důstojnou zprávou o nedůstojných koncích, nadčasovou zprávou o umírání a o roli smrti nejbližších v našich životech. A důvod, proč na onom květnovém večeru žádná báseň z této sbírky nezazněla, netkví jistě v tom, že by Jiří Dědeček nebyl takového sdělení schopen, ale spíše v tom, že se od něj na takových akcích přeci jen očekává něco jiného - např. bravurně přeložené písně Georga Brassense a jiných výtečných francouzských písničkářů.

Radek Malý